Běh Nasavrky-Ležáky malý, velký, horký i pietní

Dopředu bylo jasné že, čtrnáct dní po pražském maratónu nemůžu mít přehnané ambice, tak jsme do Nasavrk vyrazili zaběhnout si jen tak na pohodu. Tedy aspoň já. Angelika se ohledně očekávaného výsledku nijak nevyjadřovala, a děti zaujímaly k plánované účasti (tedy k účasti, kterou jsme jim naplánovali) na rodinném běhu tradičně negativní postoj. 

Na startu. Všimněte si absence šátku. To byla chyba.

Celá akce na nás od počátku působila velmi příjemně, pro sebe jsem si jí nazval malým velkým během. Malým kvůli domácké atmosféře, která v ničem nepřipomínala pompézní PIM akce. Bylo to znát z hrstky lidí na startu, z atmosféry průběhu vesnicemi na trati, k té se ještě dostanu, i z přivítání v cíli. Velkým bych jej nazval organizačně. Jednak potěšilo že všechno klapalo jak mělo, druhak měl běh atributy velkých závodů, jako je čipově měřený čas, v cíli krásná účastnická medaile (to je pro nás ješity důležité) i upomínkové tričko závodu. Prostě vše jak má být. 

Běh samotný se od počátku vyvíjel celkem dobře. Pravda, poměrně prudké osmisetmetrové klesání hned po startu trochu rozhodilo tempo, s rychlostí pod 5min/km  na prvním kilometru jsem nepočítal, ale to se brzy srovnalo. Vyloženě potěšil průběh vesničkami na trati. Místní asi bylo obeznámeni že tu ten den bude běžecká show, takže vytáhli židličky, seděli podél trati, někteří povzbuzovali a pár nejaktivnějších dokonce nabízelo vodu a vytvořili tak improvizované občerstvovačky. Fakt milé. S něčím podobným jsem se zatím setkal snad jen předloni na Silva Nortica, to však bylo na rakouské straně. I ta regulérní občerstvovačka v Miřeticích měla skvělou atmosféru. Vesnička to pojala ve velkém, i s hudební produkcí a zapojením snad všech místních obyvatel, kteří připravovali, pití, podávali ho a místní omladina odebírala použité kelímky. Ještě se mi nestalo aby desetiletý klučina klusal se mnou a čekal až dopiju a vrátím kelímek. Za Miřeticemi začalo přituhovat, objevily se kopce. To už však bylo jen kousek od Ležáků, na které jsem se těšil. Ještě nikdy jsem tam nebyl a myslím že cítit jejich kouzlo za běhu, kdy má člověk trochu zesílené emoční vnímání, má něco do sebe Působivé. Hned vzápětí obrátka a Ležáky ještě jednou, tentokrát obráceně. Následovaly Miřetice podruhé, tentokrát jsem využil i houbičky a poprvé mi došlo, že se nepříjemně oteplilo a taky že na nebi ani mráček. Což je pro mně smrtelná kombinace. Taky jsem si vzpomněl na co jsem zapomněl - běžím bez svého bílého šátku na hlavu, bez kterého se jinak v létě na delší tratě nepouštím. 

Plácnutí s věrnými fanoušky těsně před cílem

A tak začala poslední čtvrtina tohoto půlmaratónu, jedna z těch rozhodně horších posledních čtvrtin. Je to tak vždy - jakmile si všimnu že jsem přehřátý, žádné doplňování tekutin už nepomůže. Tady funguje pouze prevence, tj. poctivě pít průběžně. A tak jsem si prošel obvyklým utrpením, kdy se sám přemlouvám že přeci nepřejdu do chůze, že to uběhnu. Neuběhl. Od devatenáctého kilometru jsem si zkrátka párkrát do chůze na minutku přešel a jen se útrpně usmíval na strejce podél trati co volali takové to klasické "Běž, už jenom kousek!". To vím taky, jenže když to nejde... Poslední lahůdkou byl závěrečný kopec, to je čirá zlomyslnost takhle do dát na jednadvacátý kilometr. Ale co, i ostatní kolem mě ho aspoň z části vyšli. 

Na posledních 200 metrů jsem to samozřejmě zase rozběhl. A jsme zas u té mile domácké atmosféry. Kde jinde se vám stane že po zoufalých posledních čtyřech kilometrech uslyšíte z reproduktorů po celém náměstí: "A do cíle nám dobíhá další závodník... Tomáš Šimeček z Prahy! Bravo Tomáši, skvělý výkon!" Ano, je to lež, ale milosrdná, která potěší. Teď už jen medaile na krk, voda, hodně vody, a čekat na Angeliku, kterou nezpomalilo ani slunce ani kopce a moc nezaostala ani osobákem (to já teda výrazně) ani za mnou. Domů jsme odjížděli spokojení, co na tom že výkon nic moc, o to nešlo. Šlo o účast na parádním pietním zavodě, na jaký se nezapomíná.