pondělí 21. května 2012

Můj třetí pokus o maratón


Má druhá účast na pražském maratónu byla mým třetím maratónem celkem a (poučen z předchozích nezdarů) já si na něj stanovil jeden jediný cíl - uběhnout ho. Na předchozích jsem tohoto cíle nedosáhl. Při loňském došla šťáva po třicátém kilometru a poslední čtvrtina pak byla zčásti odchozená. Druhý pokus, na který jsem si zaletěl do Skotska na Loch Ness Marathon, už byl lepší. Šťáva došla až na čtyřicátém, takže jsem prožil ten nešťastný pocit kdy víte, že do cíle je to už v podstatě kousek, ale stejně musíte na nějakou tu stovku metrů přejít do chůze. Z toho logicky vyplývalo že pokud tentokrát splním cíl "nechodit", osobáček se tak nějak musí dostavit sám.

Vítězství ve Stromovce
Fanclub na startu

Podmínky mi přály. Horka z přelomu dubna a května zmizela a na maratónský víkend se udělalo úplně krásně - většinou zataženo s teplotami kolem 12 stupňů. Na start jsem přijel s dostatečným časovým předstihem v doprovodu rodinného fanclubu (manželka, děti, rodiče, tchán, brácha a jeho přítelkyně), které jsem vyslal na minimaratón. O tom že aspoň někdo z nás zaznamená tento víkend sportovní úspěch jsem se postaral už o den dřív, když jsem bráchu vyslal na Procházku se psy, kterou suverénně vyhrál.

Já jsem podobné ambice neměl. Nervozita (a snaha pořádně se hydratovat) začínala pracovat, takže jsem se zařadit do zástupu takymaratonců ve frontě za záchodech jedné z přilehlých restaurací, která udělala tu chybu že tahle po ránu otevřela v naději na pořádnou tržbu. Prázdno u stolů a plno na záchodech, to je asi nepotěšilo. Pak už nezbývalo než najít si svůj koridor H a ještě si vtlouct do hlavy na co nezapomenout - nespěchat, nevynechat žádnou příležitost napít se a nesnažit se předbíhat. A ukázalo se, že člověk je tvor učenlivý. Když několikrát uděláte chybu a zaplatíte na ni protrpěnými kilometry, které jste měli v plánu si užit, tak už si na to nakonec dáte pozor. Nespěchal jsem, nerozhodila mně ani nutnost ještě jednou si odskočit, a to hned na prvním kilometru, ale nebyl jsem sám, Úřad vlády má tu smůlu že přímo přes ulici jsou k tomu ideální podmínky. Také jsem poctivě pil, sám sebe jsem přesvědčil že chůze na občerstvovačkách se nepočítá jako chůze. Překvapivě mně ale zaskočil hlad a to docela brzy, už při prvním průběhu Karlínem. Předstartovní stres mi znemožnil pořádně se ráno nacpat a tohle byl důsledek. Nezbylo než prozkoumat i jídelní lístek občerstvovaček. Zachránily to banány - pohrdl jsem oloupanými nakrájenými kousky a vždycky hmátl po celém, neoloupaném kousku. Takhle jsem jich postupně spořádal asi pět a docela to fungovalo. K tomu po každých deseti kilometrech trochu energetického gelu. Jasně sladké banány se sladkými gely a k tomu ještě ionťáky, to s chuťovými buňkami a žaludkem celkem zacvičí, ale to je zkrátka daň za maratón.

Jinak to celkem šlo. Běžel jsem stálým tempem, nespěchal a koukal kolem sebe kde že uvidím známé tváře (pár jich bylo) a čekal kdy se dostaví krize. Trochu mně překvapilo že se mrška neobjevila. Žádná potřeba zpomalit, žádné křeče ani lýtkové svaly hlásící že dál už to nepůjde. Jasně, únava narůstala, ale s tím se počítá. Po druhém seběhnutí z Libeňáku, kdy se cesta stočila směrem k cíli už to byla vyložená euforie. Přestal jsem se šetřit, začal zrychlovat, furiantsky jsem vynechal poslední dvě občerstvovačky (čímž jsem zklamal kolegu Libora, který na poslední dobrovolničil a čekal že se stavím stejně jako vloni) a užíval si finiše s pocitem, že mám za sebou první "pořádně" zaběhnutý maratón.

Jenže co příště? To už se nebudu moct alibisticky schovat za "jdu to jenom uběhnout". To bych se asi měl pokusit o ty čtyři hodiny, ke kterým se blížím ale zatím odolávají... no uvidíme.