pondělí 25. června 2012

Běh pro život? Jedině bosoběhem!

Běh pro život je jedna z těch sympatických akcí, na které lze vytáhnout i děti a přimět je trochu se hýbat. Pražská trasa vede Stromovkou, tudíž je i pěkná a snadná. Jak si takový běh zpestřit, aby znamenal aspoň minimální výzvu? Běžet nesoutěžní běh soutěžně? To ne, tahle akce je o něčem jiném.
Loňský rok napověděl. Jak jsme si tak pomalinku v dětském tempu ťapali Stromovkou, elegantně nás předběhl chlapík naboso. Nadchlo mě to. Zastavil jsem, stáhl Mizuna i ponožky a zkusil to taky. Prvním pocitem bylo překvapení jak moc odlišné to je. Zapomeňte na běžný dlouhý krok. Tady se musí pomalu a opatrně. S povrchem zpočátku problém nebyl. Čistý rovný asfalt nepředstavoval žádné nebezpečí, takže jsem si po chvíli zvykl, přestal úzkostlivě hlídat dopad a srovnal krok s obutým zbytkem rodiny. Běželo se mi dobře, jasně, občas jsem musel řešit drobný kamínek přilepený k chodidlu, ale celkem to nestálo za povšimnutí.
Na dobrém asfaltu je bosoběh radost
Na kostkách je to horší

Něco jiného to bylo když se objevily dlažební kostky. To bylo třeba přejít do velmi obezřetného módu a minimalizovat dobu po kterou jsou nohy v kontaktu s povrchem. To jsem si užíval mnohem méně. A takřka neřešitelná situace byla když se objevil krátký štěrkový úsek. První dva kroky mně přesvědčily o tom že tohle tedy opravdu nepůjde a následovalo vybočení z trasy a běh po trávníku. Ale celkově jsem ty asi dva kilometry hodnotil jako super zkušenost.
Obutí spoluběžci
Letos jsem měl jasno od začátku - Běh pro život bude bosoběh. Aby to pro nohy nebyl šok, protože normálně na boso neběhám, dával jsem si týden před během každý den tréninkových asi 300 metrů naboso u nás u ulici. Zámková dlažba na chodidla taky není žádný med, je poměrně drsná a ve spárách se drží štěrk a drobné kamínky. I sousedi se podivili. Znají mne jako toho cvoka co pořád někam běhá, ale nejsou na mně zvyklí jako na podivína opatrně bosky ťapajícího ulicí.
Takže v sobotu nás čekala cesta na Výstaviště, kde jsem asi 10 minut před startem zul boty a všichni jsme se zařadili do koridoru. V davu obutých neběžců jsem zase budil pozornost a dělal jsem že neslyším poznámky okolo. Starosti mi trochu dělal povrch prostoru startu, protože ve spárách dlažebních kostek občas probleskovalo něco co jsem považoval za střepy, takže jsem si dost dával pozor kam šlapu. Starosti zmizely jakmile jsme se dostali z areálu Výstaviště do Stromovky. Krásný čistý asfalt je pro bosoběh ideální. Paradoxně asi lepší než tráva, protože v té bych se bál skrytých, neviděných záludností. Jasně, nebyl to běh na výkon ani na objem, ale užitečná zkušenost. Navíc mi udělali radost pořadatelé změnou trasy, na které tentokrát nebyl štěrkový úsek jako loni. Třeba si kolegové bosoběžci stěžovali. Nohy tento běh zvládly velmi dobře, až na pocit tak trochu "ošmirglovaných" chodidel jsem nepozoroval žádné následky.
Takže je to jasné - příští rok tam budu opět bosoběžec mezi botoběžci!

neděle 10. června 2012

Do Budějek pro dva osobáčky - jen tak dál!

Do Budějovic jsme vyráželi jako na klasický běhací výlet - já s Angelikou na půlmaratón, děti na rodinný běh. A že jsou Budějovice Angeliky rodné město které já prakticky neznám, jeli jsme už v pátek odpoledne. Cesta autem na jih mi dala čas přemýšlet o tom, jak se k tomuto závodu postavit. Z letošních čtyř půlmaratónů jsem jeden chtěl pojmout sportovně a zaútočit na dobrý čas (Praha) a nakonec jsem ho naprosto zvoral. Do dalších tří (Lübbenau/Spreewald, Pardubice, Nasavrky) jsem šel s cílem prostě se jen zúčastnit, takže jsem si je celkem užil, ovšem časy byly dost podobné tomu pražskému, zvoranému.
Když jsem si tak dával vedle sebe plusy a mínusy, vycházelo mi z toho neradostné zjištění že všechno je dobře a já se nemám důvod nejít do toho naplno. Běží se v sobotu večer, takže mám celý den na to dobře se připravit. Zataženo a lehce deštivo, ideální počasí. Pěkná trať s téměř nulovým převýšením. Můj poslední soutěžní půlmaratón jarní části sezóny. Není na co se vymlouvat.

Pravda, trochu jsme si hodili klacek pod nohy dodržením nepsaného pravidla, že jedeme-li někam na výlet a mají tam věž, musíme na ní vylézt, takže i Černá věž byla pokořena a nabídla nám pěkný výhled na náměstí a přípravu běžeckého zázemí. Ovšem nožky to pocítily.
Na Černé věži
A pak už se šlo na věc. Vypustili jsme děti na rodinný minimaratón aby si rozšířily sbírku startů a účastnických medailí, pak ještě něco lehkého do žaludku, převléknout do běžeckého, cesta na start, zapózování pro fotografy lačnící po celebritách:
























potom pusu, popřát ať se daří, a do koridoru. Trocha pokukování po ostatních, poslední úvahy nad plánem (zkusím svižně, tak na 1:50, což je pro mně momentálně hranice dobrého výkonu) a je tu start. Snažím se moc to nehnat, ženou se přede mně davy rychlejších. Běží se kolečko po náměstí a pak úzkými uličkami ven z centra. Zatím dobrý, cítím se fajn. Někde na třetím kilometru mně předbíhá vodič na 1:40, ok, s tím se počítalo. Dostáváme se k řece, nejsme na silnici ale na úzké parkové pěšině, moc se nedá předbíhat. Zajímavým zpestřením v těchto místech jsou nízké průlety vrtulníku s kameramanem. Všichni máváme, ať má radost. Vbíháme do sídliště a pak po lávce přes řeku. Předbíhá mně vodič na 1:50 s čírem s prasklým balónkem na zádech. Tak to pozor, že bych zpomalil? Snažím se ho držet a jde to, stále mu koukám zblízka na záda. Běžíme po široké asfaltce zpět k centru.Občerstovačka na osmém, dotahuju vodiče s čírem a běžíme bok po boku. Docela mně to baví, s běháním s někým nemám zkušenosti, běžně jsem totální sólista v tréninku i v závodě. Vbíháme opět do centra, jsou tu dlažební kostky, ostatní využívají rovnějších chodníků po stranách, mám ulici jen pro sebe. Desátý kilometr, vbíháme opět na náměstí, bok po boku s vodičem s čírem. Občerstvovačka hned za náměstím. Vodič s čírem zastavuje a synchronizuje se s kolegou. Neběží, zřejmě má čas. Já nechci stát, je mi fajn, běžím dál. Jestli chce běžet se mnou, bude si mně muset dohnat. O kilometr a půl dál je otočka, koukám naproti kde je vodič s čírem - mám na něj tak půlminutu. Dobrý. Naproti potkávám i Angeliku, plácáme si, vypadá dobře. Soustředím se na svůj minisouboj s vodičem s čírem. Cítím ho za sebou, ale nevím jak daleko. Další otočka je na čtrnáctém. Trochu jsem zvýšil náskok. Dobrý. Opět k vodě. Začínám si uvědomovat že běžím líp než jsem čekal. Hlavně to nezakřiknout. Opět helikoptéra nad Vltavou, už nemávám. Opět do sídliště a přes řeku. Neustále předbíhám, mně nepředbíhá skoro nikdo. Znovu po široká asfaltce zpět k centru. Dochází mi dvě věci - ta asfaltka je podivně klopená nebo nerovná a nedělá mi dobře na kotníky. Za druhé na mně doléhá fakt že běžím na hranici svých současných možností. Začíná se hůř dýchat a tlačí to pod žebry. Devatenáctý kilometr. Poslední občerstvovačka, vím že mám náskok, vodiče s čírem nikde za sebou nevidím. Zvolňuju abych se pořádně napil a vydechl si. Poslední smyčka starým městem, zase zvyšuju tempo, není důvod se šetřit. Náměstí, finiš, pohled na časomíru: 1:47 - osobáček! Jsem v euforii a přitom úplně mimo. Přede mnou nějaká holčina a natahuje po mně ruce. Co je? Aha, chce čip. Medaile, termofolie, celkem zbytečná, je teplo. Vzpomínám si na vodiče s čírem. Otáčím se zpátky a jdu mu naproti k cíli. Za chvíli je tu, děkuju mu za to že tu byl a sloužil mi jako orientační bod. Moc mně nevnímá, vypadá utahaně.

Jdu číhat na Angeliku abych jí nafotil finiš. Podařilo se, ale buď se mi klepe ruka s mobilem nebo je moc rychlá, je celá rozmazaná. Taky osobáček, dneska se dařilo.

Slaná pusa a jdem vyzvednout děti, čeká nás noční cesta do Prahy.