pondělí 9. července 2012

Třístudánkový Beroun - kros fakt není silnice

Ano, přiznávám, tohle jsem podcenil. Když jsem před prodlouženým víkendem kouknul do termínovky kam že by jsme tak mohli vyrazit, Berounská třístudánková desítka nezněla jako něco před čím by se mi měla rozklepat kolena. Maratonskou variantu téhož běhu jsem rovnou zavrhl, to pro mně v červencových vedrech opravdu nepřipadá v úvahu. Dál jsem nad tím nijak nespekuloval a šel jsem do toho s tím že desítku dám přeci kdykoliv.
Tak jsme s Angelikou optimisticky naladěni dorazili v sobotu ráno na start. Předem jsme počítali s tím že půjde o komornější akci, závod neměl prakticky žádnou prezentaci a nešlo o něm zjistit nic víc než těch pár vět v termínovce. Realita očekávání potvrdila, zázemí se skládalo z jednoho stolku pro platbu, registraci a výdej startovního čísla. Zpestřením bylo "sekundární" startovní číslo napsané fixou (značně permanentní) na ruku, protože od "primárního" papírového si pořadatelé asi moc neslibovali, a praxe jim dala za pravdu. Barva startovních čísel také rozlišovala kdo je desítkář a kdo je maratónec. Měl jsem z toho trochu zahambující pocit. Většinou jsem to přeci já kdo běží ty delší trati. No nic, tak příště.
Předstartovní focení





















Krátce před startem došlo na proslov pořadatele, který nás seznámil s charakterem trati a vyrazilo se. A tady došlo na mojí krosovou nezkušenost. Ve chvíli kdy se startovní pole trošku roztrhalo a už se neběželo ve "vláčku" jsem se pokusil nasadit své obvyklé desítkové tempo, ale to mi vydrželo jen do prvního stoupání. A za tuhle chybu jsem samozřejmě zaplatil zahlcenými plícemi a vyšťavenýma nohama, což se podepsalo na dalším průběhu závodu. Desítkovou trať tvořily dva pětikilometrové okruhy, a každý z nich byl dva a půl kilometru nahoru (130m) a totéž dolů. Start, cíl i občerstvovačka byly v nejnižším bodě, takže hned po startu do kopce. Naopak nejvyšší bod byl u rozhledny na vrcholu kopce Děd. Už při prvním stoupání mi bylo jasné že jsem měl akci líp naplánovat - kopce velmi pomalým během a dolů co to půjde. Takhle jsem hned na začátku druhého kilometru musel nedůstojně do chůze. Sice se mi pak povedlo přejít do pomalého běhu, ale ne na dlouho. K rozhledně jsem dorazil krokem, nohy prostě nemohly. Teď mi teprve došel ten rozdíl - tohle není obyčejná rutinní silniční desítka, tohle je kros! Dolů to bylo o poznání lepší a zábavnější. Seběh byl, podobně jako cesta nahoru, kombinací širokých a úzkých lesních cest, přičemž na širokých úsecích bylo nutné sledovat kamení a koleje vyjeté pneumatikami aut, úzké úseky po svazích kopců zas byly plné kořenů a podobných záludností. Tyto části mi ze všeho nejvíc připomínaly poslední kilometr Velké Kunratické, kde se také ostře sbíhá úbočím kopce do údolí. Ale seběhy jsem si užíval. V prvním kole jsem do něj šel ještě relativně opatrně, přeci jenom na nohou jsem měl klasickou lehkou silniční botu, druhý seběh už jsem dal co to šlo, už nebylo na co se šetřit a jen jsem trnul abych někde špatně nedošlápl. Kombinace mé rychlosti v závislosti na stoupání/klesání je hezky vidět na tomto grafu z Nike GPS:
V hlavě se při obou kolech odehrávalo něco jako: 1) tak jdeme do toho 2) aha, sakra, kopec, 3) nohy už nemůžou, chvíli půjdem, 4) nevzdávej to, běž, jsi na závodě, ne na procházce, běžíme, aspoň pomalinku, 5) sice už jsme pod vrcholem, bylo by hezký na něj vyběhnout, ale nejde to, zas jen půjdem, 6) sláva, seběh, teď musíme nahnat ztrátu.
Někde na druhém seběhu mně opustilo startovní číslo. Laciný papír podlehl boji s propoceným tričkem a zůstaly po něm jen čtyři špendlíky. Škoda, mohlo jít do sbírky mezi ostatní.
Číslo sice zmizelo, ale po běhu zůstaly jiné věci: první zkušenost s delším krosem, pěkná hliněná pamětní medaile, první desítka v čase přes hodinu (jednou to přijít muselo), dobrý pocit z poctivě zorganizované běžecké akce.
To poslední si zaslouží vlastní odstavec. Šlo o menší nízkorozpočtovou akci s cca 40 běžci, přesto s atributy většího podniku. Skromná, ale dostačující občerstvovací stanice (ve svahu v lese), slečny ukazující směr na trati, vyhlašování vítězů, diplomy pro vítěze, medaile pro všechny, dobrá nálada. Za to rozhodně palec nahoru a ať to vydrží do dalších let.
Angelika finišující