pondělí 15. října 2012

Vokolo Priglu podruhé a rychleji!

Mám běhy které mi opakovaně nejdou a trápím se tam, například Běchovice nebo Pražský půlmaratón. A pak jsou běhy na které se vracím vyloženě natěšený, protože se mi tu běží dobře. Mezi ně teď můžu dát Vokolo Priglu.

Kolem brněnské přehrady jsem běžel podruhé a beru to jako sázku na jistotu. Jistotu že už nebude horko, že tu najdu krásnou trať a kvalitní organizaci. Do puntíku se to naplnilo i tentokrát. Před dvěma lety jsem tu běžel první ročník a mám na něj ty nejlepší vzpomínky.

Když jsme ráno krátce po osmé hodině vykoukli v penzionu nad Priglem z okna, nad vodou se krásně válely chuchvalce mlhy a slibovaly krásné běžecké počasí. Jen bylo třeba zvolit správné oblečení, předpověď slibovala teplotu kolem 10 stupňů, což je pro mne hraniční bod mezi krátkým a dlouhým rukávem. Nakonec jsem zvolil variantu na lehko, což bylo jednoznačně dobře, protože vylezlo sluníčko a vyhnalo teplotu proti původním předpokladům mnohem výš. Slunečné počasí přispělo i k velmi příjemné atmosféře v zázemí závodu, rozloženém na mnohem větší ploše na břehu přehrady než si pamatuji z před dvou let. Mohli jsme tak strávit příjemnou půlhodinku couráním mezi stánky s běžeckým zbožím, občerstvením a po břehu přehrady a molech s loďkami a jachtami. Ovšem pochválil-li jsem se za vhodně zvolené oblečení, neplatí to pro volbu konkrétního trička. Vzal jsem na sebe modré funkční triko z nedalekého a nedávného půlmaratónu Moravským krasem, které tu na sobě měl snad každý druhý. To znamenalo že: 1) působím dost stádně a nenajdu se na fotkách, 2) nezachoval jsem se jako správný pražský patriot, a 3) v krajním případě mohu být považován za Moraváka. Na to příště pozor.
Krásní mladí lidé na startu

Počasí se nakonec vybralo do té míry, že jsem před startem odložil i nákrčník a strčil ho za gumu šortek a šel běžet zcela vyletněný. Oproti předchozím rokům se letos změnila organizace startu a na trať se vybíhalo ve třech velkých vlnách se čtyřminutovými rozestupy. Já s Angelikou jsme byli "béčka" se startem čtyři minuty po skupině A. Nechali jsme tedy odběhnout áčkové rychlíky a chvíli po nich sami vyrazili na trať. Samotný start byl lehce do kopce a vlnění pokračovalo i dál. Tenhle běh je vůbec poměrně specifický absencí rovinek. Člověk tu stoupá nebo klesá prakticky pořád. Ale o to je to hezčí. První kilometry vebou po silnici podél přehrady lemovány žloutnoucími stromy. Hned po startu zjišťuji že se mi běží parádně. Jsem celkem při síle, vzduch má tu správnou teplotu i vlhkost. Jen si ohlídat ať to nepřepálím. Na prvním kilometru mi telefon hlásí rychlost dost pod pět minut na kilometr. To je na mně na této distanci hodně rychlé, snažím se přibrzdit si. Ono to ale moc nejde, pozitivní fyzické pocity mně ženou dopředu a navíc je to tu samý seběh a tam zpomalování nedává smysl. Takže i druhý a třetí kilometr jsou dost rychlé a trochu mne zpomaluje až čtvrtý, kde je delší a ostřejší stoupání. Následuje ale seběh pod hrad Veveří, kde nás čeká první občerstvovačka a přeběh po lávce přes přehradu.
Angelika na hrázi (13. km)
Občerstvovačku poctivě procházím a hážu do sebe několik kelímků vody. Přeci jenom se běží v tempu a navzdory chladnu se dost potím. Hned za lávkou je trailový až krosový lesní úsek, kde se nutně musí zpomalit. Hlavně proto, že se tu široká silnice změnila v úzkou pěšinu téměř bez možnosti předbíhat, ale i proto, že je tu třeba dávat dobrý pozor kam člověk šlape. Na zemi se střídá udusaná hlína, kořeny a kamení. Navíc je z jedné strany prudký svah nahoru a z druhé prudký spád dolů do přehrady. Přidáme-li k tomu prudké stoupání a potom velmi opatrný seběh, je jasné že šestý kilometr tu měli všichni asi nejpomalejší. Ale zároveň jde i o jedno z nejhezčích a nejzábavnějších míst na trati. Další kilometr je stále po přírodním povrchu, ale velmi rovinatý a dá se běžet celkem svižně. Pak se charakter trati opět mění, teď je to parkový asfalt a opět prudce stoupáme. Tím vlastně končí náročnější střed trati a čeká nás závěrečná třetina, která je ve znamení asfaltu, dlouhých klesání a jen kraťounkých stoupání. Rychlost opět roste, na chvíli zvolňuji jen na druhé občerstvovačce, abych do sebe kopnul trochu vody a ionťáku.
Angelika finišující
Čekají mně poslední čtyři kilometry, běží se mi fajn, necítím žádný problém. Toho je třeba využít, takže přidávám, rychlost na kilometr mi zas leze pod pět minut. Užívám si krásně podzimně zbarvené trati s vlahým chladným vzduchem. Vybíháme z lesního úseku a následuje široká hráz přehrady a trasa podél zahrádek a restaurací směrem k cíli. Zde se dostáváme ze stínu stromů na sluníčko. Ale nevadí, horko není a do cíle už je jen kousek. Až je mi to líto. Poslední za řeč stojící výběh směrem k hotelu a zas dolů po hotelovém parkovišti k vodě a poslední kilometr parčíkem. Teď už jen cílová rovinka a fandícím špalírem diváků do cíle.
Zadařilo se. Do cíle dobíhám ve fyzické pohodě s průměrnou rychlostí jen lehounce nad pět minut na kilometr. Navíc jsem si zlepšil předloňský čas o dvě minuty. Odevzdávám čip, což je trochu riskantní procedura, protože ten je na kotníku a hned po finiši se shýbat k nohám dělá s tlakem divy. Pak medaili na krk a mezi diváky abych stihl finišující Angeliku. I to se podařilo. Nečekám nijak dlouho, za chvíli je tu. Jdeme si dát do penziónu sprchu a pak se vracíme zpět vyzkoušet co dostaneme za své kupónky JÍDLO a NÁPOJ. Výdej v jídelním stanu odsýpá velmi rychle, za chvíli sedíme nad plastovým talířkem kečupem obarvených těstovin. Žádný kulinářský zážitek, ale žaludek to zaplácne. O poznání slabší to bylo ve frontě na nealko pivo. Opět jsem se přesvědčil, že na Moravě prostě pivo točit neumí. Po deseti minutách jsme čekání vzdali a směrem ku Praze vyrazili bez piva.
Celkově jsme si ale odvezli víc než pozitivní dojem. V tomto posledním ostrém testu před NYC maratónem jsem se potřeboval ujistit že nejsem úplně z formy, což se snad povedlo. Také jsem se chtěl přesvědčit, že běh Vokolo Priglu tu stále je a že je stejně pěkný jako když jsem ho běžel prvně. I to vyšlo.