neděle 4. listopadu 2012

Jak jsem neběžel New York City Marathon

Rozhodnutí zaběhnout si NYC Marathon padlo už poměrně dávno - začátkem roku 2011, dokonce ještě v době kdy jsem neměl žádný maratón za sebou. Nepočítal jsem s tím, že bych se tam dostal hned, o akci je velký zájem a pokud se nekvalifikujete (což u mně opravdu nehrozí), musíte si zaplatit účast v loterii a doufat. Takže jsem se furiantsky přihlásil a počítal s tím, že to bude pár let trvat, než mě vyberou.
A ejhle - vybrali mně hned na první pokus. Jenže co teď s tím? Vlastně jsem s tím moc nepočítal, první maratón jsem měl běžet až o pár dní později v Praze a hned do toho plánovat New York? Naštěstí organizátor nabízí možnost odložení účasti na příští rok, přesně to jsem udělal a získal tím rok a půl na přípravu.
Teď, o rok a půl starší a tři maratóny zkušenější, jsem se na start opravdu těšil. Poslední tréninkové běhy potvrdily, že teploty pod patnáct stupňů mi svědčí, mám formu a všechno máme krásně připravené. Na New York si dáme týden, spojíme ho s vánočními nákupy, Angelika si zaběhne předmaratónskou sobotní pětku Manhattanem, a já o den později svůj velký běh.
První náznak toho, že by všechno nemuselo jít úplně hladce, se objevily dva dny před naším odletem z Prahy - na severovýchod USA směřuje tropická bouře. Moc pozornosti jsem tomu nevěnoval, koneckonců je to týden před maratónem a naše plány by to narušit nemělo.
Podruhé se o bouři zmínil pilot v letadle těsně před odletem, když jen tak mimochodem prohodil, že v New Yorku snad přistaneme ještě předtím, než to přijde. To už znělo zajímavě - takže se něco opravdu bude dít. Supr, hurikán jsem ještě neviděl.
Po přistání na newyorském JFK už začalo být jasné, že počasí bude nutné brát v úvahu. Z letiště jsme odjeli vláčkem na konečnou metra a šli si koupit lístky. Automat stávkoval, takže jsme přešli k okénku ve stanici a chtěli lístky koupit od obsluhy. Prodavač vypadal dost nervózně a když zjistil že nemám přesně a musel by mi vracet, mávl rukou ať peníze neřeším a hlavně si pospíším, protože za chvíli jede poslední metro. Otevřel nám branku a prošli jsme bez placení. Proč poslední metro, když je sedm večer? Pokud vím, jezdí nonstop.
Cestou metrem do hotelu v Brooklynu nás čekal jeden přestup a zde ještě přituhlo - z metra jsme vystoupili a do druhého už nenastoupili, policie obsadila přístupové cesty a korektně nicméně nesmlouvavě nás nasměrovala k výstupu ze stanice. Metro už nepojede. Vypíná se kvůli bouři. Zbytek cesty jsme museli taxíkem. Bylo to zvláštní, protože tomu opravdu nic nenasvědčovalo, počasí vypadalo dost normálně.
V hotelu jsme zapnuli televizi a na CNN se neřešilo nic jiného. Sandy se blíží k New Yorku a někdy během pondělka má naplno udeřit. Místní dopravní podnik se rozhodl preventivně na neurčito úplně zastavit metro i autobusy. Zavřená jsou i všechna letiště, my jsme byli jedno z posledních letadel co nechali přistát.

Pondělí - noc byla celkem klidná, občas hlučněji zafoukalo, občas zapršelo, ale z našeho pohledu nic co by jsme neznali i z Prahy. Podle televize bouře zatím pustoší místa na jih od New Yorku. Začíná dost foukat a pršet. Jdeme se s Angelikou proběhnout, neodpustil bych si promarnit příležitost proběhnout se v hurikánu. Je z toho loudavých pět kilometrů deštěm po Brooklynu. Jinak kromě krátké procházky trčíme na hotelu, sledujeme zprávy a odpovídáme na SMSky příbuzných a známých že fakt žijeme.

Úterý - podle zpráv to v noci bylo opravdu dramatické, z našeho pohledu až tak ne. Prostě za oknem foukalo a pršelo. Další ujišťování Prahy že žijeme. Doprava je stále kompletně vypnutá, tak vyrážíme na delší procházku směrem k Manhattanu. Cestou vidíme že to v noci asi bylo opravdu divoké, chodníky pokryté věcmi co popadaly ze střech, polámané nebo vyvrácené stromy. Chvilkami silně prší. Z procházky je nakonec skoro dvacet kilometrů. Ze zpráv se dozvídáme že metro hned tak nepojede. Do všech tunelů pod East River natekla voda a je jí fakt dost. Krom toho je větší část Manhattanu bez proudu.

Středa - poprvé se k bouři vyjadřují na stránkách maratónu. Ruší se sobotní běh Manhattanem, protože lidé budou pracovat na zajištění nedělního maratónu, který se trochu komplikuje. Takže Angelika nepoběží. Dopravní podnik pouští v omezeném režimu autobusy. Rovnou toho využíváme, jedeme k Brooklynskému mostu a přecházíme na Manhattan. Je z něj tak trochu město duchů, všude stažené rolety, všechno zavřené, nejde proud. Až o pár kilometrů výš to začíná vypadat normálně. Procházíme pěšky od Brooklynského mostu až na Times Square, tam už to žije běžným životem. Manhattan se teď děli na dvě zhruba stejně velké poloviny - mrtvou bez proudu a živou s proudem. Cestou zpět přebíháme Brooklynský most, nejsme sami, je tu spousta natěšených běžců.

Čtvrtek - sláva, maratón bude. Starosta Bloomberg prohlašuje, že běh bude věnován obětem hurikánu, navíc přítomnost běžců pomůže ekonomickému oživení města a vnese trochu světla do chmurných dnů:
Maratón bude!
Nicméně organizátoři reagují na problémy s dopravou a místo aby se na Staten Island jelo lodí z jižního Manhattanu (kde nejde proud a nejezdí metro), pojede se autobusy ze středního Manhattanu, tam už by metro tou dobou jezdit mělo. Skutečně už pár linek jezdí, ale jen velmi omezeně. Bez autobusů se po městě pohybovat nelze. Den trávíme nákupy v Brooklynu.

Pátek - velký den, vyrážíme do Expa na Manhattanu pro startovní číslo. Doprava je stále komplikovaná, jedeme stylem: pěšky - jeden kousek metra - druhý kousek metra - náhradní autobus přes řeku - pěšky - další autobus. Jsme tam, stovky natěšených běžců, spousta věcí na okukování. Nakupuji několikery běžecké šortky. Odpoledne nákupy, pak zas dlouhá a komplikovaná cesta na hotel. Jako vždy pouštíme CNN a šok: starosta Bloomberg se pod nátlakem rozhodl maratón zrušit:
Maratón nebude!
Jeho konání by vyvolávalo příliš mnoho emocí a kontroverzí v těžkých dnech. Trochu ho chápu, zpravodajské kanály daly spoustu prostoru lidem plačícím, že jim bouře zatopila nebo vzala dům, jsou bez proudu a teď se kousek od nich staví stany pro zázemí běhu a dieselagregáty generují elektřinu běžcům a ne jim. Tak jsme došli. S číslem se teď můžu akorát tak vyfotit:
Sobota - přišel omluvný email od organizátorů, ve kterém otevřeně viní ze zrušení akce média, která poštvala veřejnost proti organizaci běhu. V tom mají celkem pravdu, jak ve zprávách (CNN), tak v novinách zdarma co jsem četl u snídaně všichni označovali konání maratónu za neetické a asociální (disconnected from reality, hezký termín) a ustát takovou masáž vyžadovalo opravdu hroší kůži. Nechci si hrát na soudce, tady jedna univerzální pravda neexistuje.
Sobotu jsem původně plánoval proválet v posteli a šetřit nohy na maratón, ale pan Bloomberg mi změnil plány (děkuji pane Bloombergu, máte to u mně, stavte se až půjdete kolem), tak jsme se vyšli proběhnout do Central Parku, kde měla Angelika původně finišovat dnes, já zítra. Kupodivu stejný nápad dostaly i stovky jiných běžců, takže tříkilometrový úsek tvořící poslední úsek maratónu (a který organizátoři ještě nestihli odstrojit, takže míjíme vlaječky "Marathon route" a "25 miles", "26 miles") běžíme ve společnosti zklamaných běžců z celého světa. Je to zvláštní pocit, ale jsme na tom všichni stejně, leda že by někdo nesledoval zprávy, nikdo mu to neřekl a on se tu dnes jen natěšeně rozklusával. Ale moc pravděpodobné to není. Tak jsme si aspoň v plné polní (džíny, mikina, baťoh na zádech) proběhli poslední úsek (stejně nejhezčí z celé trati, čert vem Bronx) a vyfotili se v cíli:

Cíl, do kterého se neběželo

Neděle - krásné, jasné, chladné ráno, ideální na nějaký dlouhý běh, který se nekoná. Odhlašujeme se z hotelu, zavazadla necháváme na recepci a jdeme se naposledy cournout přes Brooklynský most na dolní Manhattan. Na Brooklynském mostě jsem pochopil, že ostatní dnes udělali to, co bych taky udělal, kdybych už nejel domů - uspořádali si vlastní neformální dlouhý běh New Yorkem. Na mostě a na nábřeží dolního Manhattanu potkáváme stovky běžců, ustrojených tak jak plánovali běžet dnešní maratón, tj. ve svých národních barvách, klubových trikotech nebo oficiálním maratónském tričku, někteří i se startovními čísly. Vypadá to jako by všichni běželi svůj protestní běh proti zrušení maratónu. Hezké, jsou zkrátka odhodlaní si své zaplacené kilometry New Yorkem odkroužit po alternativních trasách. 
My se ještě jednou pokocháme scenériemi New Yorku a míříme přes hotel na letiště. Tahle dovolená rozhodně nesplnila očekávání, která jsem do ní vkládal, ale nemůžu říct že bych odjížděl s pocitem křivdy. Je to zkrátka smůla a co zrušení akce týče, jsem schopen pochopit oba úhly pohledu, pro i proti. Aspoň jsem přežil hurikán (kdo z vás to má?) a pěkných běhů si ještě užiju spoustu.