Moje sršská mentální výhybka

Volba běžet sršský půlmaratón padla po návratu z New Yorku, kdy jsem cítil potřebu nějak ze sebe vydat energii nachystanou na NYC marathon. Částečně jsem se vyventiloval před týdnem v Čelákovicích, ale stále tu byla potřeba prověřit se delším během. Ne že bych cítil bůhvíjakou formu. Dobře měsíc jsem neběžel nic delšího. Nejdřív týden za oceánem, pak dva rýmičkovaté týdny se sporadickými výklusy, do toho řada zásadních porušení životosprávy, zkrátka subjektivně jsem se cítil těžký, pomalý a bez formy. Sršský půlmaratón může být dobrým způsobem jak přehodit mentální výhybku a naladit se na pozitivní běžeckou vlnu. Do Srchu to máme sotva hodinku autem, tak proč ne?
V pátek jsme dali děti k babičce, v sobotu ráno jsme překonali lenost a vylezli velmi časně z postele a vyrazili. Já s cílem zaběhnout si dobrý čas, ať už to bude znamenat cokoliv, Angelika s cílem oživit svou přípravu na květnovou maratónskou premiéru.

V Srchu jsme takticky zaparkovali přímo v oblasti startu a cíle a našli zde doslova komorní atmosféru, vlastně jen pár dobrovolníků chystajících občerstvovací stanici. Ti nás ochotně nasměrovali k registraci u fotbalového hřiště, kde už to vypadalo mnohem předzávodněji. Dostali jsme pěkná startovní čísla a já, coby předem přihlášený, i pamětní funkční tílko. To je sice originálnější památka než tradiční tričko, ale na druhou stranu se s ním nemůžu pochlubit v práci, a to ani v pátek v rámci "casual" dress kódu.

Šli jsme se zpět k autu nachystat ke startu. Zde jsem zjistil zásadní problém s hlubokým vlivem na pozdější průběh závodu - zapomněl jsem si doma sluchátka. Prkotina, řekli by někteří, ale nejen že nejsem zvyklý běhat delší trasy bez své oblíbené hudby a podcastů, ale navíc to znamená, že mi telefon nebude do uší hlásit mezičasy na jednotlivé kilometry a já nebudu vědět jak běžím. Pech a slušná šance nechat se uštvat závoděním s rychlejšími.
Přišel čas postavit se na start a vydat se na čtyři okruhy spojující dvě části obce Srch.
Pár slov k trase: rozhodně bych ji neoznačil za atraktivní. Kvůli trase do Srchu nejezděte. Jak jsem již zmínil, půlmaratón tvoří čtyři okruhy. V každém se po startu vyběhne z vesnice, přeběhne dálniční nadjezd (takže nahoru a dolu), doběhne se do vedlejší vesnice (Srch-Pohránov), kde je otočka, zpátky opět přes dálniční nadjezd (takže nahoru a dolu) zpět do Srchu, zde krátké stoupání a malá smyčka vesnicí vás přivede do prostorů startu kde je občerstvovačka. Dáte-li to čtyřikrát, máte dvanáct krátkých, ale citelných stoupání a klesání. Není to těžké, jen se špatně drží tempo. Moc si neumím představit dát to osmkrát v rámci maratónu. Ale nikdy neříkej nikdy...
Po startu jsem se smiřoval s faktem, že běžím v tichu vlastních myšlenek a snažil se nasadit trvale udržitelné tempo. Samozřejmě se stalo to, co se mi vždy stává na menších závodech - hlavní pole běžců mi spolehlivě uteklo a kolem mně se drželi spíš maratonci. Ocenil jsem jednu z výhod menší obrátkové trati - běžci jsou stále v kontaktu. V každém kole jsem se potkal s protiběžící Angelikou (pokaždé o kus dál, podle toho jak se zvětšoval náš odstup) a stejně tak jsem mohl sledovat jak si vůči mně stojí rychlejší běžci. První kolo jsem měl za dvacet sedm minut a něco. OK, to je čas něco kolem pěti a čtvrt minuty na kilometr, celkem podle plánu. Občerstvovačku procházím, otáčím do sebe dva kelímky, vodu a čaj. Znovu na trať.

Opravdu mám při běhu tak křivé nohy?
Doufám že jde jen o chybu fotografa.

Ve druhém kole se dostávám do stavu, kdy se mi běží dobře. Tělo chytlo rytmus, zatím necítím únavu. Počasí nám vyloženě přeje, lepší asi být nemůže. Většinou svítí sluníčko, které i na konci podzimu dává nějakých 10 stupňů. Lehce zrychluji a předbíhám některé běžce, se kterými jsem dříve srovnal krok. Nevýhoda je, že takhle zezadu nepoznám jestli jde o maratónce nebo půlmaratónce, takže nevím, jak se vůči nim mám cítit.
Další průběh startem, čas o trochu lepší než v prvním kole. Opět dva kelímky, voda a ionťák, ale nevybírám si, piju, co mi podají. Ve třetím kole přichází klasické náznaky toho, že běžím svižně a chvílemi začíná být těžší držet tempo. Zvlášť kopečky mně vyvádějí z tempa víc než dřív. Ale pořád se tak nějak držím. Při náběhu do posledního kola zjišťuji, že hlasatel oznamuje jména a počty zbývajících kol všech, co zrovna probíhají cílem. To, že slyším své jméno, natolik odvádí mou pozornost od běhu že se zapomínám podívat na časomíru. Tak, a teď nevím jak běžím. Dávám si dva kelímky čehosi.
Poslední kolo už je tak trochu boj. Přecházím na svou osvědčenou taktiku - když cítím, že se tělo dostává na hranu, trochu povolím a zvolním. Ze zkušenosti vím, že to pomůže a za pár vteřin samovolně zrychlím na původní tempo a většinou i doženu takto nabranou ztrátu. Dobré je, že nad tím opětovným zrychlením nemusím přemýšlet, tělo to zvládá i beze mně. V posledním kole se loučím s trasou. Naposledy přes most směrem za dálnici, naposledy otočka, naposledy zpět přes dálnici, naposledy do kopečka k hlavní silnici, naposledy ukrutně dlouhá rovina (v měřítku tohoto závodu), naposledy do cílové ulice. Zatnout zuby, nezpomalit a jsem v cíli. 1:48 a něco, velmi dobré, nepočítám-li špatně, můj třetí nejrychlejší. A to jsem pochyboval o své formě a tohle nebyla nejsnadnější trať!

Angelika v cíli

Trochu se omývám od soli, měním u auta mokrou mikinu za suchou a jdu číhat na Angeliku. 2:07, také spokojenost. Po vydýchání se vydáváme vyzkoušet místní zázemí, hlavně sprchy a slíbený sršský řízek, který je v ceně závodu. Všechno funguje, a u našeho řízku a nealko piva se náhle objevuje organizátor a začíná vyhlašování vítězů. Jako obvykle nepředpokládáme, že by se nás toto nějak týkalo a ejhle: Angelika je třetí ve své kategorii, takže diplom a drobné věcné ceny.
Ale řekněte, je tohle fér? Já se ženu jak blázen, běžím na hranici svých možností a samozřejmě nic. Angelika si to dá za pohodlných 2:07 a diplom!
Jak je ten život někdy krutý :-)

DETAILY BĚHU