neděle 24. března 2013

Jak nás prověřil (ale nespálil) polský mráz

Bylo předem jasné, že na tuto akci se jedeme prostě jen zúčastnit, zcela bez soutěžních ambicí. Před čtrnácti dny jsme Angelika i já leželi s řádnou chřipkou. Proto jsem operativně zrušil naši účast na půlmaratonu kolem jezera Zywiec, a abych osudu dal najevo, že si zas tak moc do plánů mluvit nenechám, přihlásil jsem nás na jiný polský půlmaraton, konající se o týden později. Osud je ale mrcha. Nejen že jsme tam jeli oslabení chřipkou a třítýdenním tréninkovým mankem, ale na den závodu vyšel nejchladnější den široko daleko. V pátek odpoledne bylo v Sobótce kolem nuly. V sobotu bylo na startu mínus osm. Kdo by to koncem března čekal, že?
V této situaci se z vyhřátého auta moc nechce...
Ale že jsme tvrďáci, jdeme do toho. Svým způsobem je to pro mně nové. Sice můj třiadvacátý půlmaraton, ale první v zimní bundě, první kompletně na mrazu a první v Polsku.


Ale mohlo by to být horší. Sice mrzne, ale obloha je téměř bez mráčku a ani vítr není příliš citelný. Zatím...
Chmury rozptyluje optimistická nálada davu běžců na startu. Rynek v Sobótce je poměrně malý, takže ve startovním koridoru je docela těsno. Ale dav hřeje, takže fajn. Běh zahajuje výstřel z děla. Široký startovní koridor se nejprve musí protlačit úzkou startovní bránou, takže v místě startu dav ještě neběží, ale jde. Nevadí, nespěchám. I první kilometry jsou rameno na rameno, silnice jsou úzké a běžců je pěkných pár tisíc. Subjektivně se cítím jen tak tak. Dýchací cesty ještě nejsou stoprocentnš ve formě, takže běh je takový chrchlavý a nekomfortní. Ale co, nehodlám tu trhat žádné rekordy.
Prvních šest kilometrů je jinak celkem fajn. Cesta vede z městečka okolními vesničkami, celkem je na co koukat. Nad námi se VELMI nízko prohání vrtulník a filmuje. Milé.
Na sedmém kilometru je první občerstvovací stanice. Beru si kelímek ionťáku a kelímek vody a ucucávám. Je s tím trochu problém. Obojí je pochopitelně totálně ledové. Pít rozhicovaný na mrazu podrážděným krkem ledovou vodu není nic moc, ale nějak to do sebe dostanu.
Začíná stoupání. Půlmaraton se jmenuje "Ślężański" proto, že zčásti vede po úbočí místního kopce Ślęża. Není to žádný krpál, ale na čtyřech kilometrech běžec vystoupá o 200 metrů, a to je znát. Cesta vzhůru je lemována lesy a je celá ve stínu, což je vidět na povrchu silnice. Leží tu prosolená sněhová břečka, ale moc to nevadí. Na devátém kilometru se profil opět mění a začíná seběh toho, co jsme teď vyšlapali. Seběh je fajn, jen je třeba sledovat silnici a neuklouznout.
Pod kopcem začíná paradoxně nejtěžší část trasy. První část běhu totiž vedla na jih, takže nám lehký vítr od severu foukal do zad a nevnímali jsme ho. Při běhu přes Ślężu nám zas kopec tvořil závětří. Teď se trasa stočila na sever, zpět ke městu,a začal nám foukat opravdu ledový protivítr. Není moc silný, ale mrazí, zvlášť když se běh přehoupl do druhé poloviny a já jsem fest zpocený. Cesta teď vede mezi poli a větru tak nic nestojí v cestě.
Blíží se druhá občerstvovačka. Beru si kelímek s vodou, ale nacházím v něm jen hroudu ledu a trochu vody. To je špatné. Cítím sice vděk a respekt k dobrovolníkům, co tu na mraze stojí a nalévají kelímky, ale nemůžu nevzpomenout na únorový Bad Füssing, kde na trati dávali teplý čaj i ionťáky. Teď jsem na čtrnáctém kilometru a je jasné, že za chvilku přijde to, na co jsem zvyklý z letních běhů - odpadání vlivem dehydratace. 
Běžím dál a jde to čím dál hůř. Pod bundou jsem propocený, ale omrzá mi obličej. Těžknou mi nohy. Myslím na Angeliku, ta je dost zimomřivá a citlivá na vítr, a je jasné, že si tenhle úsek protrpí ještě víc než já. Na trati teď nejsou velké kopce, jen se tak lehce vlní, ale jako by byly. Počítám každý kilometr. Už dlouho jsem se takhle netrápil. Ale co, předem jsem věděl do čeho jdu.
Osmnáctý kilometr. Napojujeme se na silnici vedoucí zpět do Sobótky. Taky se tu v kopci krčí poslední občerstvovačka. Nutně bych potřeboval pít, ale představa ledové vody je mi natolik nepříjemná, že ji míjím. Posledních pár kopečků. Je mi to líto, ale na minutu přecházím do chůze, tělu zkrátka dochází zdroje. Zuby nehty se sunu k cíli, rychlost mého běhu v této části padá někam k šesti minutám na kilometr.
Těsně před cílem. Ano, ten starý pán mně nakonec předběhl...
Cíl je na dohled. Vytahuji zpod bundy telefon, abych mohl v cíli vypnout trackování běhu. Ale počasí mi přichystalo poslední ránu - jakmile iphone vyndám, ten zahlásí že je vybitý a okamžitě se vypne. Takže na mém záznamu z běhu chybí posledních 500 metrů. Cílem probíhám vyřízený jako už dlouho ne. Medaile na krk, loknu trochu vody z podané lahve a upaluji k autu převléknout se do suchého, i když studeného. Na převlékací proceduru u auta v mínus pěti stupních v naprosto vyčerpaném stavu radši nebudu vzpomínat. Zažil jsem už i příjemnější věci. Výsledný čas 1:58 není nic moc, ale já jsem moc ani nečekal, takže jsem nakonec vlastně spokojený.
Zabalený do několika suchých vrstev jsem šel zpět na trať čekat na Angeliku. Obvykle ji v tuto chvíli fotím jak finišuje, ale telefon na mraze zatvrzele odmítal nastartovat. Probral se až mnohem později v autě.
Angeliku počasí opravdu potrápilo ještě víc než mně, ale nakonec taky doběhla. Cíl jsme si tedy splnili - dokončili jsme, nevzdali a naběhali kilometry, které se snad zúročí později...

DETAILY BĚHU