úterý 21. května 2013

Jak mně Šárka uchvátila, ponížila a vyplivla

Poslední kilometr mé šestatřicetikilometrové bláznivé štreky na ŠUTRu (Šárecko-Hanspaulském Ultra Trailu). Přede mnou dlouhé schody do nebe (do cíle). Smutně na ně koukám. Nohy prostě nemají sílu do nich vylézt. Přesto se do nich pouštím. Na mezipatře si dělám pauzu a vážně rozmýšlím, jestli se mi chce víc zvracet, nebo omdlít. Ani jedno mi nepřipadá jako vhodné řešení, a tak se škràbu dál. Konec schodů, ještě pár set metrů a jsem v cíli.
Proč si tohle dělám? Proč se pouštím do akcí, na které prokazatelně nemám? Obávám se, že odpověď bude stejná, jako když se zeptali George Malloryho, proč se rozhodl vylézt na Mount Everest: "Protože tu je."
Je to tak. Tyhle krásné běžecké akce tu prostě jsou, a já zpravidla s hlavou v oblacích po nějakém uspokojivě zaběhnutém půlmaratónku neodolám a hlásím se na ně. A s klidem ignoruji fakt, že jsem sice poměrně zkušený silniční běžec, nicméně kopci a terénem zcela nepolíbený. A že nejsem měkejš, nedám si jeden okruh, ale dva, to je nějakých devět set výškových metrů na třiceti šesti kilometrech.
Autofoto
Je mi jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Že budu trpět jak pes. Ale těším se na to. Asi nejsem normální.
V noci před závodem prší. Ráno ještě taky trochu krápe. Zvažuji jaké obout boty. Beru na start dvoje, prověřené, značně oběhané konvenční silniční Mizuno Rider a trailové Mizuno Ascend, které používám hlavně v zimě na sníh a moc naběháno nemají. Na záda beru camelbak s litrem a půl vody. Občerstvení je po devíti kilometrech, běžet to bez vody by byla moje smrt.
Na startu v Šárce je patrné, že to s terénem nebude žádná legrace. Všude blátíčko. Nad námi zataženo, chvílemi poprchává. Ale nevadí, radši vodu než horko. Jsem tu nezvykle bez rodinného doprovodu. Angelika ještě regeneruje po pražském maratónu a děti při nabídce mnohahodinového čekání v lese odmítly, a radši vyrazily s Angelikou na nákupy. Smutné. Jsem tedy bez fotografů a musím si pomoct sám.
Čekání na start nám zpestřil průběh čtyřkolových borců do druhého kola. Tříkoloví si užívali první okruh a my dvoukoláci se chystali vyrazit. Jednokoloví až hodinu po nás. Je tu start.
Hned je jasné, o čem tahle akce bude. Při prudkých sebězích jako teď po startu se hlavně nezabít, na rovinách běžet a krpály vzhůru brát krokem. To byl ještě optimistický předpoklad.
Já jsem to žlutočervené vzadu
Na začátku sbíháme lesní cestou od Hanspaulky do Šáreckého údolí. Parádně to klouže. V Šáreckém údolí kousek po asfaltu a pak to nejvýživnější - lesní krpál zpátky nahoru na Hanspaulku. Nejen že se tu nedá běžet, v silničních botách se to nedá ani jít, neustále kloužu zpět. Přidržuji se stromků. Konečně jsem nahoře. A co by jste řekli - opět běžíme dolů.  Tentokrát úžasnou lesní pěšinou, asi nejhezčím úsekem trati. Neskutečně si to tu užívám. Kouskem divoké přírody, přes popadané stromy (bylo nutné přelézt), přes potok, který jsem muset přeskočit, někdo ho sice přemostil překližkou, ale už je prošláplý a prolomený. Nádhera.
Jsem zpět dole v Šáreckém údolí. Taky moc hezké místo, domečky, potůčky, lesní cesty. Ještě jsem při síle a v běžeckém rauši, tak se mi všechno líbí. Na blátivé cestě potkávám v protisměru nějakou, asi naučnou, výpravu seniorů. Fandí mi, i když je ohodím blátem. Milé.
Začíná stoupání směrem k Nebušicím. Chvílemi přecházím do chůze, šetřím síly. Asi zbytečně, stejně časem o všechny přijdu. Nebušice, taky pěkné místo. Vylézá sluníčko, dělá se teplo. Od Nebušic je to zase lesem do kopce. U místního hřbitova odbočujeme směrem na Horoměřice. Jak se dělá teplo, začíná se z lesa odpařovat vlhkost a je trochu jak v prádelně. U silnice na Horoměřice je občerstvovačka. Házím do sebe dva kelímky vody a nějaké brambůrky. Zpětně se to jeví jako chyba, měl jsem doplnit víc živin. Přebíhám horoměřickou silnici a mířím k Podbabě a Vltavě. Teď je to celkem rovinatý úsek, dá se dobře běžet. Ten je následován opravdu brutálním seběhem zpět do Šáreckého údolí. Tady je to opravdu o nohy.
Ano, nohy. Ty moje, kopcům nezvyklé, začínají mít netradiční zátěže dost. A to ještě nejsem ani v půlce a čeká mně další kopec - na vyhlídku se zříceninou Baba a úžasným výhledem na Tróju se zoo, Císařský ostrov, Stromovku a Pražský hrad. Paráda. Následuje exkurze dejvickou vilovou čtvrtí zpět do Šárky a opět, aby se to neomrzelo, seběh zpět do údolí a výběh výšlap výlez zpět do lesa. A když už si říkám, že první kolo přece musí končit, následuje moc hezký úsek po vrstevnici šáreckého úbočí, zakončený schodištěm nahoru na Hanspaulku. Cestou do schodů zcela vážně zvažuji, že to zapíchnu po prvním kole. Na druhé prostě nemám sílu. Dobíhám do cíle a cpu se banány na občerstvovačce. Přísun cukru do krve, povzbuzování okolí a hlavně představa, že bych ve výsledkové listině měl DNF mě přimějí pokračovat. Radši být poslední, než nedokončit. Vbíhám do druhého kola a lituji se.
Druhé kolo nemá smysl příliš popisovat. V sebězích jsem byl opatrnější a tudíž pomalejší. Když cesta stoupala, já jsem šel. Když to byla rovinka, pokoušel jsem se o běh. Na občerstvovačce jsem do sebe hodil několik kelímků švestkového nealko Bernarda. Jindy bych to obešel velkým obloukem, ale jako přísun energie do zcela vyšťaveného těla to není špatné. Dokonce jsem se pak rozběhl. V Dejvicích mně předbíhá skupinka rychlejších a pokouší se mně přesvědčit, ať se připojím. Snažím se jim vyhovět, ale jen asi na dvě stě metrů. Pak opět odpadám. Na předposlední šárecké rovince číhá fotograf. Sbírám poslední zbytky hrdosti, popoběhnu a zkouším se tvářit vesele. Volá na mně: "Už jenom schody a jsi tam!". Schody... pocity z nich viz. začátek článku.
V cíli se dlouho sbírám. Piju co mi dají a cpu do sebe nějaké sladké pečivo. Čas čtyři hodiny čtyřicet minut.
Ale o čas a umístění (ano, poslední mezi dvoukolovými muži, kteří dokončili) mi nejde. Tahle akce mně naučila respektu ke kopcům. Nakloněná rovina je prevít.
A také mi ukázala nádherné kousky Prahy. Za to organizátorům dík.

DETAILY BĚHU

sobota 11. května 2013

Jak jsem konečně něco vyhrál!

Mílí čtenáři, je to tu! Po pěti letech běhání, po asi šesti tisících kilometrů, po desítkách absolvovaných závodů, na kterých jsem hleděl většině běžců na záda, po letech dřiny a odříkání jsem se konečně dočkal. Vyhrál jsem ... nesoutěžní Procházku se psy.
Je to náš oblíbený rodinný závod. V předchozích dvou letech jsem na něj nemohl, protože jsem šetřil síly na maratón následující den, ale zdatně mně zastoupil brácha. Bylo z toho poprvé druhé místo, podruhé vítězství. Tedy vysoko nastavená laťka. Letos maratón vynechávám a chystám se na těžký ŠUTR příští sobotu. To znamená jediné - pětiletou retrívr labradorku Báru jsem si od rodičů půjčil já a pokusil se navázat na úspěšnou rodinnou tradici.
Většinou na závody chodím bez velkých očekávání, ať už svých či mého okolí. Teď je to jiné. Měl bych vyhrát. Ne, musím vyhrát! Řeknu Vám, je to svazující pocit.
Bára, ta je v pohodě. Běhá se mnou sice zřídka, jen když rodiče někam jedou bez ní a já ji mám na hlídání, ale běhá ráda. Zvlášť když není horko. Chuť má i dnes. Už když mně viděla převlékat se do běžeckého, začala jančit a panáčkovat na mě.
Na startu to Báru bavilo, nás v dešti o něco méně. Vesele se očuchávala s ostatními psy a já zatím posuzoval, kdo z ostatních pro nás znamená konkurenci a koho si nemusíme všímat. Předem jsem ze seznamu soupeřů vyřadil všechny velmi malé psy, i když třeba páníčci vypadali nadupaně, a také opačné případy, větší než velmi malé psy se zcela nesportovními páníčky. Po aplikaci těchto pravidel jsem spokojeně konstatoval, že se není příliš čeho bát.

Bára a moje nohy
Startujem
Trochu pozornosti jsme vzbudili už na startu, když moderátor poznal v Báře loňskou šampionku a já musel dát interview. Ješitně jsem si užil pozornosti mikrofonů a kamer, běžně se mi to nestává.
V koridoru jsem se procpal do předních pozic, nerad bych se muset po startu prodírat houfy čivav, jezevčíků a jim podobných. A už je tu start, vyrážíme plnou závodní rychlostí.
Vždycky mi vrtalo hlavou, jak to brácha dělá, že se na téhle akci slušně umisťuje. Běžec je to, jistě promine, vyloženě sváteční. Teď už to chápu. To Bára, ona je zřejmě vyloženě závodní pes. Od prvních metrů mně táhne jak šílená a nepoleví celé čtyři kilometry. Já jsem pro ni zřejmě zátěž a brzda.
Hned po startu se ujímáme vedení. Začínám chápat, že to nebude úplně snadné. Vlaji na vodítku za psem a běžím mnohem rychleji, než bych běžel sám. Jak to udýchám? Podbíháme železniční trať a upalujeme směrem k Vltavě. Kouknu přes rameno za sebe. Za námi nikdo, jsme zcela sami. Užívám si pozornosti pořadatelů podél trati, tleskají, povzbuzují a nešetří úsměvy. Stejně ale mám pocit, že většina reakcí patří psovi a ne mně.
V cíli. První, tedy hned za psem.
Přemýšlím, proč Bára pořád tak žene. Když s ní běhám jen tak, tréninkově, tak tohle dělá zhruba kilometr, pak ji to přestane bavit a drží se pohodlně u nohy. Tady pořád zběsile táhne, bez ohledu na to, že má klasický obojek kolem krku a tím pádem ji to musí dusit. Pak mi to došlo. Asi deset metrů před námi jede pořadatelský skútr a ona ho chce dohnat. Je prostě soutěživá. Ostatní psi jsou mimo dohled, tak lovíme motorku. Nu tedy dobrá.
Míjíme stánky, kde lze za pár laciných psích triků vyhrát drobnosti od sponzorů. Bára nezastavuje. Pořadatel na skútru se občas ohlédne a drží si nás na distanc. Nevím jestli chápe, že ho Bára loví. Já mám trochu problém s dechem. Jednak běžíme dost rychle, druhak je jedna ruka pořád tažena vodítkem s poměrně silným nadšeným psem a to komplikuje pravidelné dýchání.
Blížíme se do cíle, skútr nám klaksonem razí cestu, už vidím bránu, probíháme cílem, davy šílí, já se snažím zastavit psa, který nepostřehl že už je po všem a dál pronásleduje motorku.
V cíli mně čekají další mediální povinnosti, musím opět na interview, s Bárou se chce každý fotit, se mnou ani tak ne.

Celebrity a novináři
Bylo to sladké vítězství a plyne z něj jedno jasné ponaučení: Chcete-li vyhrát, zapomeňte na trénink. Důležité je zvolit správný závod. Nejlépe takový, kde ostatní ani moc nezávodí.

DETAILY BĚHU

čtvrtek 9. května 2013

Jak jsme běželi pro Afriku

Jak využít volný sváteční den? My jsme vyrazili na Ladronku, jednoho z pražských parků, kde jsme zatím kupodivu nikdy nebyli. Běžel se tu charitativní minimaratónek pro Středoafrickou republiku, takže naše účast měla nejen sportovní a poznávací rozměr, ale snad i dobročinný.
Role jsme si rozdělili tak, že Angelika, která sbírá síly na svůj první nedělní maratón, poběží s dětmi, zatímco já to zkusím tempově. Pravda, valný smysl to nemělo. Před týdnem jsme běželi těžký Železňàk-Cidliňàk, v sobotu jsem zkusil rychlé tempo ve Stromovce, v neděli tréninkový půlmaratón a do toho jsem začal jezdit do práce na kole, takže nohy jsou docela vyšťavené.
Ladronka mně příjemně překvapila. Hezký čistý asfalt, takže běžně to tam mají pod palcem spíš bruslaři než běžci. Na zemi značení stometrových úseků, ideální pro intervalový trénink. Dnes ale bruslaři museli na hodinu ustoupit běžcům.
Vystáli jsme si frontu na nalepovací startovní čísla, nafasovali stylová trička, udělali pár fotek a čekali na startovní výstřel. Děti jako tradičně moc nadšení neprojevovaly, ale ani jsme nečekali, že by to mohlo být jinak.
Na startu bylo trochu jiné složení běžců než na jiných akcích. Méně sportovců, víc neběžců a charitativních nadšenců. Není tedy divu, že aniž bych se o to bůhvíjak snažil, hned po startu jsem se ocitl relativně dost v popředí. U mně dost nezvyklé.  Trať byla na zemi pěkně značená fixními milníky po stometrových úsecích, takže nebylo možné nevědět kolik už mám odběhnuto. Na tuhle krátkou trasu jsem si nebral sluchátka, takže jsem věděl jak jsem daleko, ale nevěděl jsem, jak běžím rychle.
Pocitově mi to moc nešlo, nebyla síla v nohách. Sice jsem byl vzhledem k ostatním dost v čele a bylo víc lidí za mnou než přede mnou, ale měl jsem problém nasazené tempo udržet. Moje chyba, před závody bych si měl trochu odpočinout. Ale když já prostě nevydržím neběhat...
Zdolávám nástrahy záludné trati...
Trať se skládala z úvodní zhruba mílové smyčky, která nás pak skrz prostor startu navedla na dlouhou rovinku v obrátkou na konci, po které následovala tatáž rovinka zpět do cíle.
Na posledním kilometru před cílem jsem si začínal lámat hlavu s tím, kde že jsou Angelika s dětmi. Měl jsem pocit, že už bych je měl dávno v protisměru potkat. A dočkal jsem se. Já byl někde na 3,5km, oni podle mně zhruba končili druhý kilometr. Nijak nespěchali a Angelika mně aspoň stihla vyfotit. Já už se tou dobou trochu fyzicky srovnával a vytřásl únavu z nohou. Ke konci se mi běželo docela dobře, jen bylo dost dusno a já se silně potil. Prakticky nikdo mně nepředbíhal, naopak já dost předbíhal ostatní. V cíli mi telefon ukázal průměrnou rychlost 4,40 min/km. Nic moc, ale jak říkám, únava z předchozích dní byla v nohách znát. Asi bych si měl aspoň den odpočinout.  Ale to já ne...
V cíli jsem do sebe hodil trochu vody a šel po trati naproti zbytku rodiny. Dlouho nic, ale nakonec jsem s potěšením zaznamenal že se Zuzka trhla Angelice a Vojtovi  a zabojovala na vlastní pěst.
Zuzka spěchá do cíle
Tou dobou už pustili zpět na trať i bruslaře, kteří se pomalejším běžcům pletli pod nohy. Angeliku s Vojtou jsem potkal asi 500m před cílem a abych trochu zmátl pořadatele, doběhl jsem si to s nimi a tím pádem jsem cílem proběhl podruhé.
Já byl spokojený že jsem se proběhl, dětí štastné, že už to mají za sebou a společně jsme se odebrali do místní hospůdky na tankové Krušovice a utopence (já) a zmrzlinové poháry (děti). Angelika hrála smutnou roli řidiče, takže skončila na nealko pivu, chudinka.

DETAILY BĚHU

sobota 4. května 2013

Dvě deštivé míle s křečovitým úsměvem

Číslování
Tak jsme zas jednou s dětmi vyrazili na 2 míle s úsměvem do Stromovky. Cílem bylo hlavně dopřát trochu pohybu dětem. Ty se samozřejmě mohutně bránily, ale odpor byl zlomen sérií drobných úplatků, ve kterých hrál svou roli i cílový lívanec.
Co se mně týče, bylo jasné, že na tom nejsem s formou tak dobře jako vloni, kdy jsem byl se svou rychlostí 4:16 spokojený. Šlo o to zjistit, o kolik budu letos pomalejší.
Při registraci a čekání na start bylo příjemně chladno a zataženo. To se změnilo přesně ve chvíli, kdy jsme se spolu s ostatními začali řadit do startovního koridoru - začalo pršet. Naštěstí šlo o příjemný májový deštík bez větru a zimy, takže to vlastně bylo docela příjemné.
Na startu se sešla opravdu spousta lidí, mám pocit že vloni jich byla sotva polovina. Jak jsem tak postával a koukal po okolních známých tvářích, zapomněl jsem, že vlastně chci tento běh pojmout tempově.

Už očíslovaní
Děti už se odměnily lívancem
Na to je totiž třeba myslet. Když to neuděláte, dopadnete jako já. Minimálně 500 metrů mi trvalo prokousat se davy kočárků, dětí, psíků a velmi rekreačních běžců, než jsem se mohl pořádně rozběhnout. Příště se musím vecpat někam do předních řad.
Ale ani po předběhnutí nejpomalejších to za moc nestálo, cítil jsem, že nejsem schopen vyvinout a hlavně udržet rychlost, se kterou bych mohl být spokojený. Jasně se projevilo, že když už jsem byl někdy letos chvilku zdravý, dával jsem si spíš běhy na pohodu než tréninky. Teď bylo tělo značně překvapené, že po něm chci rychlost a docela protestovalo.
Angelika finišující








Už při náběhu na druhou míli jsem cítil, že mám dost a povinný úsměv trochu tuhnul. Neběželo se dobře, nebyl jsem schopný tempo udržet. Chvílemi jsem si musel trochu povolovat a po chvilce opět přidávat. Inu, když forma není, tak není. V cíli už jsem měl ve tváři lecos, jen ne úsměv.
Výsledná rychlost 4:29 fakt není nic moc. Ale s tím se předem počítalo. Nezbývá něž doufat, že mi zdraví konečně umožní potrénovat a dostat se zpět do tempa.




DETAILY BĚHU

středa 1. května 2013

Železňák-Cidliňák, tři hendikepy a jeden skokan

Tak nějak se letos potácím mezi zdravotními neduhy, sotva jsem se zberchal z březnové chřipky, chytly mně v dubnu zuby. A to tak, že jedna z mých tváří minulý týden připomínala naducaného křečka a zubařka mi na likvidaci zánětu pod zubem nasadila antibiotika. To samozřejmě znamenalo pořádný běžecký výpadek a bylo jasné, že moje letošní účast na Železňáku-Cidliňáku bude skutečně jen účast a nic víc.
Honza jednička, já a Angelika
Na Železňák mně poprvé před dvěma lety pozval kolega z práce Honza a my jsme si tuhle akci rychle oblíbili. Dopoledne se konají dětské běhy, odpoledne pak dospělácká silniční desítka s řádně zvlněným profilem. V předchozích letech v dopolední části sbíraly vavříny i naše děti, ale letos jsme dětskou část vynechali, zčásti kvůli chladnému počasí, zčásti protože naše děti se s přibývajícími lety čím dál hůř motivují k běhání.
Já problém s motivací nemám a Angelika taky ne, takže jsme krátce po poledni vyrazili za "domácím" Honzou (jedničkou) do Železnice a cestou jsme ještě vzali dalšího kolegu z práce Honzu (dvojku). 
Na startu
Honza dvojka je nabušený běžec s maratónem lehce přes tři hodiny, takže jiná liga. To s Honzou jedničkou je teď radost závodit. Normálně mi utíkal, ale už dlouho laboruje s kolenem a navíc mu před pár týdny při tréninku vlčák prokousl lýtko, takže má na obou nohách hendikep. Já mám hendikep v podobě čerstvě dobraných antibiotik taky, ale přesto jsem si dva cíle stanovil: zlepšit loňský, horkem ovlivněný bídný čas a porazit Honzu jedničku.
Po startu
Letos horko nehrozí, na startu je příjemných třináct stupňů a zataženo. Registrujeme se, klábosíme a čas příjemně utíká. Najednou je čas jít na start a o chvíli později už běžíme. Na začátku nás čeká kolečko kolem železnického náměstí a potom ven z vesnice do kopců. Na výběhu z vesnice zjišťuji, že Honza jednička je přede mnou. Nedá se nic dělat, můj plán začít opatrně bere za své a musím přidat. Předbíhám Honzu jedničku a zvažuji, jestli je tento stav trvale udržitelný. Honza dvojka je už někde daleko před námi. Na prvním kilometru mi telefon hlásí rychlost 4:30 na kilometr. Tak to ne, takhle by to nešlo. Plán byl nějakých 5:10. Ale čeká nás táhlé stoupání, tam to zpomalí samo. Je to tak, kilometrový stoupák pěkně roztřídil běžce dle výkonnosti. Já jsem utvořil skupinku se starším pánem, který nakonec získal třetí místo mezi běžci nad padesát let. Průběžně jsme se předbíhali až někam na osmý kilometr, kdy jsem mu trochu utekl.
Bezprostředně po doběhu
Ale teď zatím funím do kopce na druhém kilometru a přemýšlím o kolik pozadu je Honza jednička a kdy se přese mne přežene. Na třetím kilometru se výběh mění v seběh, tempo opět stoupá a z lesů se dostáváme mezi pole. Blíží se pátý kilometr a občerstvovačka, na kterou se docela těším. ale ouha. Tam kde v předchozích letech byla, teď není nic. Asi že není horko. Nedá se svítit, jedeme dál. Trasa teď vede převážně z kopce a mám trochu problém udýchat tempo pod pět minut na kilometr. Inu, když forma není, tak není. Na ostře levotočivé zatáčce kouknu přes rameno za sebe a mám pocit, že Honzu jedničku vidím nějakých sto metrů za sebou. Je třeba přidat. Probíháme dvěma vesnicemi a pořád se míjíme se starším pánem a střídáme se ve vedení. Příjemná spolupráce.

Angelika finišující

Po poslední odbočce směrem zpět na Železnici pána setřásám a coby osamělý běžec pílím k vesnici. Vím co mně čeká. Je to prudký kopec Kostelák, dvě stě metrů dlažebních kostek vedoucích vzhůru k náměstí s cílem. Nemá to smysl, přecházím do chůze a kritický úsek prostě vycházím. Aspoň mi zbyly síly na finiš. Rozbíhám se, odbočuji na náměstí a probíhám cílem. Vím, že obě mety jsou splněny. Čas lepší než vloni a Honza jednička za mnou. To Honza dvojka už na mně v klidu čeká v cíli.
Dávám se trochu do kupy, hážu do sebe několik kelímků s vodou. Pár minut po mně dobíhá Honza jednička, taky má dost, takhle rychle neběžel celé měsíce. Pak čekáme na Angeliku, ale ne moc dlouho, dobíhá v dobrém čase. Sdělujeme si dojmy, zavodňujeme se a čekáme na vyhlášení výsledků. Ne že by někdo z nás čekal umístění na bedně v obvyklých kategoriích, ale doufáme v to, co jsme celý rok plánovali - Angelika by se mohla stát Skokanem roku, tedy běžcem s nejvýraznějším zlepšením oproti loňskému roku. A je to tak, Angelika se zlepšila o nějakých 9 minut a tento titul je doma!

Angelika triumfující





















DETAILY BĚHU