úterý 25. června 2013

Dva býci jsou nyní železní (a jeden se málem utopil)

Když jsem zde zhruba před rokem líčil tristní zkušenost ze svého prvního triatlonování, slíbil jsem si, že na sobě do příštího roku trochu zapracuji, abych zas nebyl pro ostudu. A co se nestalo...
Ukládání kol do depa
Zkušenost ukázala, že v běhu problém není a potrénovat musím plavání a kolo. Co se plavání týče, tak když jsme si jednou byli s rodinou trochu zaplavat v bazénu, objevil jsem tam pohlednou trenérku malých dětí, vzal jsem si na ni telefonní číslo a nikdy jsem na něj nezavolal. Asi mi došlo, že čas, který bych strávil v neoblíbené vodě je časem, který bych nemohl strávit oblíbeným běháním.
S kolem jsem se do toho opřel o poznání rázněji. Koupil jsem si své první trekové kolo (dosud jsem vždy jen používal kolo po někom poděděné) a je-li zrovna hezky, jezdím na něm do práce. Což je denně 2x 13 kilometrů. Ano, nic moc, ale aspoň něco.
Protože sebevědomí mi nechybí, výše uvedený trénink podpořil mé rozhodnutí přihlásit nás s Angelikou na Železného býka, dost náročnou soutěž, kde si ráno střihnete malý triatlon (400m plavání, 16km brutálními lesními krpály na horském kole a 4 km běhu), v poledne se vyrazí na 48km těmi samými kopci na horském kole a odpoledne si pak dáte finálních 10km běhu. No není to nádhera? S Angelikou jsme oba narození ve znamení býka, takže soutěž nám šitá na míru. Samozřejmě do toho nepůjdem s jinou ambiocí než ve zdraví dokončit. Aspoň si zas jednou hrábneme na dno. I když, nahlédnu-li zpětně na své příspěvky na tomto blogu, jako bych si v poslední době hrabal na dno dost často...
Za chvíli se vrhnu do zrádných vln rybníka Olšovce
A je to tu.
Už zase stojím na břehu rybníka a strašně se mi do něj nechce. K obvyklému odporu z přírodní stojaté vody se přidává ještě únava z nevyspání a z horka předchozích dní a tuším, že tohle může být vážně průšvih. Angelika spolu s ostatními ženami a se štafetáři odplavala už před čtvrt hodinou, mně to čeká teď. Zazní startovní výstřel, vrhám se do vody a sápu se kupředu. Ostatní mizí mohutným kraulem v dáli, já se pomalu šinu vpřed a tak nějak utvářím koncovou skupinku s dvěma podobnými neplavci. Dnes mi to opravdu nejde. Voda je teplá, špatně se mi dýchá a rychle mně opouští síla. Na trase musíme obeplavat dvě bójky a po té druhé zamířit k cílové bráně zpět na břeh. Zuby nehty se dostávám k druhé bójce a dochází mi, že už opravdu nemůžu. Většina plavců už je na souši a nasedají na kola. Mně ještě chybí nějakých sto padesát metrů. Zmocňuje se mně panika. Jsem uprostřed rybníka, zcela bez síly a nevím co s tím. Přetáčím se na záda, vesluji rukama pozadu směrem k cíli a snažím se trochu si takhle odpočinout. To velmi zaujalo pořadatele na loďkách, kteří nás z bezpečnostních důvodů doprovází. Když se opět přetočím do správné polohy a pokouším se o chabá prsa směrem k cíli, s nadějí mně sledují, že třeba začnu signalizovat SOS. Nemám k tomu daleko. Sice vidím cíl, ale připadá mi zcela mimo dosah. Zvažuji, jestli je menší ostuda nedokončit závod a požádat o pomoc, nebo utopit se v rybníku Olšovec. Ze zoufalství hrabu nohou pod sebe a zázrak! Zlehka se dotýkám bahnitého dna. Hurá, dnes nezemřu!
Olšovec je naštěstí velmi mělký rybník a posledních padesát metrů mohu dokončit pomalými přískoky vpřed. Zcela vysílený se vyškrábu z vody na kobereček a potácím se směrem k depu. Ještě slyším, jak moderátor komentuje mé počínání eufemismem "asi spíše rekreační plavec". První disciplína z pěti je za mnou, dokončil jsem ji na krásném posledním místě a to nejlepší co o ni mohu říct je to, že jsem přežil.
Angelika vrací kolo do depa a jde na běžeckou část triatlonu
Dobíhám ke kolu, nazouvám boty, natahuji tílko, nasazuji helmu a vyrážím na cyklo část triatlonu. Kolo sice není moje silná disciplína, ale cokoliv je lepší než plavání a to mi vrací život a optimismus do žil. Na tomto místě je asi vhodné podotknout, že to není moje kolo. Pořadatel doporučuje horské kolo, a já i Angelika, horského kola nemajíc, jsme si je museli půjčit v půjčovně.
Ze startu je to přímo do kopce. Nejprve po asfaltu, potom po štěrkových a kamenitých cestách. Po několika kilometrech se dostávám na lesní pěšiny, na kterých se odehrává většina trasy. Stále prudce nahoru a dolů, často slušné bahenní lázně. Nahoru to tlačím zuby nehty, dolů zuřivě brzdím, protože se bojím. Blátivá místa se někdy dají projet, někdy se dají objet, občas je nutné kolo nějak pronést. Naštěstí i toto tempo stačí k tomu, abych předjel asi tři nejpomalejší cyklisty. Takže po plavání jistý posun kupředu. Po šestnácti kilometrech se dostávám zpět do depa, odkládám kolo a helmu a konečně se jdu proběhnout.
Čtyři kilometry uběhnou jako voda, předběhnu pár spolubojovníků a konečně jsem v cíli triatlonu. Angelika dorazila chvilku přede mnou a stihla mně tedy nafotit. První část za mnou, úplně poslední nejsem, žiji, takže zatím úsměv a optimismus.
Máme zhruba hodinku na vydechnutí, převlečení a doplnění energie a už musíme na start bikemaratonu.
DETAILY BĚHU


Kdopak by se kola bál!
Čeká nás 48 kilometrů stejným terénem jako na triatlonu, takže kopce, kopce a kopce:

Pro mně, coby nováčka dlouhých MTB závodů, šlo o akci plnou nových zjištění. Tak například je dobré mít na kole držák na lahev. Já ji tam neměl, a tak jsem jel celou trasu s plastovou lahví matonky na zadku za gumou od šortek. Od rybníka vede cesta skrz vesnici Jedovnice do další vesnice, kde se stáčí do lesa a začíná mi opravdové peklo na dvou kolech. Většina kopců se sice dá na nejnižší převod vyjet, ale stojí to opravdu hodně sil. Některé jsou ale natolik strmé, že nezbývá, než sesednout a rezignovaně tlačit. Sjezdy jsou pak o zabití. Žádný asfalt, žádný štěrk, jen čistokrevný les, plný kořenů, šutrů a podobných nástrah. Ve sjezdech mi řídítka tlučou do zpocených rukou a já si musím vybrat, jestli budu schytávat všechny jejich údery, nebo jestli povolím stisk a řídítka mi ze zpocených dlaní vyskočí. Už vím, proč mají ostatní rukavice.
Bojuji kopec za kopcem, sjezd za sjezdem, občas se před někoho dostanu, častěji se dostává někdo přede mně. Trochu mne zlobí, že nikde není žádný kilometrovník a já tak vůbec netuším, jak jsem daleko. Konečně se objevuje občerstvovací stanice, jediná na trati. Naštěstí vím, že má být někde na osmadvacátém kilometru. Takže jsme někde za půlkou. Chvíli se tu zdržím, padá do mně jeden kelímek tekutin za druhým, sezobu i něco jednohubek se sádlem, sýr, salám. Skvělá nabídka.
Jedu dál, nohy jsou hned o něco silnější. Každou chvilku chytnu nějaký hmyz do obličeje, nejčastěji do očí. Už chápu, proč ostatní mají brýle. Na trati přibývá opravdu těžkých míst, kde se měníme v cyklokrosaře a kola musíme bahnem pronášet. Myslím na Angeliku, ta musí trpět.
I já už toho začínám mít opravdu vážně dost. Tenhle závod není pro mně, ten je pro ty, co mají nesrovnatelně víc naježděno, především těžkým terénem. Konečně dlouhý sjezd, dostávám se z lesa zpět na cesty a za chvíli jsem v cíli. Druhý závod za mnou, zbývá už jen běh. Bolí mně záda, ruce i zadek. Už vím, proč mají ostatní cyklošortky s polstrovaným pozadím. Do startu běhu je půl hodiny. Trnu, jestli to Angelika stihne.
Pěkně z první řady. Jinak to nešlo.

Stíhá to. Dvě minuty před startem běhu se objevuje na dohled. Vzhledem k tomu, že cíl bikemaratonu je zároveň startem běhu a lidé už jsou nastoupení na startu a Angelika se k nim blíží odzadu, musím jí hulákáním "Pozor, ještě jeden závodník" prorazit místo v davu. Angelika projíždí cílem, zahazuje kolo, sundavá helmu a rovnou se jde postavit na start. Pěkně do první řady. Stylové.
Ještě deset kilometrů a jsou z nás Železní býci
Můj úsměv už je čirá přetvářka
Pokud jsem si myslel, že deset kilometrů dám klidně i o půlnoci a poslepu, asi jsem nepočítal s tím, co se mnou udělá ranní triatlon a odpolední bikemaraton. Tělo už se běhání dost vzpouzí. Hlavně mu asi v pět odpoledne vadí, že naposledy jedlo v půl osmé ráno a nějaký ten energetický výdej tu během dne byl. Síla chybí. Dopředu se sunu pomalu. Zde musím vyzdvihnout připravenost organizátorů. Někdo by řekl, že čtyři občerstvovací stanice na deseti kilometrech jsou zbytečný luxus. Na většině desítek co jsem kdy běžel není ani jedna. Nám, kandidátům na titul Železný býk, přišel vhod každý důvod proč na chvíli přejít do chůze.Tahle desítka je trochu náročná i psychicky, protože jsou to dva okruhy a do druhého už se mi opravdu nechce. Ale kdo chce být býk, musí zatnout zuby a dokončit.
Je to tady. Probíhám cílem a slavím. Takhle dobitý jsem dlouho nebyl. Chvilku si vydechnu a jdu číhat na Angeliku a nafotit její finiš. Taky to zvládla. Ode dneška se můžeme navzájem titulovat "Býku!".



Je po všem