pondělí 3. června 2013

Moje maratónská poznávací túra Novohradskými horami

Maratón v rámci Silva Nortica jsem si stanovil jako jeden z vrcholů letošní sezóny a těšil jsem se na něj jako malý kluk. Nezklamal.
S touto akcí už mám své bolestivé zkušenosti. Před třemi lety jsem se coby začínající běžec zúčastnil na půlmaratónské distanci, a vlivem horka, kopců, špatných bot a minima zkušeností jsem skončil na hranici kolapsu téměř na chvostu startovní listiny.
Běžecké celebrity samozřejmě vyžadují zvláštní přístup,
například přidělení prémiových startovních čísel.
Mimochodem - 1001101 je binárně 77, takže dva šťastlivci!
Nyní, o tři roky později, jsem už sice zkušený půlmaratónec, ale podobně nezkušený maratónec, takže vlastně opakuji stejnou chybu, jen ve větším měřítku. A pak že chybami se člověk učí...
Počasí nám letos vyloženě přálo. Deštivu a chladnu dám rozhodně přednost před třicítkami, které jsem tu zažil posledně. Navíc po celou dobu bylo jen krásně zataženo a nespadla snad ani kapka. Ideální. Pravda, na startu bylo sice trochu chladno, ale to se snese.
Doprovázela mně Angelika, která si dala půlmaratónskou dávku. Po mém startu musela v Horní Stropnici dvě hodiny čekat na ten svůj, ale aspoň mně zvládla nafotit při náběhu do druhé, těžší a delší, poloviny.

Po startu vybíháme z Horní Stropnice po pěkné asfaltce jižně, směrem k rakouským hranicím. Připojuji se ke skupince podobně rychlých běžců a vedeme klasické řeči nikam  nespěchajících maratónců. Skupinka drží pohromadě jen asi do čtvrtého kilometru, kdy se odbočí na rozbitou polní cestu a přijde první táhlé stoupání. Každý přepne na své vlastní kopcové tempo. Tady taky poprvé vidím, s čím budu bojovat celých dalších čtyřicet kilometrů - louže a bláto. Asfaltu je na trati minimum, nejčastěji jde o lesní cesty, polní cesty, štěrk a podobně. Ale zatím jsem plný síly a užívám si to. I když je celkem chladno, nepodceňuji pitný režim. Na každé občerstvovačce dva až tři kelímky vody, výjimečně ionťáku. Cesta se stáčí k severu a nějakých šest kilometrů běžíme krásným lesním prostředím směrem na Nové Hrady. Do nich vede další pěkný kopeček, pak si město pěkně proběhneme dokola i s náměstím a po schůdcích zpět do přírody. Teď běžíme po téměř neexistující pěšině po úbočí blátivého svahu, dost to klouže, až mám trochu strach, že se ve svahu neudržím a sjedu dolů. Ale je to paráda.
Vbíhám do Terčina údolí. To je parkové prostředí s lesními prvky, zámečkem, potoky, lávkami a vodopádem. Dělá to nějaké čtyři kilometry místy dost divokého terénu, ale je to krása. Jsem na nějakém patnáctém kilometru, pořád ještě plný síly, ale také plný endorfinů, takže si běh parádně užívám, lidem okolo rozdávám úsměvy a cením zuby na fotografy.
Na konci Terčina údolí je zřícenina hradu Cuknštejn a u něj občerstvovačka. Dobíhám k ní v balíku dalších běžců. Omývám si osolený obličej, popiju něco vody a vyrážím dál. Ostatní to tu pojímají ležérněji a nespěchají zpět na trať. Takže po vzoru pilotů formule 1 získávám několik pozic dobře zvládnutou zastávkou v boxech.
Další dva kilometry jsou polními cestami a je to hlavně o slalomu mezi loužemi. Pak kousek silnice a jsem zpět v Horní Stropnici, kde mají půlmaratónci pár minut do startu. Udělám jim trochu show, zamávám Angelice a jdu na druhou, těžší půlku.


Zatímco v první půli jsem si zcela bez potíží hlídal průměrnou rychlost na cca 5:45, bylo jasné, že teď půjde dolů. A skutečně, o kilometr dál začíná prudké stoupání k Dobré Vodě. A ne že by cesta k ní vedla civilizovaně po silnici. Dusáme vzhůru po louce, která ze všeho nejvíc připomíná sjezdovku v létě. Je zarostlá vysokou trávou, jen je v ní prosekaná asi metr a půl široká cesta, kterou stoupáme vzhůru. Nikdo neběží, všichni jdeme. Po chvíli cesta odbočuje do lesa, ale stále příkře vzhůru. Po dalším kilometru se konečně dostáváme na silnici. A, sláva, běžíme z kopce. Tedy chvilinku. Je tu vesnička Dobrá Voda a v ní občerstvovací stanice. Mám jí vskutku zapotřebí. Piju spoustu vody, po tom stoupání jsem i v chladnu celý zplavený. Skousnu i kus banánu. S nadějí se vracím na silnici že poběžím dál z kopce, ale ne, pořadatel mně posílá do strmého svahu do lesů nad vesnicí. Ach jo. Tak se zase pár set metrů škrábu do svahu, kde nelze o běhu ani uvažovat. Potom se dostávám na klasickou lesní cestu, která už nevede do svahu, ale po vrstevnici po úbočí kopce. Konečně. Dá se běžet. Nohám se najednou moc nechce, předchozí kilometry stály dost paliva, ale jde to. Dalších pár kilometrů je lesem, chvíli nahoru, chvíli dolů ale dá se pořád běžet. Najednou opět silnice a vesnice, Hojná Voda. Malebná vesnice v lesích, ale dost zchátralá a do značné míry asi i opuštěná. Na konci vesnice další občerstvovací stanice a po ní opět do lesů.
Opět jeden z nejhezčích úseků trati, opravdový přírodní běh. Lesní cesty, kaluže, výmoly, kořeny, šutry... bylo nutné hlídat každý krok, klouzalo to, ale bylo to dlouhé a krásné. Nejhorší stoupání už bylo za námi, takže cesta teď vedla víceméně lehce z kopce. Po krátkém asfaltovém úseku přišla odbočka na rozbité polní cesty mezi loukami s kravami. To už byl nějaký pětatřicátý kilometr a začínal jsem toho mít vážně dost. Chůzi už jsem volil i v takových stoupáních, kde bych jindy běžel. Naštěstí těch úseků není moc, cesta je převážně z kopce.
Ještě jeden krásný lesní úsek s divokou přírodou a poslední občerstvovačka. Je mi špatně, z gelů mám rozhozený žaludek, zkouším sníst kousky chleba se sýrem. Docela to pomáhá. Běžím dál. Zase na silnici. Cedule čtyřicátý kilometr. Hurá, už jen kousek. O kus dál cedule "Už jen čtyři kilometry do cíle". Cože? Věru nestadardní maratón. Ale co, mně na nějakém tom kroku navíc nesejde. Pozitivní je, že odteď to je stále jen po silnici a konstantně z kopce. Už cítím cíl. Přes pole už vidím Horní Stropnici.
Konečně v cíli. Na posledních metrech ještě zafinišoval celou dobu za mnou běžící Mirek Vostrý a zkazil mi fotky :-)

DETAILY BĚHU