úterý 16. července 2013

Dobře využitá služební cesta

Zde bych asi mohl volně navázat na svůj minulý příspěvek, kde jsem v úvodu zmínil, že běžeckou závislost lze diagnostikovat v okamžiku, kdy svému běhání přizpůsobujete program svého okolí, například výběrem času a lokality dovolené. Z podobné kategorie je i má poslední sportovní akce, kdy jsem vyrazil na služební cestu do Anglie o den dříve, abych si mohl v neděli zaběhnout trailovou desítku.
Ten plán jsem nosil v hlavě už nějakou dobu. Do Anglie pracovně čas od času musím a ono se to cestování časem docela omrzí, tak proč si ho nezpestřit nějakým tím závodem. Zapátral jsem co se kdy v blízkém okolí děje. Cestování po Anglii bez auta není levná záležitost, takže jsem se musel omezit jen na poměrně konkrétní lokalitu. Z tohoto hledání vzešla jen jedna akce - charitativní běh na pomoc lidem postiženým svalovou dystrofií nazvaný Muscle Warriors. Jde o běh na 5 nebo 10 kilometrů krásným prostředím areálu Haileybury College, který se skládá z lesíků a různých parkových a hřišťových ploch. A proč ne? Pokud má být moje pobíhání někomu k užitku, jdu do toho.
Na služební cestu jsem tedy vyrazil už v sobotu, a v neděli ráno jsem se z hotelu taxíkem nechal odvézt na místo konání akce. Byl opravdu pěkný, slunečný den, smad jen příliš teplý - do Anglie právě teď dorazilo pravé léto a třicítky horka. Dopoledne bylo kolem pětadvaceti.

Hemžení před startem. Vzhledem k absenci rodinného podpůrného týmu jsem nucen použít autofoto.
Atmosféra je vyloženě milá, vzhledem k horku a velké účasti neběžců pořadatelé neustále opakují instrukce jak přežít, tedy pít a mazat se.
Běh samotný mi vyloženě sedl. Tedy až na první kilometr, kdy se mi povedlo na trávě došlápnout do nějaké syslí díry či co to bylo. Najednou koukám že ležím, ale kromě odřených kolen mi nic není, takže se zvedám a běžím dál. Pokud si dobře pamatuji, jde o můj třetí běžecký pád vůbec, první závodní. Běží se mi lépe než bych čekal. Nohy mám pořád dost utahané z dovolenkového toulání se a pobíhání po Českém Švýcarsku, ale síla jim nechybí. První kilometry mám dost pod pět minut na kilometr a bojím se že nevydržím, ale jde to. Trasa je kombinací parkové trávy, travnatých hřišť a lesních cest, i nějaký ten kopeček se našel. Z rychlostního hlediska jde jednoznačně o poměrně pomalou trať, plnou nerovností a ostrých zatáček. Ale takové mně baví.
Všechna čest organizátorům. Na deseti kilometrech bylo přinejmenším šest míst, kde rozdávali lahve s vodou. Ani zdaleka jsem všechna nevyužil. Ale i díky tomu se mi podařilo udržet tempo až do konce, a po opravdu dlouhé době jsem zaběhl svou ne moc oblíbenou desetikilometrovou distanci tak, že jsem s časem spokojený. V cíli jsem si naměřil 47:40, což je nad plán. Kdo ví, jak bych si dnes vedl v chládku, na asfaltu a rovině.

DETAILY BĚHU

pondělí 8. července 2013

Jak jsem se na mistra Jana upekl ve Vlastibořicích

Myslím, že jedna z definic běžecké závislosti říká, že ji máte, pokud začínáte plánovat program svému okolí dle běžecké termínovky. Tady jsem nejspíš zašel ještě dál. Nejdřív jsem objevil v termínovce lákavý závod, a když mi Angelika oznámila, že se to bohužel kryje s termínem naší dovolené, začal jsem vymýšlet co s tím. Ale vždyť je to snadné. Co tu dovolenou naplánovat tak, aby byla  na sever od Prahy, stejně jako půlmaratón Okolo vlasti? Na severu je také hezky...
Vyšlo to. 
Na vlastibořický půlmaratón Okolo vlasti jsme si zajeli cestou na dovolenou do Českého Švýcarska na státní svátek k upálení Mistra Jana Husa a byla to pěkná zastávka. Kromě půlmaratónu se tu běžel i minimaratón (4,2km) a pidimaratón (420m), ve kterém náš Vojta vybojoval třetí místo ve své kategorii. Vojta trval na tom, abych ho na trati doprovázel a možná to byl klíč k jeho úspěchu.


DETAILY MÉHO BĚHU S VOJTOU

Tím jsme měli za sebou dětskou část a čekala nás hlavní soutěž programu - náš půlmaratón. Řešil jsem jediné dilema, zda si vzít svou vodu, nebo se spolehnout na tři avizované občerstvovací stanice na trati. Je-li chladno, stačí to. Je-li přes dvacet stupňů, potřebuji vodu častěji. Teď byla teplota k pětadvaceti, ale zase celkem pod mrakem. Nakonec jsem camelbag odvážně nechal v autě. A to byla chyba, protože stoprocentně zafungoval zákon schválnosti - jakmile jsme se začali trousit ke startovní bráně, vylezlo sluníčko a po celou dobu běhu nezalezlo. Smůla, řekl by někdo. Moje blbost, opravil bych ho. K čemu mi pak jsou ty utrpením získané zkušenosti, když stále opakuji tyto elementární chyby?
Trati samotné ani organizaci závodu není co vytknout. Na trati bylo opravdu vše - průběhy vesnicemi Českého ráje, úseky travou přes louky, klasické polní cesty, lesní části se všemi těmi kameny, kořeny a bahnem, které k tomu patří, dlouhé asfaltové roviny i pořádné stoupáky, které se běžet prostě nedaly. Abych nezapomněl, pamětihodné byly i úseky, kde se přebíhala železniční trať po dřevěných lávkách a nebo kde se podbíhal sychrovský viadukt. Krása.
Co se mého výkonu týká, od počátku jsem měl pocit, že se držím příliš rychlé skupinky a že to je chyba. Bohužel toto byl jeden z těch závodů, kdy se mé chytřejší já nechalo překřičet mým závodním já. Takže vývoj se dal vlastně docela dobře předvídat - někam na patnáctý kilometr si to budu užívat a pak začnu těžce odpadat. A bylo to tak.
Startujem

Stále ještě na prvním kilometru

Hned po výběhu z Vlastibořic se běželo přírodním úsekem - lesní a luční cesty. Ti nejrychlejší samozřejmě hned utekli, já jsem se držel skupiny běžící něco přes pět minut na kilometr. To by se dalo pochopit při rovinatém půlmaratónu v deseti stupních Celsia, ale ne zde. Jenže brzdit se mi nechtělo, a tak jsem si s touto skupinkou prohlédl i srnku, kterou jsme vyplašili při přebíhání louky a ona přímo před námi frnkla do blízkého lesa.
První občerstvovačka
Následoval průběh lesní pěšinou kolem sychrovského zámku a asfaltka pěknou alejí. Na první občerstvovačce jsem do sebe obrátil hned tři kelímky vody. Opravdu bylo tepleji, než jsem čekal. Asfaltový úsek na sluníčku sil také nepřidal, takže v kopečkovaté části na půlce trati jsem měl dalších tří kelímků vody opravdu zapotřebí. Ale také to byla v Radostíně jedna z nejhezčích částí trasy, kdy jsme vyšplhali do slušného kopečku, aby jsme po dřevěných mostících dvakrát zakřižovali železniční trať a podběhli krásný viadukt. Pak se seběhlo lesní pěšinou dolů k řece a běžel se dlouhý rovinatý asfaltový podél říčky. Tady už byl závod dost rozskupinkovaný a já se držel za stejně rychlou dvojicí přede mnou a s chlapíkem v modrém tričku za sebou.
Na trati, kolega v modrém zatím za mnou






Naše skupinka držela až do občerstvovačky na patnáctém kilometru kdy se vedoucí dvojice zdržela o něco déle, já vyrazil na zbytek trati jako první, následovaný chlapíkem v modrém tričku. Bezprostředně poté následoval kilometr a půl dlouhý krpál, kde se nastoupalo téměř dvě stě metrů, což se, jak jistě uznáte, běžet nedá a my to svorně šli. Kolega v modrém to šel rychleji, čímž jsem se dostal za něj, ale stále na dohled.
Když tato horská vložka skončila, opět jsme se rozběhli a několik kilometrů běželi bok po boku. Potom ve mně opět převládly závodní pudy a já se dostal před něj a držel jsem to až na poslední kilometr. Ten byl opět velmi přírodní a kopcovitý a tady mi opravdu došla šťáva. Rezignovaně jsem se kolegou v modrém nechal předběhnout, i když mně přátelsky vybízel ať se ho držím. Prostě to nešlo. Tento minisouboj jsem prohrál.
Mám to za sebou


Póza pro fotografy
Ale co na tom. Celkově mám ze sebe dobrý pocit. Nebýt horka a logické dehydratace, na konci bych neodpadl a čas by byl o tři nebo čtyři minuty lepší, což by na takto těžké trati byl slušný výsledek. Takhle mne aspoň těší, že jsem na konci zmobilizoval zbytky sil a stáhl čas pod dvě hodiny.
V cíli jsem požádal děti, ať mi skočí pro vodu a limonádu a číhal na Angeliku. Ta, jak je vidět, doběhla s úsměvem na rtech.
A věřte mi, není lepší pocit než po fajn běhu vyrazit na začínající dovolenou. Doporučuji!

Co se týká elegance v cíli, neustále s Angelikou prohrávám


DETAILY BĚHU