úterý 13. srpna 2013

Krásná a těžká Žebrácká pětadvacítka

Na Žebráckou pětadvacítku jsem se chystal už pěkných pár let. Jde o jeden z těch velmi tradičních závodů bez velké propagace, určených spíš opravdovým běžcům, než jinak nesportující mládeži zlákané pěkným tričkem a billboardem na každém rohu. V minulých letech mi ale kolidovala s dovolenou nebo s jinými běžeckými lákadly, takže jsem se na ni dostal až letos.
Angelika tentokrát před běžeckým zážitkem dala přednost vypravování dětí na tábor, tak jsem vyrazil jen s Honzou z práce, který Žebráckou pětadvacítku běžel už dvakrát a nedá na ni dopustit. Konečně se vyhrabal ze zdravotních trablů, což znamená, že skončilo období, kdy jsem ho na závodech porážel a pohybujeme se v době, kdy jsme si srovnatelnými soupeři. Brzy zas nastane standardní období, kdy mi bude s přehledem utíkat.
Dva fešáci na startu
Na startu
Na trati jsou na pětadvaceti kopcovatých kilometrech jen tři občerstvovací stanice, což je pro mně v létě zoufale málo, takže jsem oblékl svůj vodní velbloudí hrb a smířil se s tím, že startuji o kilo až dvě těžší. Radši budu o pár minut pomalejší běžec, než skončit jako zcela dehydrovaný chodec, i to už jsem párkrát zažil.
Město Žebrák nás přivítalo jasnou oblohou a teplotami kolem pětadvaceti stupňů, takže jsem s výbavou neprohloupil. Jen jsem podcenil slunce a nechal doma svou bílou kšiltovku, což jsem poté odnesl spáleným čelem. 
Rychle jsme vyřídili registraci, nafasovali pamětní trička a u auta se převlékli do závodního. Potom chvilka předstartovního zevlování, pozorování známých běžeckých tváří, preventivní vyřízení tělesných potřeb a jde se do boje.
Na úvod se běží dvě kolečka kolem místních paneláků a pak se vyrazí ven z města do kopců. Zpočátku nikam nespěchám, ale i tak jsem o něco rychlejší než jsem si před startem sliboval. To je taková moje klasická bolístka, že když jsem plný síly, neovládnu se a běžím nad plán.
Zklidním se a zvolním krátce po výběhu z města. Najednou jako by běh šel nějak ztuha, lehkost prvních kilometrů je pryč. Chvilku dumám čím to  a pak si vzpomenu na profil trati. No jo, stoupáme. Zatím jen lehce, takže okem to není vidět, ale nohy to cítí. Po chvíli se dostáváme do lesa, kde je příjemnější vzduch, ale také strmější silnice. Ale pořád se to dá příjemně běžet.
Druhé kolečko městem. Zatím dobrý.
Dotáhne se na mně Honza, který se dosud držel takticky za mnou. Kývneme na sebe jako že zatím dobrý a jde přede mně. To je v pořádku, s tím jsem počítal. Tady se ještě nerozhoduje. Pořád se suneme do kopce konstantní rychlostí kolem 5:20 na kilometr. Docela mně překvapuje, že mi setrvalé stoupání nevadí. Letos už jsem párkrát zažil situaci, že jsem musel v závodě kopcích přejít na chůzi a útrpně to vyšlapat. ŠUTR, Silva Nortica maraton, Krakonošova 25... Tady dobrý. Jen tak dál.
Než se dostaneme na desátý kilometr na nejvyšší bod trati, ještě se s Honzou dvakrát nebo třikrát předběhneme.
Na desátém je první občerstvovačka, kde využiji jen houbičku na otření zpoceného obličeje a mažu dál, Honzu mám v patách. Stoupání se konečně mění v klesání, příjemná změna. Ale úleva to není, protože ruku v ruce se změnou sklonu dochází i ke zvýšení tempa. Naše skupinka navyšuje rychlost někam na 4:50 na kilometr. Vyšší rychlost také trhá závodní pole. Najednou mi pár lidí přede mnou začíná vadit a jdu před ně. Tempo zvýšil i Honza a přežene se přede mně. To je naposledy co se měníme. Od této chvíle mu koukám na záda a to ze stále větší dálky.
Najednou jsem na trati sám. Honza dost přede mnou a poměrně dlouho za mnou nikdo. Běžím si svůj sólo běh a baví mně to. Trať je členitá, chvíli asfalt, chvíli příroda, kolem lesy, stále lehce z kopce. Super.
Někde na osmáctém se dostáváme z lesů zpět na asfalt a do civilizace. Tempo se ještě navyšuje a já začínám mít pocit, že už by se mi docela hodil konec. Na dvacátém je poslední občerstvovačka. Beru si kelímek ionťáku, ale protože nezvolňuji tempo, z větší části si ho vybryndám na obličej a tričko.
V cíli
Je přede mnou posledních, nejtěžších, pět kilometrů. Trať už přestává stále jen klesat a vlní se i směrem nahoru. Teď mi dochází v čem je její zrádnost. Na desátém jste úplně nahoře, přichází klesání a máte pocit, že je vyhráno. Nasadíte seběhové tempo, ale ono vás čeká ještě patnáct kilometrů. A to není málo. Tenhle závod vyžaduje znalost trati a respekt. Mám toho dost, ale běžím dál. Přichází velmi scénické místo: vesnice Točník a krásný výhled na obě zříceniny najednou, na Žebrák i Točník. Moc hezké.
Honzu už před sebou vidím jen na dlouhých rovinách, má na mně tak dvě minuty. Konečně jsem zpět v Žebráku. Ještě jedno stoupání městem a cílová rovinka. Mám to za sebou. Neodpustím si pár oslavných gest, čas vůbec není špatný, celková rychlost 5:08, to je na úrovní mých nejlepších, zcela rovinatých půlmaratónů, takže paráda. Není nad to mít se za kým hnát.
Vyměníme si s Honzou dojmy z běhu, dáme jedno nealko pivo a zpět do Prahy. Teď jen se zamyslet, kde zkusit ten rovinatý, rychlý půlmaratón a otestovat formu...

DETAILY BĚHU