úterý 10. září 2013

Jak jsem si hrál na formuli 1

Nejen městskými či přírodními běhy živ jest běžec, zvláště pak ten zážitkový. Když jsem na internetu narazil na možnost proběhnout si slavný Nürburgring, nezaváhal jsem.
Nürburgring: asi nejdelší uzavřený motoristický okruh na světě. Pořádá se zde řada automobilových a motocyklových závodů. Skládá se z moderní čtyřkilometrové části, kde se jezdí závody F1, a staré 23km části v lesích, tzv. Nordschleife, kde se na více než stovce zatáček nastoupá a naklesá přes tři sta metrů. Za drobný poplatek si zde může bez rychlostních limitů zajezdit i veřejnost. Už se zde zabilo přes 200 lidí. Niki Lauda zde málem uhořel.  A jednou do roka sem pustí běžce.
Kombinace obou okruhů dává dohromady 24,5km dlouhou nádhernou a dost těžkou trasu.
Celkem bez váhání jsme se rozhodli, že si sem musíme zajet zaběhat, byť to nebylo bez obětí. Ve prospěch německého okruhu padla účast na Baroko maratónu, na který se už také dlouho těším. Navíc jsem při plánování velkomyslně pominul fakt, že na Nürburgring je to od nás přes 700km a vměstnat to do pátečního odpoledne (cesta tam) a soboty (běh a cesta zpět) bude dost náročné.
Bylo. Tajně jsem doufal, že by jsme na místo mohli dorazit rozumně brzo a já si ještě zaplatil projetí trasy autem, ale díky kolonám za Frankfurtem jsme k okruhu dorazili asi v půl osmé večer a navíc už jsem řízení měl plné zuby. Takže místo řádění na okruhu došlo jen na vyzvednutí čísel a dvě piva.
.
K ránu lehce sprchlo a dopoledne bylo pod mrakem, takže pro běh zcela ideální. Němci jsou puntíčkáři, takže přesně v plánovaných 8:45 vyběhlo pár set běžců ve stopách Michaela Schumachera a dalších borců. Pocit to byl parádní. Pravda, zcela prázdné tribuny nikterak nebouřily, ale to nám na zážitku neubralo.V televizi to tak nevypadá, ale jen malá část okruhu pro formule 1 je po rovině. Vlastně jen prostor kolem tribun, tedy start a cíl. Jinak to mají nahoru nebo dolů. Kolem širokánské dráhy samozřejmě moře kačírku a v dálce svodidla obložená pneumatikami. Ale hry na formuli si neužíváme dlouho, po třech kilometrech opouštíme moderní okruh a dostáváme se do lesů na Nordschleife, dlouhý závodní okruh pro auta a motorky.
Tady začala opravdová zábava. Tahle trasa nedává šanci chvilinku se nudit. Nejsou tu ani vertikální ani horizontální roviny. V první půli prakticky neustále běžíte z kopce a zatáčkami, často klopenými. V druhé půli totéž, ale do kopce. Kolem dokola nic než temně zelené lesnaté kopce, od kterých je okruh oddělen svodidly a vysokými ploty, jde přeci jen o uzavřenou trať. Kolem by bylo naprosté ticho, kdyby nebylo krátce po dešti a mokrá, pneumatikami pogumovaná klopená silnice nevydávala při kontaktu s gumovými podrážkami legrační skřípavé zvuky.
Snadná část je za námi, teď vzhůru!
Opravdu dlouho běžíme z kopce a já se trochu děsím toho, že totéž budeme muset zase vystoupat. A je to tady. Klesání končí a přichází jakoby rovina. Jako rovina to tedy vypadá opticky. Ale jelikož mám najednou pocit, že běžím s několikakilovým batohem na zádech, je jasné že stoupáme, a to fest. Koukám na ostatní a ti jsou na tom podobně jako já, šourají se a zvažují přechod do chůze. Po vzoru formulí zajíždím na pit-stop a vypustím přebytečné odpadní látky, tedy pokropím svodidlo. Pomohlo to, nasazuji volnější tempo a dál si užívám trati. Pokud se tedy supění do kopce dá nazvat užívání.
Těším se na vyhrášený Karussell, extrémně klopenou otočku o 180 stupnů. Je tu. Všichni běží jen vnitřním žlábkem, je to nejkratší, ale hlavně si tam nezlomíte kotník jako na nebezpečně nakloněné silnici.
Karussell z vrchu
 Po nějaké době vystoupáme na "Hohe Acht", kopec, kde je nejvyšší bod trasy a taky jedna z občerstovacích stanic. Ty jsou jinak asi po třech kilometrech, což je ideální. Když víte, že výš už to nepovede, hned se běží líp. Následuje několik posledních elegantních zatáček a potom poslední úsek trati, několikakilometrová lehce stoupající rovinka, na které mohou motory aut předvést, co v nich je. Běžcům už toho v motorech moc nezbývá a dlouhé konstantní stoupání je trochu demoralizující. Naštěstí už jsou v dálce vidět tribuny a tedy i cíl. Na poslední stovky metrů se vracíme na okruh F1, kde se v cíli rozjíždí slušná pozávodní párty s pořádnou rockovou hudbou. Mně stylově vítá Highway to Hell a je mi skoro líto, že už je to za mnou. Nohy toho samozřejmě mají dost, ale hlava si tak užívala, že by ještě běžela dál.


Angelika finišující
 
Na krk mi pověsí medaili, já si vydechnu a jako vždy jdu číhat na Angeliku. S časem 2:15 jsem celkem spokojený, sem jsem nejel závodit ani s druhými ani se sebou, tohle bylo o zážitcích.
Angelika doběhla za hudebního doprovodu Eye of the Tiger, také spokojená a plná dojmů.
Náročný běh, náročná cesta, ale krásné. Příští rok už ale opravdu zajedeme do Plasů na Baroko maratón, slibuji...

DETAILY BĚHU

Žádné komentáře:

Okomentovat