úterý 17. prosince 2013

Věž nespadla, koleno drží, takže vše v pořádku

Když u nás doma přišla koncem září řeč na to, že nám oběma ještě zbývá pár dní dovolené, postavilo mně to před jedno z mých oblíbených dilemat - kam si pojedeme zaběhat. Vstupy pro toto rozhodování byly v zásadě dva - termínovka běhů v Evropě v prosinci a nabídka cenově rozumných letenek do těchto destinací. Volba padla na Pisu, město se šikmou věží a pěkným maratónem nebo půlmaratónem.
Pravda, já i Angelika jsme si tento výlet trochu zdravotně zkomplikovali. Já svým otravným patelofemorálním syndromem, Angelika pak extrakcí dvou nevyrostlých dolních osmiček dva týdny před během. Takže zatímco moje běhání bylo v posledních týdnech jen na polovině obvyklých objemů a víceméně jen o zkoušení co koleno snese, Angelika měla kompletní dvoutýdenní pauzu. Tento výlet do Itálie tedy rozhodně nemohl být o závodění s ostatními nebo se sebou samými, na to snad dojde až jindy. 
Přesun z pražského inverzního marastu do prosluněného Toskánska byl úžasným kopancem pro psychiku. V Praze mlhavo a nevlídno, tam jasno, bezvětří a kolem deseti stupňů. Pro běhání téměř ideální, a to prosím týden před Vánoci. 
V sobotu to bylo trochu nahonem. Zpožděný let, přílet pozdě odpoledne, vyzvednutí startovních čísel, ubytování, nákup lehké večeře v supermarketu poblíž, letmý pohled na Náměstí Zázraků se Šikmou věží a hajdy na kutě.
V půl deváté ráno jsme na startu, já plný nejistoty a zcela bez očekávání co se výsledku týče. Hlavním cílem je pěkně si běh užít a otestovat co koleno snese. S kolenem se to má tak: od posledního soutěžního půlmaratónu v Palermu se už dost zlepšilo, ale stále nemohu tvrdit, že by bylo v pořádku. Jeho stav se pohybuje v cyklech určovaných mou disciplinovaností. Každou chvíli už si myslím, že je zcela v pořádku a oslavím to svižnými běhy několik dní po sobě, přičemž třetí den ho tím opět rozdráždím a musím mu dát pár dní klidu. Tak to jde stále dokola. Zvláštní na tom je to, že když je koleno rozbolavělé, tak ho víc než při běhu cítím v klidovém stavu, hlavně když v práci sedím u počítače s nohama na zemi a koleny klasicky do pravého úhlu. Mrzuté.
Kdo mně najde?
Teď ale nemusím sedět, teď vybíhám na svou oblíbenou distanci za téměř ideálních podmínek v krásném městě a koleno je momentálně v pohodě. V duchu mu slibuji že pokud vydrží, dám mu potom aspoň pět dní volna, opravdu.
První tři kilometry vedou centrem města podél řeky a jsou dost nahuštěné, lidí startuje dost a ulice jsou celkem úzké. Nevadí mi to, nespěchám. 
Cestou potkáváme spoustu pěkné architektury, ale netrvá to dlouho, Pisa je přeci jen malé město. Po chvíli jsme na předměstí a za dalších pár minut za městem v polích. Běží se dobře, na trati nejsou žádné kopce a teplota je vyloženě ideální. Vyběhl jsem s nákrčníkem kolem krku, ale už na druhém kilometru jsem ho sundal a strčil za pas. Na startu mi byla zima, teď bych to viděl na krásných deset. 
Na první občerstvovačce dávají kromě kelímků i třetinkové lahve s vodou, výborně. U nás to nebývá zvykem, v zahraničí to vídám celkem často. Trochu upiju a dál běžím s lahví v ruce.
Poslední metry
Mí fotografové
Touto dobou si držím rychlost kolem 5:15 a celkem mi vyhovuje. Zrychlím až ve chvíli, kdy mně předběhne běžec tlačící vozík s hendikepovaným dospělým. Ješitnost mně nakopne, přidám a za chvíli jsou za mnou. Tou dobou jsme už proběhli předměstí Pisy a teď jsme kdesi v polích. Starověké památky vystřídaly nezáživné novostavby typu podběh dálnice nebo benzínová pumpa.
Někde na dvanáctém kilometru se od nás oddělují maratónci a naše trasa se stáčí zpět směrem k Pise. Dělám si celkovou inspekci toho, jak mi je. Síly mám dost, koleno nevysílá ony znepokojivé signály z oblasti čéšky, jen nějaké to píchnutí tu či onde, toho není až tak třeba si všímat, celkově mi je fajn. Dehydrovaný nejsem pořád mám v ruce láhev a upíjím si. Vypínám mozek držící nohy na uzdě a nechávám nohy, ať si běží jak uznají za vhodné. Je to nějakých osm kilometrů do cíle, to už se nemusím hlídat, do cíle se nějak důstojně dostanu i kdybych to teď přepálil.
Ale obavy nejsou na místě, tempo pod pět minut na kilometr držím bez potíží. Na osmnáctém kilometru se dostáváme zpět do Pisy. Jsem za to rád, šestikilometrová rovina podél řeky zpět k městu byla trochu ubíjející. Odhazuji lahev, už nebude potřeba. Pár zatáček jižní částí města, po mostě přes řeku do starého města, trochu kličkování úzkými uličkami, už vidím Náměstí Zázraků s věží, děti mně fotí, poslední zatáčka na náměstí, cílová rovinka a mám to za sebou. Čas kolem 1:46, to je výrazně nad plán, vlastně můj druhý nejlepší půlmaratónský čas vůbec (z osmadvaceti). Chvíli trvá než se vymotám z cílového mumraje a jdu za dětmi číhat na Angeliku.

Angelika finišující


Angelika dokončila ve slušném čase 2:05, zdá se že odlehčení o dva zuby pomohlo.
Skutečně, chcete-li si předvánočně zazávodit, Pisu mohu jen doporučit. Jde o rychlou, dobře zajištěnou trať s minimem převýšení a dlouhými rovinami a v ideálním počasí. Pravda, počasí se může rok o roku měnit, ale horko nebude. A z Prahy do Pisy léta nízkonákladová linka (pravda, měli jsme zpoždění na příletu i na odletu, ale s tím se musí počítat).

DETAILY BĚHU