pondělí 29. prosince 2014

Teplo v Teplicích? Kdepak, řádně promrzlý půlmaratón

Teplice se jmenují podle tepla a také tam mají termální lázně. Je tedy dost s podivem, že se vánoční edice místního půlmaratónu stala mým dosavadním druhým nejchladnějším závodem vůbec, trumfla ho jen loňská Sobótka.
Fakt zima
Volba našeho prosincového půlmaratonu nebyla úplně snadná. Původně jsme chtěli na indoor půlmaratón do Vídně, ten nám ale zrušili, letos se nekoná. Česká termínovka tehdy žádnou alternativu nenabízela, tak to jednu chvíli vypadalo, že si budeme muset zajet na předvánoční půlmaratón do Žiliny. Nakonec ale tepličtí organizátoři přišli s vánoční edicí letního závodu a tomu jsme dali před Žilinou přednost.
Nakonec jsem si startovní číslo vyzvedl jen já. Angelika vyhodnotila kombinaci počasí a svého aktuálního zdravotního stavu jako pro běh nevhodnou a výlet do Teplic změnila z běžeckého na procházkově-poznávací. Já tolik rozumu nemám, takže jsem se postavil na start byť mi ještě na průduškách doznívá rýma předchozího týdne, na kterou jsem si zadělal v Českém Brodě.
V teplické Zámecké zahradě jsme byli dobře hodinu před startem, takže jsem v běžeckém oblečení v mínus pěti stupních stihl slušně vymrznout. O nějakém zázemí kde by se dalo zahřát nemůže být řeč, v parku nic takového není. Na start jsem se tedy chystal zcela zatuhlý. Navíc jsem najednou s překvapením zjistil, že jsem na startovní čáře v první řadě. To se mi běžně opravdu nestává.
Na startu v první řadě
Je odstartováno. Od prvních metrů parkem je jasné, že to nebude snadný závod. Tělo je ztuhlé, mám na sobě i bundu, čili jsem těžký a mrazivý vzduch ztěžuje dýchání. Ale první kilometry si držím plánované tempo kolem 5:30. To se začíná horšit od začátku šestého kilometru. Nejdřív si musím odskočit, což mne asi o minutu zdrží (s rukavicemi a kalhotami na zavazovací šňůrku nejde o snadnou operaci), vzápětí první ze dvou občerstvovaček (teplý sladký čaj, vzhledem k podmínkám chvála pořadatelům, dal jsem si tři kelímky) a pak se rovina změnila v prudké stoupání na hrad Doubravka. Zatímco dosud jsem víceméně bez potíží běžel, dlouhé prudké stoupání jsem na mrazu nedokázal udýchat, rezignovaně si pomáhám chůzí. Odkládám rukavice do kapsy, už jsem prohřátý.
Trať je velice těžká, ale také pestrá, členitá a ani chvíli nenudí, takové mám rád. Minimum na silnici, většinou to jsou chodníky, lesní cesty, louky, pole. Podchody pod silnicemi, můstky přes potoky, někdy i schody. Prostě zábava, pravý městský kros. Ale těžká. Už na sedmém kilometru u zříceniny hradu Doubravka mám průměrné tempo přes šest minut na kilometr. Od hradu pochopitelně následuje seběh, ale po úzké lesní pěšině kde bych byl hodně opatrný i v létě, natož na silně namrzlém svahu.
Kdesi na trati
Ale seběh mi celkově pomáhá, zase se rozdýchávám a dostávám se do tempa. Probíhám teplickou periferií a po chvíli začíná druhé z dlouhých stoupání. Tou dobou už jsem vyloženě osamělý běžec, nevidím nikoho před sebou ani za sebou. Znamená to, že musím věnovat pozornost fáborkovému značení trati a být pořád ve střehu. Ve stoupání se opět trápím, nejsem schopný udržet se v běhu a prokládám běh půlminutovými chodeckými úseky. Tak se pomalu dostávám přes louky a pole k druhé a poslední občerstvovačce, kde si dávám další tři kelímky čaje, tentokrát neslazeného, ale naštěstí teplého. Dál stoupám nad Teplice až na patnáctý kilometr, kde přebíhám travnatou ranvej místního letiště, vybíhám na meteorologický pahorek s větrným rukávem a odtud už začíná dlouhý seběh zpět k cíli.
Seběh je příjemný, jde o široké komfortní lesní cesty po kterých se běží dobře. Ty mě zavádějí do vilové čtvrti, skrz kterou probíhám zpět do Zámecké zahrady. Zde zbývá nakroužit poslední dva kilometry. Přesto se mi tu povede špatně odbočit a musím se asi sto metrů vracet.
Cíl už nutně potřebuji. Plíce protestují proti přívalu studeného vzduchu, obličej mám nepříjemně omrzlý a jsem znatelně dehydrovaný.


Je to tu. Čas 2:08 je něco čím se nemůžu nikde chlubit, ale šlo o mojí první zimní krosovou zkušenost, navíc nikoliv v ideálním zdravotním stavu.
V cíli čeká Angelika s dětmi, spokojeně naobědvaní a v dobré náladě. Dobíhám celkem vyřízený, ale ne tak unavený jak bych měl být. Studený vzduch mi zkrátka neumožnil běžet rychle a vydat ze sebe všechno. Limitem dnes byly plíce.
Přesto teplický půlmaratón hodnotím pozitivně. Nabízí těžkou ale krásnou trať, kterou bych si klidně vyzkoušel i v létě.

DETAILY BĚHU

úterý 23. prosince 2014

Českobrodská vánoční desítka aneb Jak si zajistit vánoční rýmičku

Na Českobrodskou vánoční desítku jsem zavítal po třech letech. Startoval jsem tu v roce 2010 jako v podstatě ještě běžecký začátečník, pak i o rok později, načež jsem dva ročníky vynechal. Roku 2012 jsem se v prosinci vyčerpal koloběhem Říp-Praha, loni jsme si pak v tomto termínu dali půlmaratón v Itálii.

Chcete-li si na desítce zaběhnout dobrý čas, Českobrodská vánoční je vhodný závod. Rovinatá trať s minimálním vlněním, jedna otočka na půlce a stejnou trasou zpět. Navíc je z východu i západu stíněná okolními kopci, takže běžce na trati nezlobí vítr, a to ani letos, kdy jinde foukalo opravdu fest.
Máš dobrý zrak? Pak nás tam vzadu najdeš.
Já jsem si letos celkem věřil na slušný čas. Sice jsem nijak zvlášť netrénoval, ale když už jsem si někdy tempový běh dal, cítil jsem se na něm dobře a časy to potvrzovaly.
Finální rozhodnutí zajet se proběhnout k Českému Brodu padlo v sobotu. V neděli ráno mě znejistěl překvapivý pocit přicházející rýmy. A zde se opět projevilo mé nerozumné já. Myslíte, že jsem se poučil z Bratislavy, po které jsem ostrý běh v podobném stavu odmarodil? Kdepak! Smysl by dávalo tento nepovinný výlet odpískat a vybrat si z bohaté nabídky nějakou jinou desítku až budu fit. Ale to já ne. Plán se musí plnit. A tak jsme děti nechali doma vyspávat a vyjeli jsme.
V závěsu za dvěma Vinohradskými šlapkami
Na místě nás přivítal studený vítr, start a cíl je jediné nechráněné místo trati. Radši jsme tedy zalezli do klubovny kde byly registrace a šatna a pozorovali předstartovní šrumec.
V davu ostatních běžců už na startu bylo mnohem příjemněji. Výstřel přišel celkem bez varování a vyrazili jsme na trať. Že to dnes nebude žádná sláva mi bylo jasné prakticky od začátku. Původní plán zkusit držet tempo 4:30 jsem nebyl schopen plnit už po kilometru. Tělo zkrátka nebylo v takové pohodě jako mělo být. Na první polovině mi s přibývajícími kilometry zvolna klesalo tempo.
Úsměvu nevěřte, je to trápení
Po obrátce se to o něco lepší. Buď je druhá půlka o něco víc z kopce nebo jsem se už protrápil k tempu, které jsem schopen udržet, což je nějakých 4:45. Žádný zázrak na desítce. Přitom podmínky jsou ideální. Kolem pěti stupňů a víceméně sucho. Při předchozích účastech to bylo složitější. 2010 na sněhu, 2011 místy na ledu.
Dál asi není co psát, se zaťatými zuby dokončuji v čase něco přes 47 minut, což sice není žádná tragédie, ovšem snil jsem o lepším. Jdu na sebe hodit bundu a číhat na Angeliku abych jí nafotil finiš.

Angelika také nebyla úplně v pohodě a čas lehce přes hodinu je toho důkazem. Dáváme si kelímek sladkého čaje a vyrážíme k domovu.
Jak se dalo čekat, pokus o ostrou desítku mi rýmu pěkně rozjel, nezbývá než doufat, že se nepřeklopí do chřipky. Budiž to ponaučením pro mně i všechny ostatní: když se necítíme, nechodíme běhat, aspoň tedy závody ne.

Šťastné a veselé běžecké Vánoce!

DETAILY BĚHU

úterý 25. listopadu 2014

Jak uběhnout maratón na víno aneb Pořádný běžecký mejdan

Experimentálně jsem ověřil že to lze. A že je to velmi příjemné. Ale od začátku.
8:30. Ochutnává se už před startem.
V souladu se svým statutem zážitkového běžce stále pátrám kde se běží něco zajímavého. Marathon du Beaujolais splňuje všechny požadavky, které na zahraniční akce mám: atraktivní trasa vinařskými vesničkami a vinicemi, plno ochutnávek na trase a do nedalekého Lyonu létá z Prahy nízkonákladová linka. Běh se prezentuje jako oslava nového beaujolais a lidé to tak skutečně pojímají.
Už v autobusu cestou na start je dost veselo. Ve vinařské vesničce Fleurie vystoupíme a cestou do místní tělocvičny, kde je předstartovní zázemí běhu, dostaneme prvního panáka vína na ochutnání ze stánku místního vinaře.  Takhle brzo běžně nepiji, ale neochutnat by mi přišlo tak trochu proti místním pravidlům. V tělocvičně pak nalévají další dva vinaři. Vínu tu prostě neutečete. Vládne tu dobrá nálada a je na co koukat. Místní tenhle maratón pojímají jako karneval a odhadem tak každý třetí běží důkladně a často velmi vtipně namaskován. Krom už trochu okoukaných supermanů a spidermanů tu vidíme včelky, vězně, brokolice, Ježíše (i s křížem), slepice, hrozny,
Předstartovní nervozita
vikingy, rytíře, klauny, kominíka (i s žebříkem), havajské tanečnice, baleríny, skvělého legáčka, jeptišky, námořníky....
Všichni se dobře baví a zdá se že nadcházejících 42 kilometrů nikoho moc nestresuje. Je pravda že i mně pár panáčků vína dost zvedlo náladu.
Kolem půl desáté nás vyhánějí z tělocvičny na start. Projdeme blátem několika vinic do centra vesnice, zařadíme se do startovního koridoru, po chvíli následuje proslov ve francouzštině (nerozumím ani slovo), vypuštění hejna holubic, ohňostroj a pak už vyrážíme na trať.
Přišel čas připomenout si své předsevzetí: nikam se nehnat, ani trochu se nesnažit o čas pod čtyři hodiny a hlavně si maratón pořádně užít. Zpětně lze říct že vše vyšlo překvapivě nad plán.
Zpočátku jsem se ani nikam hnát nemohl. Maratónců startovalo asi dva tisíce a had běžců se po úzkých silničkách sunul velmi zvolna. Až po dvou kilometrech jsem se mohl ustálit na svém tempu kolem 5:50 minut na kilometr. A začal jsem si užívat.
Jednak občerstvovací stanice. Ty oficiální byly rozmístěny po pěti kilometrech, víno bylo jen na některých, zato tam ale byla spousta dobrého jídla. Zhruba v poměru 2:1 je ale doplňovaly neoficiální občerstvovačky místních vinařů, kde bylo vždy víno a někdy k němu ještě voda. Tak jsem do sebe první běžecké víno kopl už na druhém kilometru a moc se mi to zalíbilo.
Probudilo to ve mně srdce hráče a dal jsem si za cíl nevynechat ani jednu ochutnávku. Sám jsem byl zvědavý, co to se mnou udělá. Sice to v žaludku lehounce tlačilo, ale neměl jsem pocit, že by se mi běželo špatně.

Při tempovém běhu bych do vína nešel, ale při dlouhém pomalém šlo o ideálního společníka. Celou dobu jsem měl dobrou náladu a řekl bych že i dodává sílu.
Pravda, mé odhodlání ochutnat všechno způsobilo, že jsem do sebe omylem hodil i jeden svařák a jeden punč s nějakým ovocem, ale byla to zábava.
Další skvělou věcí byla trať samotná. Každá vesnice či usedlost kterou jsme probíhali měla svůj zámeček či panské sídlo a my ho nikdy nemohli jen tak minout. Typicky se vběhlo do zahrady, ve stodole či pod nějakým přístřeškem byla občerstvovačka (s vínem), pak se proběhlo interiérem, zadním vchodem ven zase dál na trať.
Nejvtipnější to bylo přesně na desátém kilometru. Zase vbíháme do čísi zahrady a najednou koukám že trať vede dovnitř do domu a nějak se to štosuje. Ok, tak si půl minuty počkám ve frontě, náhle zjišťuji, že jdu po příkrých schodech hluboko do sklípku. No, do sklípku, do pořádného sklepa. Tak padesát metrů na délku, na zemi koberec, po jedné straně sudy s vínem, na druhé stoly s pořádnou žranicí a pitím. Jíst ještě nepotřebuji, tak si dávám jako všude víno a dva kelímky vody, probíhám sklep a zas po schodech nahoru ven.
Sklepní občerstvovačka na desátém. Někteří odtud opravdu nespěchali.
Neskutečně mě to překvapilo a pobavilo, běžím dál a směju se na celé kolo. Garmin sice chvíli zmateně hlásí "ztráta satelitního signálu", ale po chvíli se chytí.
Jindy zas vběhneme do zámečku, ve velkém sále je občerstvení, za sálu ven do zahrady a přes pár terénních překážek kolem fontány zahradními pěšinami ven z areálu. Takových "zrychlených prohlídek bez průvodce" je na trati víc.
Trať nás zkrátka pořád něčím překvapuje a baví. Ani chvilku se nenudím. Když už neběžíme krásnými vesničkami plnými opravdu fandících lidí, opatrně tančíme na blátivé cestě mezi dvěma vinohrady nebo se škrábeme do kamenitého svahu ke kapličce nad vinohradem. Strašně mě to baví.
V jednu chvíli probíháme slavobránou na metě půlmaratónu a já zjišťuji, že nejenže jsem zcela v pohodě, při síle a v dobré náladě, ale že mi to i hrozně rychle uteklo.
A tak to jde dál od ochutnávky k ochutnávce. Na třicátém kilometru začínám doplňovat energii i jídlem. U jedné z občerstvovaček se zdržuji o něco déle a zobu na co mám chuť. Najednou mám v puse kus bagety, sýr, hořkou čokoládu a zapíjím to hltem vína. Intenzivní chuťový zážitek, ale vůbec ne špatný.
Navzdory zavodňování  a doplňování kalorií se únava časem samozřejmě dostaví. Kritickým úsekem je táhlé stoupání od dvaatřicátého na sedmatřicátý kilometr. Vybíhám ho a ani moc nezvolňuji, ale od té chvíle už nedočkavě vyhlížím každý kilometrovník.
Ale už vím že je to dobré. Na sedmatřicátém se to láme a následuje dlouhý seběh do cílového Villefranche-sur-Saône. I když se tělo vzpírá, uprostřed seběhu zabrzdím k předposlední ochutnávce. Ve městě nás ještě rošťácky protáhnou nádvořím místních administrativních budov, kde také naposledy sosnu vína, a pak dlouhou, krásně vyzdobenou hlavní třídou města směrem k cíli.
Do finiše
Na posledních metrech je to vždycky boj, ale tentokrát menší než obvykle. Žádná klasická maratónská krize, žádná potřeba na chvilku zastavit a vydechnout si. Cílem probíhám s pocitem, že kdyby to opravdu bylo nutné, běžel bych i dál. Čas čtyři hodiny a pět minut je navíc výrazně nad původní plán. Nad plán bylo i umístění na hraně první třetiny startovního pole.

Těžko říct jaké si z toho odnést ponaučení. Možná, že na dlouhém pomalém běhu platí okřídlená věta z Limonádového Joe "Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství". Asi je to pravda, na trati jsem ochutnal minimálně patnáctkrát, což v součtu dává zhruba sedmičku vína.
V cíli mi dávají do ruky rovnou celou láhev, ale z té už neupíjím, jdu si vyzvednout věci na převlečení a čekat na Angeliku.
Ta do cíle nespěchá, na trati ještě fotí a svůj třetí maratón si také užívá. V cíli se navíc zalíbí moderátorovi a musí dát interview v angličtině, které končí větou "I love it".

Co říct závěrem? Marathon du Beaujolais je akce skvělá atmosférou, tratí i vínem. Nenechá běžce padnout do krize, stále ho baví, stále ho rozptyluje. Není to úplně snadný běh, komu jde o osobní rekord, ať sem nejezdí. Ale kdo si chce užít běžecký mejdan, měl by sem zajet. Výlet se dá pořídit i za rozumné peníze.

DETAILY BĚHU

úterý 14. října 2014

Jak si neužít závod (Hradec za to nemůže)

Tak Vás by prý, mí milí čtenáři, zajímalo, jak se mi vedlo v Hradci. Inu, nic moc. Původně jsem se tam dost těšil. Měl to být po dlouhé době závod, kde by se dal zaběhnout slušný čas. Na předchozích akcích jsem se trápil v kopcích nebo se sebetrýznil v prázdninových vedrech. Hradec sliboval rychlou rovinatou trať a počasí poloviny října. Ale ne vždy věci vyjdou podle plánů.
Přesně týden před startem mě sklátila rýmička. Postupovala celkem podle obvyklého scénáře od ucpaných dutin přes krk až na průdušky, načež odezněla, ale já toho za ten týden moc nenaběhal. A když jsme pak v neděli vstávali a vyráželi na Hradec, měl jsem pocit že bych vlastně možná radši ani neběžel. Snad únava po sezóně, snad následek prochrchlaného týdne, cítil jsem se unavený a z formy.
Ale plán je plán a ten se musí plnit. V mlze utopená dálnice D11 nás zavedla až na místo. V Hradci vše klapalo hladce, po chvíli jsme měli vyzvednutá startovní čísla a zbyl i čas na prohlídku blízkého okolí. Podle hemžení v místě startu a cíle to vypadalo že běží celý Hradec. Pár minut před startem jsme s Angelikou vlezli někam do poloviny startovního koridoru, popřáli si ať nám to jde a vyběhli.
Hned po startu přišlo jediné významnější převýšení na trati - seběh z náměstí dolů k Orlici. Potom kolečko kolem místního stadiónu hurá ven z města do přírody. Zpočátku se mi běží celkem dobře. Nohy sice nejsou tak lehké jak by měly být, ale na to jsem zvy\klý. Také cítím, že jsem možná nasadil ostřejší tempo než jsem měl v plánu. První kilometry jsou lehce pod pět minut na kilometr, což by bylo ideální pokud bych se pokoušel o osobák, což ale dnes asi není v plánu.
Cesta z města
Do lesa. Já zezadu.
Trať nás vede vedlejšími silnicemi mezi rodinnými domky do místního lesa, kde máme nabrat většinu kiometrů. Zatím se běží celkem dobře a stejně jako ostatní si užívám pozornosti místních diváků, pro které je tato akce pořád ještě novinkou a nadšeně fandí. Na pátém kilometru využívám první občerstvovačku. Překvapivě se děla docela teplo a na nebi není ani mráček. Vbíháme do lesa, čímž se to na čas řeší. V lese je příjemně, cesta vede po luxusním asfaltu a všude kolem jsou příjemně podzimní barvy. Začínám ale cítit, že to dneska opravdu nebude to pravé, potím se o dost víc než jindy a síly rychle ubývají. Tělo mi signalizuje, že to dnes opravdu nebude ono. Asi by bylo rozumné zvolnit a běžet prostě jen tak. Ale to pořádně neumím ani v tréninku a tohle je závod. Zatím držím tempo.
S přibývajícími kilometry krize narůstá. Poznávacím znamením je to, že se těším na občerstvovačku, která mi dá záminku přejít na chvilku do chůze. Navíc se do mně dává hlad. Znám to, tohle se asi nikdy nenaučím. Když se startuje v poledne, tak ať do sebe před startem našťouchnu cokoliv, tělo zkrátka očekává oběd. Ranní nebo večerní starty mi vyhovují mnohem víc. S pocitem prázdného žaludku bohužel odchází síla, odteď už to bude trápení.
Ty kilometry lesem se mi subjektivně hrozně vlečou. Už nevnímám krásy podzimní přírody, ale hrozně fádní lesní silnici a těším se na změnu. Ta přichází až na šestnáctém kilometru, kdy opět vyběhneme z lesa a vracíme se na startovní a cílové náměstí víceméně stejnou cestou, jakou jsme běželi do lesa. To je také moment, kdy rezignuji na snahu o poctivě uběhnutý půlmaratón a začínám zařazovat chodecké vložky.
Finiš
Angelika finišující
Co kilometr, to odchozená minuta. Nedá se nic dělat, dnes opravdu nemám svůj den. Protrpím si pětikilometrový úsek od výběhu z lesa ke stadiónu a soustředím se na uběhnutí posledního půlkilometru do cíle. Tady to opět krásně žije. Na silnici nahoru na náměstí je trať stažená do dva metry širokého koridoru, který je obsypán fandícími davy. Aspoň krásný pocit z posledních metrů, když už předchozí hodina a tři čtvrtě nestály za moc.
Čas lehce nad hodinu padesát. Běžet to na pohodu, tak ho beru. Já se ale neuváženě pokoušel o slušný výsledek navzdory protestujícímu tělu a pocity tomu odpovídají, je to zklamání.
Seběhnu z náměstí do zázemí, vyzvednu batoh z úschovy a vracím se na start nafotit Angeliku. Nečekám dlouho, Angelice to dneska celkem šlo a jen těsně jí utekly dvě hodiny.
V nedaleké hospodě kupuji dvě předražená nealko piva na srovnání žaludků a jdeme zpět k autu trochu se zcivilizovat a vyrazit zpět k domovu. Hradec mě určitě nezklamal svým půlmaratónem, ten je pěkný, to jen já si musím lépe načasovat formu, pokud na něm v budoucnu chci něco předvést.


DETAILY BĚHU



středa 1. října 2014

Bě(c)hovice popáté aneb Jednou to přijít muselo

Tedy ne že by se stalo něco zásadního. To jen že jsem na pátý pokus konečně zaběhl Běchovice v čase odpovídajícím aktuálním možnostem.
Beru to tak trochu jako odměnu za těžké předchozí tři měsíce. Ty začaly červencovou dovolenou v Chorvatsku, kde jsem nemohl běhat jinam než do kopce či z kopce a jindy než v horku. V polovině prázdnin jsem si dal v sedmi dnech dva závodní půlmaratóny, nejdříve Zátopkův ve Stromovce a následně Miřejovický, oba v těch největších vedrech. Následně jsem vyměnil rozpálené silnice za přírodní kopce a ve čtyřech víkendech jsem si naservíroval tři dlouhé trailové běhy. Nejdříve půlmaratón po vrcholcích kolem Lipna, potom další kopečky na půlmaratónu v okolí kláštera v Plasích a na závěr třiadvacet kilometrů Jizerskými horami. Nohy si v létě tedy moc neodpočinuly a já se na nějaký kratší rychlý závod vyloženě těšil.
Příprava na Běchovice už je pro nás taková zaběhlá rutina. V sobotu si zaparkujeme auto na Žižkov poblíž cíle, aby jsme v neděli nemuseli domu zpocení a smradlaví hromadnou dopravou. Já pak v neděli hned ráno zajedu druhým autem pro startovní čísla, dopoledne ještě polenošíme doma a na jedenáctou přijedeme do Běchovic, kde zrovna startují veteráni. To zatím sleduji jen coby divák, ale už za méně let, než je prstů na jedné ruce tam budu coby účastník.
Narůstající zájem o tento závod nelze popřít. Zatímco v minulých letech se v okolí startu dalo zaparkovat zcela bez problémů, letos už to byl docela oříšek. Pokud by to tak mělo pokračovat i do budoucna, vážně pouvažuji o tom, že bych ty čtyři kilometry z domova na start pojal jako rozklusání. 
Těžko říct, do jaké míry je zájem o start dán celkovým běžeckým boomem a do jaké míry snahou pořadatelů. Dříve výrazně konzervativní závod se popularizuje. Funkční trička, hlučná hudba, velká příjmení na startovních číslech, vodiči, stánek s cukrovou vatou... teď jsou takové pouťovější. Uvidíme, jak dlouho to vydrží. 
Ale pouť nepouť, těch deset kilometrů to nijak neusnadní.
My svou rutinu neměníme. Vyfotit se u patníku, nasát atmosféru a pak už čeká Angeliku start. Mně ještě půlhodinka přípravy a pak se i já vydám z Běchovic přes Dolní Počernice, Kyje a Hrdlořezy na Žižkov.
Už jsem tu párkrát běžel, takže už si začátek dokážu ohlídat. Hlavně se brzdit. Začátek je z kopce, takže pokud teď nasadím tempo, které se pak budu snažit udržet, nezvládnu to. Teď se to daří, běžím v klidu, svižně, ale neženu se. Hlavně se nenechat strhnout davem. Držím tempo lehce pod pět minut na kilometr. Scenérie kolem je opravdu tradiční - nepříliš zajímavé komerční objekty, podběh Jižní spojky, železniční koridor. Až v Dolních Počernicích to trochu ožije, lidé jsou v ulicích a fandí.
Z Počernic je to do kopce, lehce si zvolňuji abych se neuštval, do cíle je ještě daleko. Z Počernic na Kyje je to rovinatější, zvyšuji tempo. V polovině trati u CocaColy je občerstvovačka (bez CocaColy), nevyužívám jí. Cítím že mám dobré tempo a nechci zpomalovat. Začíná táhlé stoupání směrem k přeběhu Průmyslové. Odteď až do cíle už žádná rovinka nebude, už jen nahoru nebo dolu. Přestávám se šetřit, cítím že to mám dobře rozběhnuté a že letos to žádný propadák nebude. Stoupání do nejvyššího místa na trati mě sice slušně rozdýchá, ale i když jsou to do cíle ještě skoro tři kilometry, mám dobrý pocit že už jsem skoro ve finále. Zbývají jen tři staří známí: prudký seběh do Hrdlořezského údolí, prudké stoupání na Spojovací a mučivá míle táhlého stoupáni Koněvovou ulicí. Dolů to jde snadno, v údolí jsem hned. Teď nahoru na Žižkov. Když nad tím tak přemýšlím, asi jsem to nikdy nezvládl bez chodecké vložky. Buď jsem odpadl ve stoupání na Spojovací, nebo jsem to zvládl, ale pak přišla krize na Koněvce. Dnes jsem odhodlaný to dát celé.
Daří se, nejen že kopec vybíhám, ale ještě se dostávám před plno ostatních. Na křižovatce Spojovací přebíhám tramvajovou trať a je přede mnou poslední úsek, Koněvova. Ta ulice je potvora. Tváří se jako rovina a přitom je to jeden táhlý kopeček, přičemž cíl leží kousek za vrcholkem. Dlouho běžíte do kopce a pak posledních pár metrů zafinišujute z kopce do cíle. Tedy rád bych zafinišoval, ale v tom stoupání jsem se opravdu snažil běžet a na finiš moc sil nezbylo. Ale je mi to jedno, vím že čas mám krásný a cíl je nadohled. Cílem probíhám vyřízený jak se patří, dvě a půl minuty pod padesát minut, víc než o tři minuty zlepšený osobní traťový rekord. 
Kolem cíle mnohem větší fandící davy než obvykle, to je sympatické. V cíli čeká a fotí Angelika, která také zaběhla velmi slušně. Letošní "pouťovější" Běchovice nám zkrátka sedly. Uvidíme co přinesou další roky, ale za ten letošní jsem opravdu rád.

DETAILY BĚHU

úterý 16. září 2014

Ve stopách běžkařů aneb Kopce potřetí (a na chvíli naposled)

Běžci, běžky a běžkaři mají stejný slovní základ, ale zatímco běhám pořád, tak na běžkách jsem v životě nestál. Proč také investovat čas do sportu, který lze v Praze provozovat opravdu jen výjimečně, že? Přesto (a nebo právě proto) mě zlákala účast na prvním ročníku letní verze Jizerské 50. Pravda, je to trochu zkrácená a upravená verze, ale aspoň se jednou podívám na místa zaslíbená kolegům běžkařům.
Akce se konala týden po těžkém půlmaratónu v Plasích a tři týdny po ještě těžší půlce na Lipně, takže Angelika rozumně usoudila že to tentokrát budu muset na trati zvládnout bez ní. Místo startovního čísla vzala košík a šla do okolních kopců s dětmi na houby s příslibem večerní smaženice.
Na 23 kilometrů dlouhou trasu jsem tedy vyrazil sám, jen v přítomnosti dalších asi 270 cvoků. Startovní pole se mi zde zdálo vysportovanější než na jiných akcích, řada z účastníků trať určitě znala ze zimních vyjížděk.
Na všech horských bězích je to stejné - po startu se běží do kopce. Nejinak je tomu zde, první dva kilometry stoupáme prašnou cestou směrem k hlavnímu běžkařskému okruhu Jizerkami. Je to táhlé, ale běhatelné stoupání, všichni jsou ještě při síle. Následuje krátké klesání k první občerstvovačce, kde si dávám dva kelímky vody a kontroluji tempo. Lehce nad pět minut na kilometr. Měl bych zvolnit, trať se neustále vlní, rovné úseky se moc nevyskytují a jsem si jistý, že toto tempo do cíle neudržím. Ale řízené zpomalování mi jde ze všeho nejhůř, po chvíli vždy sepne autopilot a já zrychlím na obvyklé tempo.
Trať je v těchto místech komfortní. Krásný široký asfalt střídá upravená šotolina, po stranách hezký smrkový les. Až je to trochu fádní. A zrovna ve chvíli, kdy si říkám že už je to trochu nuda a chtělo by to změnu, obdočujeme do lesa a začíná technický krosový úsek plný drobných překážek. Kořeny, kamení, louže, bahýnko, plno zatáček, všude stromy. To mě baví, tak to mám rád.
Krosový úsek nás přivádí k podle mně nejhezčímu místu na trati, k vodní nádrži Bedřichov na Černé Nise. Běžíme po hrázi přehrady, po pravé ruce temná tichá vodní hladina, po levé ruce prudký sráz, pod nohama mohutná kamenná hráz s krásnými věžemi. Moc hezké. Ještě před přehradou je druhé občerstvení. Bohužel zrovna v době, kdy tudy probíhám, jim dochází voda a nabízí jen ionťák. To mě opravdu netěší, ale beru to s klidem, zato slečna co ji zrovna předbíhám si pořádně zanadává.
Po hezké přehradě přichází dlouhé, trochu jednotvárné stoupání po asfaltu. Všechno se to ale dá běžet. Nejsou tu žádné úseky, kde by bylo nutné přecházet do chůze. To je jedna z výhod běžkařské trati - běžec asi snese strmější svahy než běžkař. I když v některých sebězích uznávám, že se to tu musí na lyžích pěkně rozjet.
Dostávám se na poslední třetinu trasy a síly by byly. Tempo šlo sice dolů vinou profilu i terénu, ale pořád bez problémů běžím. Horší je, že mně kvůli kombinaci mého obvyklého energy gelu a nechtěného ionťáku zlobí žaludek. Bolí, tlačí a z běhu mizí lehkost. Končí fáze kdy to běží samo a začíná boj.
Průběh závodu zpestřuje mlha. Vbíhám do ní tím jak stoupám do nejvyššího místa na trati. Jak to velice efektní. Nemá pozvolné přechody, že by jste nevěděli kdy se objevila a kdy zmizela. Má přesně daný začátek i konec, začíná od určitého výškového bodu a jak se přes něj dostaneme a opět sbíháme dolů, v jednu chvíli z mlhy zase vyběhneme. Moc hezké, to se organizátorům povedlo.
Probíhám předposlední občerstvovačkou a posledním checkpointem, ze silnice se opět dostávám do terénu.
Drtivý finiš, v pozadí fotící Zuzka
Terénem protraverzujeme zpět na hlavní běžkařskou magistrálu a přes několik drobných kopečků sbíháme směrem k odbočce k cíli. Žaludek nepříjemně tlačí a kilometry ubíhají pomaleji než bych chtěl. Moc tomu nepomáhá trať, která je v této části zase velice fádní - hezký asfalt a kolem stromy, výhledy žádné. Naštěstí je v této fázi víc klesání než stoupání.
Optimismus stoupá když dorazím k poslední občerstovačce na dvacátém prvním kilometru. Odtud už jsou to do cíle necelé dva kilometry převážně z kopce. Přesto mi docházejí baterie a rezignuji na původní plán opravdu trať celou uběhnout. Průchod oberstvovačkou si protahuji o zhruba půlminutku a nabírám síly na zbytek. Podaří se, vyběhnu poslední stoupání a následuje už jen kilometrový seběh do cíle.
V cíli čeká rodina a fotí můj finiš, při kterém předstírám úsměv, zatímco bojuji k křečemi v žaludku a zcela prázdnou energetickou nádrží.
Nechám si odebrat čip, svalím se do trávy a čekám až se tělo trochu vzpamatuje.
Celkově akci hodnotím jako velmi podařenou. Jak po stránce mého výkonu, kdy jsem předem měl docela strach z unavených nohou a momentálně trochu rozdrážděného kolene které kurýruji Condrosulfem, tak organizačně. Počasí vyšlo ideálně (pod mrakem, relativně chladno), viděl jsem některá moc hezká místa, trasa byla výborně značená a bloudění nehrozilo ani v mlze. Na první ročník velmi slušné. Pokud organizátoři udrží laťku, může se z tohoto závodu stát pěkný tradice, u které mi bylo ctí být.
Finiš i zepředu, v pozadí fotící Angelika



DETAILY BĚHU

úterý 9. září 2014

Kdopak by se kopců bál? My tedy ne.

Náhoda, mé přehnané sebevědomí, či snad nějaká vyšší moc tomu chtěly, že jsem si naplánoval tři těžké dlouhé terénní běhy do čtyřech víkendů. Před dvěma týdny náročné Lipno, příští sobotu na první ročník běžecké Jizerské 50 a teď stojím na startu Baroko půlmaratónu v Plasech, což také není žádný pohodový asfalt. Což o to, na trasu se těším, jen nohy nějak nemají čas se vzpamatovat.
Do Plasů jsme dorazili v pátek večer po práci, vyzvedli si startovní čísla, okoukli zvenčí starobylý klášter a ubytovali se v místním penziónu. Ubytování by bylo příjemné nebýt toho, že tam současně s naším nocováním probíhala svatba a já musel dlouho do noci poslouchat staré popové hitovky reprodukované nepříliš talentovaným nájemným klávesistou. Angelice Michal David nevadil, spokojeně spala.
Ráno jsme posnídali, odhlásili se a vyrazili na start. Prošli jsme sponzorské stánky, pozorovali sympatické předstartovní hemžení a už byl čas přesunout se do koridoru. Tam jsme byli společně s maratónci. Většinou se cítím podivně provinile když startuji na kratší distanci než ostatní, ale tentokrát jsem byl rád, že jsem zvolil jen půlku. Nohy pořád nejsou fit, trať je těžká a navíc se dělá docela teplo. Navíc my půlmaratónci jsme tu jednoznačně v přesile.
Před startem
Po startu

Úvodní kilometr vede okolo velké louky, která tvoří zázemí závodu. Jelikož se v jednom místě udělal tak trochu močál, musí se běžet jen úzkým pruhem trávy. Znamená to hned na úvod slušný šprajc, musíme si dobrou půlminutku počkat, než se přes toto místo dostaneme. Dokončujeme úvodní kolečko (1 km), vbíháme do druhého (20km) a hurá do lesa. První kilometry vedou po úzkých pěšinách, kde mám problém s pomalejšími běžci. Startoval jsem s Angelikou dost zezadu a dá mi celkem práci propracovat se do míst, kde běžím s podobně rychlými běžci. Ale nijak mně to nestresuje, tahle akce rozhodně není pokusem o osobák.

Hned na úvod lesa přichází táhlé, zprvu lehké, později ostřejší stoupání. Jsem zatím celkem při síle, nemám problém ty tři kilometry vyběhnout. Ve srovnání s Lipnem jde o nevýznamné zvlnění. Ovšem slušně mě to rozdýchalo a nahoře už jsem byl docela propocený.
Po hezkých lesních úsecích následoval krátký silniční a pak další stoupání, tentokrát polními cestami. Tady mně jedno prudké stoupání přinutilo přejít nakrátko do chůze, ale stačilo pár kroků si vydechnout a zas to šlo. V těchto místech se od nás odpojili maratónci a nás na trati ubylo. Následoval krátký seběh k první občerstvovací stanici, která přišla docela vhod. Dva kelímky vody do mně jen zasyčely. Pak ještě chvíli do kopce a následoval velmi příjemný seběh zpět do lesů. Tento střední úsek byl asi nejhezčím místem trati. Běželo se po vrstevnici stezkou po úbočí prudké stráně, takže si člověk musel hlídat každý krok, zejména kotníky. Z hloučku běžců se utvořil souvislý vláček, pěšina byla tak úzká a strmá, že se předbíhat nedalo. Cesta se klikatila kolem lesních chatek, po chatrných lávkách přes potoky a vůbec byla velmi sympaticky členitá.
Už jen kousek do cíle
Ale to už jsme se přes další občerstvovačku dostávali do poslední třetiny. Opustili jsme lesní pěšiny a dostali se na široké lesní a polní cesty, kde se sice dalo pohodlně předbíhat, ale už to nemělo to pravé krosové kouzlo. Několikakilometrové roviny byly chabou náhradou lesních pěšin.
Do pořádného lesa jsme se dostali až na posledních tři a půl kilometru, když se začalo sbíhat dolů na Plasy. Ze silnice se odbočilo do trávy a pak do lesa na krásný krosový úsek, kde jsem si užíval každý krok. Vědomí relativní blízkosti cíle, krásného terénu a ostrého seběhu mi dělalo moc dobře. Na posledních dvou kilometrech už parkové cesty Plas lemovali diváci a příjemně fandili. Poslední kilometr jsme opět museli nakroužit kolečko kolem louky než nás nechali proběhnout cílovou branou. Čas těsně pod dvě hodiny. Vzhledem k náročnosti trasy ho beru všemi deseti.
Zvolňuji tempo na výklus a pokračuji k autu, kde beru pití a mobil, abych nafotil Angelice finiš. Ještě mi zbude dost času na posedávání na obrubníku a fandění ostatním. ale není to dlouhé čekání. Angelika náročnou ale hezkou trať zdolává opatrně a s rozvahou, avšak o půl hodiny rychleji než na Lipně.
 Chvíli posedíme, trochu se opláchneme, využijeme piva a těstovinového salátu v ceně startovného a vydáme se na cestu ku Praze. Můj krosový trojboj pokračuje už za týden, tentokrát na severu.


DETAILY BĚHU