úterý 4. března 2014

Jarní prázdniny v Antálii. Maratónské, pochopitelně.

Koncem loňského roku jsme doma řešili co s jarními prázdninami. Na hory se nám nechtělo a vzhledem ke kvalitě letošní zimy to asi bylo dobře. Přednost opět dostala varianta "moře". Loni to byl Egypt, ale to nás letos už nelákalo. Volba padla na Středomoří, kde teď sice určitě není na koupání, ale zas tam, na rozdíl od Egypta, je kam chodit a na co koukat. A navíc se to dá spojit s běháním. Z vyhledávače mi vypadlo několik možností, z nichž nejatraktivnější kombinaci dovolené a maratónu nabízela turecká Antálie. 
Zbýval poslední úkol - naplánovat cestu. Obvykle cestujeme ve vlastní režii a na cestovní kanceláře se nespoléháme, ale tady mi to vycházelo příliš drahé. Pokus obrátit se přeci jen na české cestovky také selhal - v únoru se do Antalie nelétá. Německé cestovky s tím kupodivu problém neměly a to za dost rozumnou cenu, jen si musíme zajet na letiště do Mnichova. To zas nevadí nám. A navíc je to zlatá varianta s odletem v pondělí, takže z nedělního běhu nemusíme ihned upalovat na letiště. Ideální.
Dovolená proběhla i přes počáteční stresy (na poslední chvíli změna přímého letu Mnichov-Antalie na přestupní Mnichov-Istanbul-Antalie, ztracené zavazadlo, vyřizování papírů ke ztracenému zavazadlu a tudíž zmeškaný transfer z letiště na hotel, vyřizování náhradního transferu, naprosté vyhladovění a dehydratace) velmi příjemně, i ten ztracený kufr s běžeckými věcmi nakonec našli a zavezli nám ho do hotelu. Takže příjemně prožitý týden.
Dovolená utekla jako voda a přišel vrchol - můj maratón a Angeliky půlmaratón. Já jsem do toho šel s jasným cílem - vykašlat se na jakékoliv snažení o dobrý čas a zkusit si dát maratón "na pohodu". Na posledních maratónech se mi dařilo, ale vždy to zanechalo silnou stopu v podobě většího vyčerpání než bych čekal. Tady jsem si ho chtěl prostě jen zaběhnout, nic víc. To se ukázalo složitější než by se zdálo.
Jestli mi něco na běhání maratónů nevyhovuje, je to časné vstávání a nutnost něčím nakrmit ještě neprobuzený, nervozitou stažený žaludek. Hotel naštěstí vychází běžcům vstříc a v den běhu výjimečně podává snídaně už od šesti ráno. Děti necháváme spát, dají si snídani později, to my už budeme na trati. U časné snídaně je nás běžců spousta, nebýt maratónu, Antálie by teď asi byla zcela prázdná. 
V 7:30 je odjezd od hotelu na start. Odjezd je zajištěný pro ty, co si od pořadatelské agentury koupili dovolenou a maratón v jednom, tzv. "Raisepakete", což není náš případ, ale naštěstí to nikdo nekontroluje a my se coby černí pasažéři svezeme také. Plán B byl taxík, aspoň jsme ušetřili. 
Na startu je docela chladno, ale předpověď říká, že později bude jasno a teplo. Takže jsem namazaný opalovacím krémem a mám s sebou kšiltovku. Jak se později ukáže, zcela zbytečně. Sledujeme start handbikerů a po něm už sami zamíříme do startovního koridoru. Já trochu s obavami, přeci jenom, před maratónem mám stále ještě respekt. Angelika si před půlkou dost věří, cítí formu a chce se pokusit o prolomení dvouhodinové hranice. 
Angelika na trati
Pár minut před startem spustí ryčná turecká hymna. Turci ztuhnou do pozoru a jednohlasně zpívají. Tady to s národní hrdostí mají jinak. Po hymně následuje odpočítávání v turečtině a můžeme na trať. Angelika vyráží rychleji než já. Nejprve to nechávám být, ale když se mi i po dvou kilometrech stále lehce vzdaluje, mám strach aby to nepřepálila. Přidávám, prokličkuji se k ní a naznačuji, že rychlost 5:20 je možná víc než chtěla. Bere to na vědomí, ale nezpomaluje, tak si zas zvolním já a stabilizuji rychlost na nějakých 5:27, kde se s výhledem na maratón před sebou cítím tak akorát. 
Prvních deset kilometrů je na trati opravdu husto. Jsme na ní společně s půlmaratónci a navíc Turci mají tendenci tvořit hloučky, které se špatně předbíhají. Trať vede městem, nikoliv samotným centrem, tam by to nešlo, ale těsně okolo, a víceméně stále podél moře. 
Někde kolem sedmého kilometru řeším problém - potřeboval bych si odskočit na malou. Běžně s tím problém nemám, na našich běžeckých toulkách už jsem čůral leckde, ale tady jsme v Turecku a zde jsou v těchto ohledech trochu přísnější pravidla. Zhruba kilometr nad tím uvažuji a koukám, jestli mi někdo nepůjde vzorem a nakonec ano: jakýsi chlapík se právě vrací zpět na trať a zavazuje si šortky. Takže to jde. Odbíhám, rychle pokropím palmu a vracím se na trať. Nikdo neprotestuje. 
Já a palmy
Když už jsme u tekutin: pitný režim je zajištěn skvěle. Stanice jsou po celé délce snad po dvou kilometrech a nabízejí na střídačku buď vodu v třetinkových lahvích, nebo ionťák v půllitrových. Lepší to být nemůže. A vzhledem k tomu, že oproti předpovědi není jasno a teplo, ale zamračeno a chladno, tak si dokonce dovoluji luxus někdy nabízené pití odmítnout, což bych jinak neudělal.
Krátce po desátém kilometru následuje obrátka půlmaratónců. Angeliku vidím v protisměru asi sto metrů před otočkou, vede si dobře a pokud nezpomalí, tak ty dvě hodiny bez potíží dá.
Půlmaratónců bylo mnohem víc než maratónců, takže poté co se odpojili, je najednou na trati dost prázdno. Nevadí to, maratón je samotářská disciplína. Přehodnocuji své oblečení. Dle pohledu na oblohu je jasné, že se slunce konat nebude, takže sundavám kšiltovku. Nevím ale co s ní, nakonec si ji vzadu strkám za šortky. Sice to asi vypadá divně, ale nepřekáží tam. 
Trať začíná být členitější. V jednu chvíli opouštíme silnici a po stezce z leštěné žuly či mramoru běžíme na vyhlídkovou plošinu k vodopádům, kde řeka Düden padá ze čtyřiceti metrů do moře. Hezké, ale už jsem to viděl, v týdnu jsme si sem udělali výlet. Vracíme se zpět na silnici. Následuje sešup o oněch čtyřicet metrů níž a jsme na úrovni moře na vyhlášené pláži Lara. Běžíme po promenádě ze zámkové dlažby, mezi námi a mořem asi padesát metrů liduprázdné pláže. Počasí nic moc, docela fouká, u břehu jsou tak dvoumetrové vlny.
Krátce před polovinou se trasa stáčí směrem do vnitrozemí a krajina začíná mít zajímavě pouštní charakter. Písečné duny, občas trs trávy nebo křoví. Je tu obrátka, jsem v polovině. Myšlenkově se skenuji a zjišťuji, jak jsem na tom. Síla je, tělo nebolí víc, než by mělo, v botách vše v pořádku. Začínám mít dost hlad. Na nejbližší občerstvovačce si beru banán. 
Na osmadvacátém kilometru začíná pršet. To mi nevadí, příjemně to osvěžuje, ale trochu překvapivě najednou silnice začíná klouzat. Při každém kroku trochu proklouzne noha. Ještě vtipnější je to na mramorové stezce u vodopádů, všichni přecházíme do opatrného běhu typu baletka, je to jak na ledu. 

Je zvláštní, jak rychle může přijít krize. Třicátý kilometr - vše ok. Pětatřicátý - cítím, že toho začínám mít dost. Sedmatřicátý - probíhám kolem našeho hotelu. Na trati fandí spokojená Angelika s dětmi. Usmívám se na ně, ale krize je tu. Osmatřicátý - poddávám se tomu, a na pár vteřin přecházím do chůze. A až do cíle už se to nezlepší. Co kilometr, to pár desítek prochozených metrů. Navíc nějak začaly zlobit NikeGPS hodinky a vytrvale mi ukazují 38km. Na posledním kilometru už zatínám zuby a do cíle skutečně dobíhám. Je to za mnou. Čas 3:57.
Osmatřicátý. Krize je tu.
Copak čas, s tím jsem spokojený, tohle měl být běh na zhruba čtyři hodiny. Ale mrzí mě, že ve finále nebyl "na pohodu" jak jsem si plánoval. Nejsem si jistý co bylo špatně. Podmínky byly takřka ideální, chladno, ke konci deštík. Občerstvení každou chvíli. Trať byla trochu členitější, ale žádný extrém. 
Možná se na tom podepsala záludnost maratónské turistiky - když jste na zajímavé dovolené, máte tendenci to místo procourat skrz naskrz, což se na výdrži nohou podepíše. Možná jsem si moc dopřával u snídaní, obědů a večeří. Možná jsem zvolil moc vysoké tempo. Anebo jsem prostě málo trénoval, co já vím...
Do cíle...
Ale to je vlastně jedno. Důležitý je krásný zážitek z parádního běhu na zajímavém místě. Jen víc takových. Pro Angeliku je to o to pamětihodnější běh, že tu s časem 1:57 prolomila vytouženou dvouhodinovou metu. 

DETAILY BĚHU - ke konci mi hodinky začly blbnout, takže trasa není kompletní a rychlost naprosto nesedí