Na POŠemberský UltraKros jsem se těšil už loni, ale tehdy mi ho překazila zanícená sedmička vlevo dole. Zařadil jsem ho tedy do letošní termínovky a překvapivě byl opět v ohrožení, ta jara mi zdravotně nějak nejdou. Po Bratislavě mně složila chřipka, a jen co jsem se po ní začal znovu rozbíhat, začala mě zlobit pata na pravé noze. Ne moc, ale tak že o ní vím a běhu chybí lehkost a balanc.
Předstartovní piknik
Ale všechno špatné je k něčemu dobré. Angelika má právě na POŠUKa narozeniny, a já mám tedy záminku nadělit jí kromě šestnáctikilometrového ultrakrosu i svůj doprovod. Tentokrát si nepoběžím svůj závod, ale budu ji doprovázet jejím tempem. Navíc jsem si za pár korun koupil báječnou hračku - sluneční brýle s vestavěnou kamerou, takže Angelice zkusím pořídit z narozeninového běhu videozáznam.
Akce se koná na opravdu krásném místě. Lokalitu už známe, na silnici kudy se jede na místo se běhá Českobrodská vánoční desítka, kde jsme se v předchozích letech také účastnili. Nicméně ta desítka se běhá na pěkné, víceméně rovinaté silnici, obklopené prudkými kopci. POŠUK se běhá napříč silnicí těmito kopci, takže trochu jiná disciplína.
Start, cíl a zázemí běhu tvoří dvě louky, z nichž jedna slouží jako parkoviště. Je to opravdu krásné, zcela liduprosté místo uprostřed přírody. Teď tu jen spousta běžců a pár stánkařů, kteří zajišťují možnost doplnit před nebo po běhu kalorie. Dopoledne se tu konaly dětské běhy, ovšem účast na nich jsem dětem už ani nenavrhoval. Dalo nám dost práce už jen přemluvit je, aby sem na odpoledne jely s námi.
Nafasujeme startovní čísla a potulujeme se po okolí dokud nenadejde čas startu. Start je opravdu fofr, v okamžiku startovního výstřelu (z pořádné flinty) stále ještě šteluji nahrávací brýle. Nahrávání se spustí až po pár desítkách metrů. O další půlkilometr dál si vzpomínám, že jsem nezapnul trackovací hodinky. Ach ta elektronika.
Start. Já startuji brýle.
Dle původního plánu běžím s Angelikou. Ta nemá mnoho zkušeností s krosovými běhy, takže se držíme dost na chvostu startovního pole. Nevadí mi to, držím se krok za ní a blbnu si s elektronikou.
Dolu a pak nahoru...
Trasa nemá chybu. Téměř vůbec se nedostaneme na asfalt, většinou jsme na lesních nebo polních cestách. Málokdy se jedná o rovinu, většinou buď stoupáme nebo klesáme. Pokud stoupáme jen lehce, tak běžíme. Jakmile se úhel zvětší, přecházíme do kroku, stejně jako ostatní kolem nás. Kdykoliv se vyškrábeme nad údolí, tak chvilku běžíme po vrstevnici, ale je jasné, že za chvíli bude zase následovat sešup dolů k Šembeře. Volné tempo mi umožňuje naplno vychutnávat scenérie a věnovat se roli kameramana. Brýle jsou přeci jen trochu těžší a občas na nose začnou poskakovat, takže si je domačkávám k obličeji a rovnám.
Výhledy
V jednu chvíli (na videu 33:20) se otevírá úžasný výhled, kdy musíme opatrně seběhnout krpál do údolí, ale současně před sebou vidíme protilehlý svah a na něm postavičky běžců, co jsou daleko před námi, jak šplhají do něčeho co dost připomíná sjezdovku. Takže to nás čeká za chvilku. Ale mezitím se na chvilku vracíme na silnici a dobíháme do vesnice, kde je první občerstvovačka (42:10). Po ní nás už čeká onen nehorázný krpál (49:50 a dále), který musíme pochopitelně vyjít. Následuje krásný běh po hřebenu, místy dost bahnitém, občas je to o tom co nejméně si zašpinit boty v bahnitých loužích. Jednou chvilku trochu bloudíme (1:03:20), ale to byla naše chyba, přehlédli jsme značku, ačkoliv je trasa značená velmi pečlivě.
Přes dravou Šemberu
Potom spousta bahnitých lesních cest, druhá občerstvovačka s fandícími davy (druhé video, 09:50), běh lesním úbočím podél potoka (26:50 a dále) s přeběhem po lávce (27:50) a to už jsme se blížili do cíle.
Pravda, první jsme nebyli, ale proto jsme sem nepřijeli. Angelika ochutnala o čem je ultrakros (a vyčerpalo jí to nohy na několik následujících dní), já to pojal jako test co na to řekne bolavá pata a tělo stále ještě oslabené nemocí. Snad v pořádku, pata nebolela při běhu ani po něm.
Taky jsem vyzkoušel filmování běhu brýlemi. Samotný záznam je prakticky nepoužitelný. Až po prohnání stabilizačním filtrem (deshaker) se na to trochu dá koukat, i když je to za cenu rozostřených okrajů. Ale za 300 korun je to milá hračka. To i brýle bez kamery jsou kolikrát dražší :-)
Pochvalu zaslouží i akce samotná. POŠUK je jeden z těch menších, komorních běhů, na kterých se nedočkáte žádných pamětních tretek, ale zase vám dají trasu krásnou přírodou a pocit bezprostřednosti. Příští rok bych si ho určitě rád střihl znovu, tentokrát už snad na výkon.
První část záznamu (i se zvukem, ale ten si raději vypněte)
Že si dám od půlmaratónské Prahy alespoň rok pauzu jsem zde deklaroval už vloni, a sliby se mají plnit. Ve snaze dodržet kvótu "každý měsíc buď maratón nebo půlka" tentokrát naše kroky zamířily do Bratislavy. Sice jsem tu už běžel v roce 2011, ale jelikož od té doby výrazně změnili trať, tak jako by to bylo poprvé.
Původně jsem měl v plánu dát si bratislavskou půlku jen jako oddechovou vložku mezi dvěma maratóny (Antálie a Praha), ale pak jsem to operativně změnil: koneckonců, v dohledné době žádný jiný rychlý městský půlmaratón neplánuji, tak proč nepovažovat Bratislavu za rychlostní test, zvlášť když jde o můj jubilejní třicátý soutěžní půlmaratón? Takováhle unáhlená rozhodnutí já dělám často. Obvykle ke své škodě. Jako zde.
V předchozích dvou týdnech jsem bojoval se zánětem v uchu (zevním, nikoliv středním, jak pan doktor opravil mou samodiagnózu), které už teď sice nebylo bolavé a zalehlé, ale stále na něj ještě pořádně neslyším. Navíc jsem v rámci tréninků přestal jen tak bezcílně pobíhat a zkouším intervaly, což v kombinaci se sportovně pojatým ježděním do práce na kole vede ke slušnému tělesnému vyšťavení. A aby toho nebylo málo, ke konci týdne mě přepadl můj oblíbený zánět horních cest dýchacích. Takže na startu jsem se cítil všelijak, jen ne při síle a ve formě.
Na základě našich osobáků jsme s Angelikou měli různé startovní koridory. Já se pochopitelně zachoval jako gentleman, doprovodil Angeliku do zadního a zůstal tam s ní. Stejně mívám v plánu začít zvolna a až časem zrychlovat, tak co... Tady to je ale opravdu velmi pomalý začátek. Trať je poměrně úzká a lidé mají tendenci tvořit skupinky, které se obtížně předbíhají. Běžců je tu poměrně dost, jde o společný start půlkařů, maratónců a pětikilometrových štafetářů. Po pár kilometrech se to trochu roztrhá a nikdo mě nebrzdí.
Potěší občerstvovačky. Už i tady pochopili výhody lahví oproti kelímkům. Pravda, je to asi trochu větší ekologická zátěž, ale z láhve se napijete i za běhu, zatímco u kelímku buď přejdete na chvíli do chůze, nebo prostě většinu vybryndáte.
Tempo si zatím držím víceméně dle plánu pro první část kolem 5:10, ale cítím, že to dnes nebude TEN závod, kde to všechno vyjde. Podmínky včetně počasí jsou ideální, trať plná dlouhých rovin vhodná pro dobrý čas, ale já se cítím tak nějak mizerně. Dýchání je těžší než obvykle, tempo sice jsem schopen držet víceméně dle plánu, ale stojí to víc sil než by mělo. Tělo vůbec neposlouchá jak jsem u něj zvyklý, ačkoliv jsem si dvakrát odskočil před startem, musím někde na šestém při průběhu sídlištěm Ružinov ještě jednou. Hned je z toho půlminutka ztráty. A tak bojuju dál jak to jde. Držím se vytyčeného cíle dostat se kolem půlky závodu na pět minut na kilometr, ale cítím že rychleji to dnes už moc nepůjde. Trápím se způsobem, který vůbec nedpovídá zde předváděnému výkonu.
Hádanka pro pozorné: kdo mě najde, jak číhám s mobilem abych nafotil Angeliky finiš?
Jak se běh přehoupne do druhé půlky, začne být i opticky a pocitově zajímavější. Z periferie se dostáváme do křivolakých uliček malinkého bratislavského historického centra a z něj pak k Dunaji, podél kterého běžíme poslední 2 nebo 3 kilometry. Já jsem na tom pořád stejně - trápím se. Původně jsem plánoval v druhé půli navýšit rychlost co to půjde, ale moc pod 5 minut na kilometr to dneska prostě nejde, tělo je proti. Síla v nohách by byla, ale zbytku mého já to prostě nejde. Finiš se nekoná.
Dotlačím tělo do cíle a jsem rád že je to za mnou. Tenhle závod nebude jeden z těch, na které budu rád vzpomínat. Čas je 1:45:46, což je v podstatě dost podobné, jako u dvou posledních půlmaratónů. Jenže ten v Pise jsem běžel coby rekonvalescent jen tak na pohodu, a ten lednový ostravský prostě jen tak pro radost. Tady jsem měl ambice o něco se zlepšit a nejen že to nevyšlo, ale ještě jsem se během protrápil.
Z cílového koridoru jsem se obloukem vrátil zpět před cíl a počkal na Angeliku, která si Bratislavu užila mnohem víc než já, také si zaběhla svůj dobrý standard, ale na rozdíl ode mně se ani o nic víc nepokoušela.
Ale všechno špatné je k něčemu dobré - tohle je lekce, na kterou jen tak nezapomenu. Běželo se v neděli. V pondělí jsem v práci cítil, že na mně asi něco leze. V úterý jsem před polednem odešel z práce s tím, že se jdu vyležet. A ve středu mi doktor předepsal antibiotika a týdenní klid s tím, že je to chřipka jako řemen.
A jaké z toho plyne ponaučení, milé děti? Naslouchejte svému tělu a nelezte na start, když na vás něco leze. A nebo se aspoň nepokoušejte o výkon.
Psáno z postele po opadnutí těch nejhorších teplot.
