pondělí 2. června 2014

Údolím Moravské Sázavy zpět do pohody

Inu, byly to těžké časy po nepovedeném pražském maratónu. Běžecké sebevědomí na bodu mrazu, utahané tělo a nechuť plánovat druhou polovinu roku. Vždyť co jsem to za běžce, když už ani maratón pořádně neuběhnu...
Ale co bolí to přebolí. A poučení z neúspěchu je možná cennější než dobrý čas, který jsem mohl zaběhnout. Hlavní závěr byl: bral jsem to až moc vážně. Místo abych nechal tělo v klidu doléčit chřipku, hned po dobrání antibiotik jsem začal pomalinku pobíhat, jen abych byl co nejdřív ve formě (CHYBA!). Regenerace pak trvala mnohem déle, než kdybych oslabené tělo ještě pár dní nechal odpočívat. To vedlo k tomu, že jsem se stále necítil v pohodě a jak se maratón blížil, byl jsem z něj čím dál nervóznější, protože jsem tušil, že na něj nejsem připravený. Přesto jsem se rozhodl běžet (DALŠÍ CHYBA!). A pocit že poběžím i když na to asi nemám mě bezprostředně před startem vystresoval ještě víc (A JEŠTĚ JEDNA CHYBA!), takže jsem si rozhodil zažívání, a na start jsem šel s prázdným, překyseleným žaludkem a lehce zdehydrovaný. To nemohlo dopadnout dobře, a také nedopadlo.
V týdnech po maratónu jsem se tak hlavně dával do kupy. Běhání jen tak na pohodu, ježdění do práce na kole kdykoliv to šlo a odpočinek. Taky služební cesta do Anglie. A postupně jsem nabíral sílu a chuť dát si kontrolní závod. Volba padla na Půlmaratón údolím Moravské Sázavy v Zábřehu na Moravě. Důvodů pro tuto volbu se sešlo hned několik. Líbil se mi poetický název slibující běh pěknou krajinou, do Zábřehu z Prahy vede luxusní vlakové spojení a navíc Zábřeh dobře zapadá do mé snahy zkompletovat si abecedu.
První občerstvovačka
Na Moravu jsme vyrazili bez dětí. Jedno odjelo na školu v přírodě, druhé dostalo možnost volby a před víkendem s námi v Zábřehu zvolilo pobyt u babičky. Navečer jsme si prošli městečko, dali si pizzu k večeři a těšili se na ráno.
Ráno Angelika zjistila, že ji bolí v krku a že se na běh necítí. Smůla. Na snídani jdeme s tím, že asi poběžím jenom já, byť taky budu startovat s lehkou rýmičkou. Zatímco se na místě registruji a převlékám, Angelika začíná váhat. Dvacet minut před startem se rozhodne že běží taky. Opatrně naznačuji, že běžet pokud člověk není fit už jsem zkoušel a úplně ideálně to nedopadlo, ale je si jistá že to zvládne. Zatímco se převléká, uvažuji o tom, že je fajn mít ženu pošahanou stejným způsobem jako jsem já, na druhou stranu ale občas může být praktické, když má alespoň jeden z nás rozum...
Kdesi na trati
Nakonec tedy startujeme oba. Běh začíná malým okruhem spodní částí města a podél rybníka, a potom opět prostorem startu ven z města. Úkol pro první kilometry zní nastavit si trvale udržitelné tempo. Nakonec se mi rychlost stabilizuje na pěti minutách na kilometr, při kterých se cítím vcelku příjemně. Když to srovnám s posledním půlmaratónem v Bratislavě nebo s nešťastnou maratónskou Prahou, běžím lehce a bezbolestně.
Za vesnicí Nemile mezi čtvrtým s šestým kilometrem výrazně stoupáme, ale daří se mi držet tempo. Cesta vede po pěkně asfaltce chvilkami podél řeky, častěji podél železničního koridoru, který každou chvilku podbíháme, přičemž se trasa zajímavě klikatí a vlní. Rozhodně nenudí.
Jinde na trati
Ať už běžíme po hlavní silnici, nebo po malých vedlejších nebo po cyklostezce, vždy jsme na krásném čistém asfaltu. Pořád se mi běží dobře, ani na polovině necítím potřebu zvolňovat. Jen počasí začíná trochu zlobit. Točí se kolem nás vítr, každou chvíli fouká z jiné strany a chvilkami i silně. K tomu vylézá z mraků sluníčko a pěkně připaluje. Horko není, ale je to vlastně první letošní setkání s běháním v teple.
Po klikaté, delší první polovině následuje smyčka vesnicí Hoštejn, po které následuje kratší, přímější polovina zpět.
Kdesi na Moravě
Druhá polovina je hezčí než první. Zase plno podběhů trati a potom několik kilometrů po krásné cyklosteze, vedoucí po náspu dávno zrušené železniční trati. Krása. Pár kilometrů před koncem už mi přeci jen začíná docházet dech a už bych to rád měl za sebou. Ale bojuji a nezvolňuji, pořád se mi daří držet konstantní tempo pět minut na kilometr. Na poslední kilometry se vracíme zpět na hlavní silnici na Zábřeh a já už očima pátrám v dálce po cíli, nutně ho potřebuji, jinak začnu odpadat. Konečně je tu. Zafinišuji, ještě stáhnu nějakou tu vteřinku a mám to za sebou. 1:45:13, na mně slušný čas, dokonce druhý nejlepší.
Jdu si opláchnout obličej, trochu si vydechnu a jdu nafotit Angelice finiš.
Angelika finišující
Nakonec jsme oba spokojení. Angelika si rozběhala ranní rýmu, já jsem si po dlouhé době dal závod o kterém nemůžu říct, že bych se na něm trápil. Bolelo jen to co má bolet, pocity ke konci byly zcela adekvátní tomu, že jsem běžel na hranici aktuálních možností. Snad nás nesklátila a ani nesklátí žádná následná choroba, já můžu s chutí plánovat akce pro zbytek roku a velmi nepovedený druhý kvartál hodit za hlavu.
Akci jsem pro tento mentální restart zvolil dobře. Půlmaratón údolím Moravské Sázavy je skvělý nízkorozpočtový běh krásnou krajinou, ne zcela lehký, pokud chcete rovinu, tak radši běhejte centry měst, ale ani přehnaně těžký. Zkrátka takový mile členitý. Organizátorům za něj patři velký dík.

Vysprchovat, převléknout a hajdy na vlak do Prahy


DETAILY BĚHU