úterý 26. srpna 2014

Jako slimák, jako srnec, jako veverka

Jeden z mála běhů, o nichž sepisuji report ještě s bolavýma nohama. Půlmaratón na Lipně nám dal pořádně do těla. A může za to Angelika.
Že prý tenhle závod musíme zkusit. Oblast Lipna a Rožmberku je kraj jejího dětství. A součástí trati je i průběh Stezkou korunami stromů... Koneckonců, proč ne? Málokdy odmítám pozvání na pěkný běh. Jen v tom tak trochu zapadl fakt, že na každých dvacet horizontálních metrů připadá jeden vertikální a že půlmaratón s těžším profilem v Čechách asi nenajdete. A to je něco pro nás, zážitkové běžce. Aspoň si po předchozích rovinatých půlmaratónech na rozpáleném asfaltu dám pořádnou změnu v podobě horského běhu za chladného počasí. 
Angelika tu coby místní rodačka má spoustu příbuzných, takže sobota a nedělní dopoledne byly hlavně o návštěvách tetiček a sestřenek, což bylo poměrně náročné, ale díky tomu nebyl čas na podléhání předstartovní nervozitě.
Start byl pěkně přímo u vody. Počasí příjemně běžecké, takže dost chladno, větřík, občas přeháňka. Vodní nádrž díky tomu tak trochu připomínala moře, včetně pěkných vln.
Startovní pole tentokrát vypadá sportovněji než obvykle, málokdo sem zabloudil omylem. Je tu startovní výstřel a my se vydáváme na trať. A to přímo do kopců. Žádnými milosrdnými klikatými serpentinami, ale pěkně nejkratší cestou. Nejprve městečkem po silnici a když civilizace končí, pokračujeme do svahu po sjezdovce. Úvodní stoupání pomalu běžím, do chůze přecházím poprvé ve druhé polovině sjezdovky. Kdykoliv si ale nohy trochu vydechnou, zase popoběhnu, na rezignovanou chůzi je ještě času dost. Ze sjezdovky odbočujeme na lesní cestu a konečně chvilku lehce klesáme. Už na třetím kilometru nás čeká první ze tří občerstvovaček, dávám si dva kelímky vody. Pak ještě kousek dolů a do lesa, kde začíná stoupání na první ze dvou vrcholů, stoupání na Čertovu stěnu, kopec Luč. V této fází nemůže být o běhu řeč, všichni se slimáčím tempem sunou vzhůru, většinou v jednostupu, nikdo nemá ambici být zde rychlejší než ostatní.
Vzhůru na Čertovu stěnu!
Trasa je to krásná, jak se posouváme vzhůru, přibývá skal a balvanů a technická náročnost stoupá. Je to těžké, ale bezpečné. Opravdová zábava začíná, když dorazíme na vrchol a druhou stranou kopce sbíháme dolů. Dvoukilometrový ostrý sešup o 250 výškových metrů potvrzuje, že terénní seběhy neumím. Přeskakování padlých stromů, kličkování mezi kořeny a šutry, moc mě to baví a užívám si to jako srnec, ale pomalý srnec, dost lidí se dostává přede mně. Myslím na Angeliku, ta je v těchto terénech ještě o dost bojácnější než já. S uspokojením ale zjišťuji, že ani v těžkém terénu nezlobí pravé koleno i když jsem se toho trochu bál. Buď mu vyhovuje měkký terén, nebo trailové boty, které zas tak často neobouvám.
Na konci seběhu se loukami dostáváme na krátký asfaltový úsek v Loučovicích, kde je další občerstvení. Další dva kelímky vody. Z Loučovic pak běžíme moc hezkou lesní cestou podél Vltavy plné krásných balvanů. Jsme zhruba v polovině závodu a toto je jediných pár set rovinatých metrů na trati. Současně je to také nejnižší bod, takže je jasné, že odteď to zas bude do kopce. Taky že ano.
Po loukách kolem balíků slámy, po vedlejších nezpevněných cestách, lesními pěšinami šplháme do kopce. Když to jde tak běžím, když to nejde tak jdu. Kilometry příjemně přibývají.
Trochu depresivní moment je výběh z lesa a šipka nemilosrdně nás posílající na další sjezdovku, pochopitelně směrem odspoda vzhůru. OK, na Kramolíně jsem ještě nelyžoval, tak to zkusím aspoň v běžeckém. Opět se zvolna suneme vzhůru, jde o zatím nejstrmější stoupání. Pomáhá zapřít ruce o stehna. Nahoře následuje kraťoučký úlevný seběh na asfaltovou silnici, kterou vystoupáme ke Stezce v korunách stromů.
Pro ilustraci. Středem nahoru, vnějškem dolu.
Probíháme kolem fronty u pokladen a pořadatelé nás směrují bočním vchodem k požárnímu točitému kovovému schodišti, které se vine kolem hlavního pilíře celé stezky. Napadá mě, že vstupné na stezku je vyšší než startovné na tomto běhu, takže to mám zadarmo! Po schodišti vybíháme až na vršek stezky. Tedy "vybíháme" - zkouším to, ale brzo přecházím do rychlochůze za vydatné pomoci zábradlí. Vyškrábu se tedy až nahoru, pokochám se krásnými rozhledy a širokou dřevěnou spirálou kroužím dolů. Moc zábavná část. Pravda, trochu se tam motají turisté a spíš po nás nevraživě koukají než že by nadšeně fandili, jak pořadatelé slibovali v propozicích.
Dole ještě chvíli běžíme po dřevěné promenádě jako veverky mezi stromy, načež stezku opouštíme a vracíme se na silnici. Do cíle chybí asi tři kilometry. Na prvním z nich nastoupáme dalších 150 výškových metrů k Alpské vyhlídce, nejvyššímu bodu trasy. Teď už to bude jen z kopce!
Angelika dolů nespěchala.
 Závěrečný seběh si opět užívám. Nohy už jsou sice po dvaceti kilometrech trochu nejisté, ale opět je to ten pravý kros strmými lesními cestami s přeskoky všech možných lesních překážek. Krásný moment nastane, když vyběhneme z lesa na louku, sbíháme jejích středem a pod námi už je vidět městečko Lipno i s vodní nádrží a hlavně cíl. Z louky na silnici, po silnici mezi domy směrem k vodě a podél vody do cílové slavobrány. Mám to za sebou.
Po doběhu se chvíli vzpamatovávám, takhle vyřízený jsem už dlouho nebyl. Ale je to takové to dobré vyřízení se, kdy máte pocit že jste ze sebe poctivě vydali všechno. Jeho opakem je to špatné vyřízení se, které jsem zažíval na předchozích letních bězích - to když z vás veškerou sílu vytáhne slunce a dehydratace. Tohle naštěstí není ten případ.
V cíli do sebe nasoukám kousek melounu a vody, u auta si převléknu tričko a čekám na Angeliku. Tentokrát čekám celkem dlouho, což v tom chladu není nic moc, ale nakonec se dočkám.
Angelika finišující
Celkový dojem z běhu je vynikající. Člověk sice nemůže počítat s tím, že by dosáhl nějakého úžasného času, ale zážitek z boje s kopci a pohyb v přírodě to bohatě kompenzují.


DETAILY BĚHU

středa 6. srpna 2014

Pro pivo cokoliv a běh zvlášť

Když už se člověk žene nesmyslným tempem v nepříjemném vedru údajně pro zdraví jednadvacet kilometrů po rozpálené silnici, je dobré upínat myšlenky správným směrem. Třeba k tomu, jak si potom dá ještě jeden krátký běh s dvěma povinnými půllitrovými občerstvovačkami: pivní půlmaratón. Pro neznalé: 10° pivo, 0,5 km běhu, 10° pivo, 0,5 km běhu, tj. 21km.
Loni jsme se s Angelikou účastnili oba, letos jen já, Angelika neměla chuť aby jí pak bylo špatně, čemuž rozumím. Zato se pokusila udělat formu mně, takže mi půl hodiny před startem v nepříjemném horku se slovy "Už nepij" sebrala láhev s vodou. Žízeň jsem tedy měl pořádnou.
K tak krátkému běhu není moc co psát, takže víceméně fotodokumentačně. O zásobu fotek se postarala Angelika:


Základem je výhodná pozice na startu
Startujem
Prudká brzda a rychle čapnout nejbližší kelímek
A s chutí do toho
Je to boj
Dobojováno a hurá na trať
První tlačí a v žaludku se vzpouzí, ale jdeme na druhé
Kdopak by se piva bál
Nejdřív do něj jenom funím
Pak se trochu vydýchám...
A pak už to jde raz dva
Cíl je na dohled...
Trochu nezbytné šou pro diváky
A teď to pivo ještě udržet v žaludku i když chce ven
Tak mě to zmohlo že jsem v cíly zapomněl vypnout Garmina, takže mám natrackováno ještě asi další dvě minuty cestou k autu.
Ale stejně mě tahle disciplína baví. Možná zvážím přechod od půlmaratónu k maratónu...


DETAILY BĚHU

Jak se upéct, kapitola 2. Tentokrát Miřejovice

O něco málo nižší teplota, zato prakticky žádný stín. Stejný průběh a prakticky stejný čas. To byl týden po Zátopkově půlmaratónu Miřejovický půlmaratón. Zkrátka běh jako přes kopírák.
Ono se asi nic jiného nedalo čekat. V horkém létě se osobáky nedělají, tedy nejste-li prvoběžec. Kritériem úspěchu je nebýt o moc pomalejší než obvykle, což se asi víceméně povedlo.
V povltavských Miřejovicích, malé vísce, která je součástí také velmi malé Nové Vsi, která je součástí o něco větší Nelahozevsi, jsem běžel už v roce 2011 a parádně jsem si užil. Trať sice mnoho krás nenabízí, ale je rychlá, já jsem si tam tehdy zaběhl osobní rekord (01:48:22), celou dobu slušně pršelo a mně to zkrátka sedlo. S tím se letos moc počítat nedalo, letošní prázdniny moc chladna a deště bohužel nenabízí.
Předloni jsem Miřejovice kvůli dovolené vynechal, ale stejně bylo pekelné vedro, loni bylo také horko a já s Angelikou jsme se zúčastnili jen zábavné pivní části. Horko bylo i dnes, i když dopoledne se to ještě dalo vydržet.
Na startu jsme se potkali s Honzou, který stejně jako já doufal ve vylepšení času ze Stromovky před šesti dny. Nechali jsme se od něj vyfotit a šlo se na start.
Ze začátku vše v pohodě. Honzu jsem si samozřejmě nechal utéct a držel jsem si tempo lehce pod pět minut na kilometr. Ze začátku se běželo podél Vltavy a potom přes historický most nad vodní elektrárnou. Potom okolo kempu na druhém břehu Vltavy a podél Veltruského zámku směrem na Všestudy. To jsme asi na pátém kilometru a zatím se pořád běží celkem dobře. Ve Všestudech odbočujeme na hlavní silnici a začíná přituhovat. Kolem jen pole a žádný stín. Teplota stoupá. Dlouhých rovných pět kilometrů na otočku v Dědibabech pomalu vysává sílu z těla. Ale pořád ještě držím tempo.
Kdesi mezi Dušníky a Dědibaby potkáváme proti nám běžící čelo závodu, trochu mě to rozptýlí. Blíží se otočka v Dědibabech, přibližně polovina závodu. Zatím pořád držím tempo, ale jde to čím dál tím hůř. Asi minutu před otočkou potkávám proti běžícího Honzu. Překvapuje mě to, čekal bych ho dřív. Ale nic z toho nevyvozuji, běh bude ještě dlouhý a také cítím, že síly ubývají. Otočka je tu. O pár minut později se míjím s Angelikou, vypadá dobře. Zpět z Dědibab do Všestud je to boj s horkem. Někde na půli cesty stojí obětavá dobrovolnice a nabízí sprchu zahradní hadicí, ale nevyužívám toho, nemá to valný smysl, jenom poděkuji za ochotu. Je tu občerstvovačka ve Všestudech, čtrnáctý kilometr. Zařazuji na ní chodeckou vložku a sbírám síly. Dlouhé dva kilometry po nudné silnici na Veltrusy. Zjišťuji, že dotahuji Honzu. Je nějakých pár set metrů přede mnou a já se zvolna přibližuji, i když z posledních sil.
Dotahuji ho na další občerstvovačce na šestnáctém. Shodujeme se, že jsme na tom oba bídně a zkusíme to spolu. Zvolňujeme tempo a bok po boku dobíháme do Veltrus a probíháme parkem místního zámku. Tam nás dotahuje René Kujan, který dělá vodiče na 1:50. Nabízí, že se za něj máme zavěsit, zřejmě je mu líto že děla vodiče a přitom běží sám. Necítím se na to, chvilku bych to asi vydržel, ale až do cíle ne. Honza to zkouší a odpojuje se ode mně. Sice po mně starostlivě kouká, ale s gestem "Běž a nech mně tu umřít" ho posílám dál. Neváhá. Nakonec Reného ještě předběhne, zatímco já se na zbylých třech kilometrech ještě párkrát projdu a naberu na Honzu minutu a půl. Jsem přesně o vteřinu pomalejší než před šesti dny ve Stromovce.
Angelika finišující
V cíli do sebe liji vodu, cítím totální dehydrataci. Přemýšlím, proč jsem na začátku běžel tak svižně, když jsem si říkal, že začnu zvolna. Nevím. Otázka je, jestli bych dopadl líp. Také nevím. Vím jenom to, že pokoušet se při třicítkách o dobrý čas je blbost, alespoň pro člověka s mým termoregulačním systémem.
Angelika se proti utrápené Stromovce zlepšila o pět minut, i když samozřejmě také pořádně zaostala za svými nejlepšími časy. Ale s tím se počítalo. Teď hurá na pivo!

DETAILY BĚHU