úterý 16. září 2014

Ve stopách běžkařů aneb Kopce potřetí (a na chvíli naposled)

Běžci, běžky a běžkaři mají stejný slovní základ, ale zatímco běhám pořád, tak na běžkách jsem v životě nestál. Proč také investovat čas do sportu, který lze v Praze provozovat opravdu jen výjimečně, že? Přesto (a nebo právě proto) mě zlákala účast na prvním ročníku letní verze Jizerské 50. Pravda, je to trochu zkrácená a upravená verze, ale aspoň se jednou podívám na místa zaslíbená kolegům běžkařům.
Akce se konala týden po těžkém půlmaratónu v Plasích a tři týdny po ještě těžší půlce na Lipně, takže Angelika rozumně usoudila že to tentokrát budu muset na trati zvládnout bez ní. Místo startovního čísla vzala košík a šla do okolních kopců s dětmi na houby s příslibem večerní smaženice.
Na 23 kilometrů dlouhou trasu jsem tedy vyrazil sám, jen v přítomnosti dalších asi 270 cvoků. Startovní pole se mi zde zdálo vysportovanější než na jiných akcích, řada z účastníků trať určitě znala ze zimních vyjížděk.
Na všech horských bězích je to stejné - po startu se běží do kopce. Nejinak je tomu zde, první dva kilometry stoupáme prašnou cestou směrem k hlavnímu běžkařskému okruhu Jizerkami. Je to táhlé, ale běhatelné stoupání, všichni jsou ještě při síle. Následuje krátké klesání k první občerstvovačce, kde si dávám dva kelímky vody a kontroluji tempo. Lehce nad pět minut na kilometr. Měl bych zvolnit, trať se neustále vlní, rovné úseky se moc nevyskytují a jsem si jistý, že toto tempo do cíle neudržím. Ale řízené zpomalování mi jde ze všeho nejhůř, po chvíli vždy sepne autopilot a já zrychlím na obvyklé tempo.
Trať je v těchto místech komfortní. Krásný široký asfalt střídá upravená šotolina, po stranách hezký smrkový les. Až je to trochu fádní. A zrovna ve chvíli, kdy si říkám že už je to trochu nuda a chtělo by to změnu, obdočujeme do lesa a začíná technický krosový úsek plný drobných překážek. Kořeny, kamení, louže, bahýnko, plno zatáček, všude stromy. To mě baví, tak to mám rád.
Krosový úsek nás přivádí k podle mně nejhezčímu místu na trati, k vodní nádrži Bedřichov na Černé Nise. Běžíme po hrázi přehrady, po pravé ruce temná tichá vodní hladina, po levé ruce prudký sráz, pod nohama mohutná kamenná hráz s krásnými věžemi. Moc hezké. Ještě před přehradou je druhé občerstvení. Bohužel zrovna v době, kdy tudy probíhám, jim dochází voda a nabízí jen ionťák. To mě opravdu netěší, ale beru to s klidem, zato slečna co ji zrovna předbíhám si pořádně zanadává.
Po hezké přehradě přichází dlouhé, trochu jednotvárné stoupání po asfaltu. Všechno se to ale dá běžet. Nejsou tu žádné úseky, kde by bylo nutné přecházet do chůze. To je jedna z výhod běžkařské trati - běžec asi snese strmější svahy než běžkař. I když v některých sebězích uznávám, že se to tu musí na lyžích pěkně rozjet.
Dostávám se na poslední třetinu trasy a síly by byly. Tempo šlo sice dolů vinou profilu i terénu, ale pořád bez problémů běžím. Horší je, že mně kvůli kombinaci mého obvyklého energy gelu a nechtěného ionťáku zlobí žaludek. Bolí, tlačí a z běhu mizí lehkost. Končí fáze kdy to běží samo a začíná boj.
Průběh závodu zpestřuje mlha. Vbíhám do ní tím jak stoupám do nejvyššího místa na trati. Jak to velice efektní. Nemá pozvolné přechody, že by jste nevěděli kdy se objevila a kdy zmizela. Má přesně daný začátek i konec, začíná od určitého výškového bodu a jak se přes něj dostaneme a opět sbíháme dolů, v jednu chvíli z mlhy zase vyběhneme. Moc hezké, to se organizátorům povedlo.
Probíhám předposlední občerstvovačkou a posledním checkpointem, ze silnice se opět dostávám do terénu.
Drtivý finiš, v pozadí fotící Zuzka
Terénem protraverzujeme zpět na hlavní běžkařskou magistrálu a přes několik drobných kopečků sbíháme směrem k odbočce k cíli. Žaludek nepříjemně tlačí a kilometry ubíhají pomaleji než bych chtěl. Moc tomu nepomáhá trať, která je v této části zase velice fádní - hezký asfalt a kolem stromy, výhledy žádné. Naštěstí je v této fázi víc klesání než stoupání.
Optimismus stoupá když dorazím k poslední občerstovačce na dvacátém prvním kilometru. Odtud už jsou to do cíle necelé dva kilometry převážně z kopce. Přesto mi docházejí baterie a rezignuji na původní plán opravdu trať celou uběhnout. Průchod oberstvovačkou si protahuji o zhruba půlminutku a nabírám síly na zbytek. Podaří se, vyběhnu poslední stoupání a následuje už jen kilometrový seběh do cíle.
V cíli čeká rodina a fotí můj finiš, při kterém předstírám úsměv, zatímco bojuji k křečemi v žaludku a zcela prázdnou energetickou nádrží.
Nechám si odebrat čip, svalím se do trávy a čekám až se tělo trochu vzpamatuje.
Celkově akci hodnotím jako velmi podařenou. Jak po stránce mého výkonu, kdy jsem předem měl docela strach z unavených nohou a momentálně trochu rozdrážděného kolene které kurýruji Condrosulfem, tak organizačně. Počasí vyšlo ideálně (pod mrakem, relativně chladno), viděl jsem některá moc hezká místa, trasa byla výborně značená a bloudění nehrozilo ani v mlze. Na první ročník velmi slušné. Pokud organizátoři udrží laťku, může se z tohoto závodu stát pěkný tradice, u které mi bylo ctí být.
Finiš i zepředu, v pozadí fotící Angelika



DETAILY BĚHU