úterý 14. října 2014

Jak si neužít závod (Hradec za to nemůže)

Tak Vás by prý, mí milí čtenáři, zajímalo, jak se mi vedlo v Hradci. Inu, nic moc. Původně jsem se tam dost těšil. Měl to být po dlouhé době závod, kde by se dal zaběhnout slušný čas. Na předchozích akcích jsem se trápil v kopcích nebo se sebetrýznil v prázdninových vedrech. Hradec sliboval rychlou rovinatou trať a počasí poloviny října. Ale ne vždy věci vyjdou podle plánů.
Přesně týden před startem mě sklátila rýmička. Postupovala celkem podle obvyklého scénáře od ucpaných dutin přes krk až na průdušky, načež odezněla, ale já toho za ten týden moc nenaběhal. A když jsme pak v neděli vstávali a vyráželi na Hradec, měl jsem pocit že bych vlastně možná radši ani neběžel. Snad únava po sezóně, snad následek prochrchlaného týdne, cítil jsem se unavený a z formy.
Ale plán je plán a ten se musí plnit. V mlze utopená dálnice D11 nás zavedla až na místo. V Hradci vše klapalo hladce, po chvíli jsme měli vyzvednutá startovní čísla a zbyl i čas na prohlídku blízkého okolí. Podle hemžení v místě startu a cíle to vypadalo že běží celý Hradec. Pár minut před startem jsme s Angelikou vlezli někam do poloviny startovního koridoru, popřáli si ať nám to jde a vyběhli.
Hned po startu přišlo jediné významnější převýšení na trati - seběh z náměstí dolů k Orlici. Potom kolečko kolem místního stadiónu hurá ven z města do přírody. Zpočátku se mi běží celkem dobře. Nohy sice nejsou tak lehké jak by měly být, ale na to jsem zvy\klý. Také cítím, že jsem možná nasadil ostřejší tempo než jsem měl v plánu. První kilometry jsou lehce pod pět minut na kilometr, což by bylo ideální pokud bych se pokoušel o osobák, což ale dnes asi není v plánu.
Cesta z města
Do lesa. Já zezadu.
Trať nás vede vedlejšími silnicemi mezi rodinnými domky do místního lesa, kde máme nabrat většinu kiometrů. Zatím se běží celkem dobře a stejně jako ostatní si užívám pozornosti místních diváků, pro které je tato akce pořád ještě novinkou a nadšeně fandí. Na pátém kilometru využívám první občerstvovačku. Překvapivě se děla docela teplo a na nebi není ani mráček. Vbíháme do lesa, čímž se to na čas řeší. V lese je příjemně, cesta vede po luxusním asfaltu a všude kolem jsou příjemně podzimní barvy. Začínám ale cítit, že to dneska opravdu nebude to pravé, potím se o dost víc než jindy a síly rychle ubývají. Tělo mi signalizuje, že to dnes opravdu nebude ono. Asi by bylo rozumné zvolnit a běžet prostě jen tak. Ale to pořádně neumím ani v tréninku a tohle je závod. Zatím držím tempo.
S přibývajícími kilometry krize narůstá. Poznávacím znamením je to, že se těším na občerstvovačku, která mi dá záminku přejít na chvilku do chůze. Navíc se do mně dává hlad. Znám to, tohle se asi nikdy nenaučím. Když se startuje v poledne, tak ať do sebe před startem našťouchnu cokoliv, tělo zkrátka očekává oběd. Ranní nebo večerní starty mi vyhovují mnohem víc. S pocitem prázdného žaludku bohužel odchází síla, odteď už to bude trápení.
Ty kilometry lesem se mi subjektivně hrozně vlečou. Už nevnímám krásy podzimní přírody, ale hrozně fádní lesní silnici a těším se na změnu. Ta přichází až na šestnáctém kilometru, kdy opět vyběhneme z lesa a vracíme se na startovní a cílové náměstí víceméně stejnou cestou, jakou jsme běželi do lesa. To je také moment, kdy rezignuji na snahu o poctivě uběhnutý půlmaratón a začínám zařazovat chodecké vložky.
Finiš
Angelika finišující
Co kilometr, to odchozená minuta. Nedá se nic dělat, dnes opravdu nemám svůj den. Protrpím si pětikilometrový úsek od výběhu z lesa ke stadiónu a soustředím se na uběhnutí posledního půlkilometru do cíle. Tady to opět krásně žije. Na silnici nahoru na náměstí je trať stažená do dva metry širokého koridoru, který je obsypán fandícími davy. Aspoň krásný pocit z posledních metrů, když už předchozí hodina a tři čtvrtě nestály za moc.
Čas lehce nad hodinu padesát. Běžet to na pohodu, tak ho beru. Já se ale neuváženě pokoušel o slušný výsledek navzdory protestujícímu tělu a pocity tomu odpovídají, je to zklamání.
Seběhnu z náměstí do zázemí, vyzvednu batoh z úschovy a vracím se na start nafotit Angeliku. Nečekám dlouho, Angelice to dneska celkem šlo a jen těsně jí utekly dvě hodiny.
V nedaleké hospodě kupuji dvě předražená nealko piva na srovnání žaludků a jdeme zpět k autu trochu se zcivilizovat a vyrazit zpět k domovu. Hradec mě určitě nezklamal svým půlmaratónem, ten je pěkný, to jen já si musím lépe načasovat formu, pokud na něm v budoucnu chci něco předvést.


DETAILY BĚHU