čtvrtek 29. října 2015

Klánovice dobré celé, můj výkon jen z poloviny

Konečně jsem se dočkal. Roky si zabíhám do Klánovic na dlouhé tréninkové běhy. Pokud chci opustit asfalt a dát si pár kilometrů po lesních cestách, jsou Klánovice jasná volba, byť musím k takto naběhaným kilometrům přičíst čtyři kilometry tam a čtyři zpět, protože vlastnit bydlení přímo v Klánovicích se mi bohužel nepoštěstilo. Vždycky jsem si ale říkal, že by se tu dal uspořádat krásný trailový půlmaratón. Letos to napadlo i někoho podnikavějšího než jsem já a mé přání se tak splnilo.
Když jsem zahlédl Klánovický půlmaratón v termínovce, byla to jasná volba. Za hezkým půlmaratónem jsem ochoten cestovat i přes půl světa, natož pak když se nám pořádá čtyři kilometry od baráku.
Noc před startem byla o hodinu delší, takže nebyl žádný spěch ani stres. Hodinu a půl před startem jsme s Angelikou sedli na kolo a přesunuli se do Klánovic. Tam jsem se setkal s exkolegou a kamarádem Honzou, kterého se mi také podařilo zlákat ke startu. Honza má v plánu běžet naplno jen první polovinu, na druhých jedenácti kilometrech chce dělat doprovod své pomalu se rozbíhající manželce Martině, která si trasu proběhne neoficiálně, bez čipu a bez čísla.
Postáváme, vedeme řeči a potkáváme i další běžecké známé, první ročník této akce přilákal opravdu hodně běžců. Možná až moc.
Jde se na start. Počasí nám přeje. Teplota se pohybuje mezi deseti a patnácti stupni, takže se chystám běžet ještě celkem vyletněný, jediným kompromisem je tričko s dlouhým rukávem.
To hezčí nejsem já
Startujeme. Okamžitě je patrné, že první kilometry budou bojem s pomalejšími. Cesty jsou úzké a běžců moc. Kdo opustí pevnou cestu, aby předběhl pomalejší, koleduje si o zranění, protože okolí cest je měkké a velmi nerovné. Začátek běžíme s Honzou víceméně bok po boku, oba se snažíme najít skulinky v davu před námi, já se držím na levé straně cesty, Honza na pravé. Zhruba po kilometru prodírání davem zjišťuji, že Honzu nevidím. Tak už mi utekl. Nu což, není to poprvé ani naposled. Ale jsme teprve na začátku, zkusím ho dohnat. Zvyšuji tempo a odvahu při kličkování. Pole běžců se pomalu trhá. Přichází první občerstvovačka. Těmi pořadatel opravdu nešetří, jsou po každých dvou až třech kilometrech, během obou kol se můžeme napít šestkrát nebo sedmkrát. Před třemi týdny v Aši jsme na půlmaratónu měli jen dvě. Dávám si tedy jen jeden kelímek vody a pokračuji ve stíhání ztraceného kamaráda.
Byť běžíme lesem, kterým už jsem naběhal opravdu spousty kilometrů, trasa nás vede i místy, kde jsem určitě poprvé. Zatímco můj soukromý tréninkový okruh vede výhradně po lesních cestách, nyní se dostáváme i na štěrk, kamení nebo trochu asfaltu. Ale jde jen o krátké úseky, jinak je to poctivý trail, navíc v tom nejhezčím čase, kdy je všude kolem nás spousta krásně zbarveného listí. Kopečky jsou takřka neznatelné, pár metrů sice nastoupáme a naklesáme, ale je to zanedbatelné.
I tak ale trail vyčerpává víc než silnice. Jak se blížím ke konci první desítky tak zjišťuji, že tempo mám sice lehce pod pět minut na kilometr, ale druhou polovinu takhle rychle určitě nedám.
V náběhu do druhého kola mě čeká překvapení, stojí tam Honzova Martina a čeká na svůj doprovod. Takže Honza mi neutekl, utekl jsem já jemu. Dost mě to pobavilo.
Jsem za to rád. Za prvé je Honzův skalp cenný za všech okolností, za druhé opravdu potřebuji zvolnit. To je disciplína, kterou moc neumím. Běžně mám jen dva závodní scénáře. První je uvědomit si vzdálenost, která mě čeká, nasadit tempo, na které se na danou vzdálenost zrovna cítím a to tempo dodržet. Druhý scénář je nasadit opravdu ostré tempo s tím, že buď ho udržím a bude z toho super čas, nebo ke konci odpadnu a část odchodím. Řízené zpomalování mi nejde. Tentokrát se to celkem daří. Zvolňuji na asi pět a půl minuty na kilometr a jen tak si užívám běh podzimním lesem. Trochu nepříjemné je, že se zvolněním tempa mi začíná být docela chladno.

Angelika finišující, stíhaná Honzou a Martinou
Nechávám se předbíhat těmi, co rozumněji rozložili síly, na občerstvovačkách nespěchám a vůbec druhou polovinu pojímám poněkud rekreačně. Cílem probíhám zhruba v čase 1:51, což zcela odpovídá průběhu závodu, slušně rozběhnuto, abych pak zvolněním přišel o pět nebo šest minut. Celkem umístění přibližně v polovině startovního pole půlmaratónců, což také odpovídá.
Rychle si jdu pro batoh a potom zpět do cíle, tam se převléknu do suchého a čekám na Angeliku. Ta dle hrubých propočtů měla na trati doběhnout Honzu s Martinou, což se také stalo, takže mi finišovali pěkně spolu.
Organizačně bych Klánovický půlmaratón hodnotil jako povedný závod pro širokou veřejnost. Trať je sice přirodní, ale nenáročná, servis na trati velmi kvalitní a zázemí také velmi slušné. Na první ročník to vůbec nebylo špatné.