úterý 3. května 2016

Železňák-Cidliňák pošesté aneb Jednou jsi dole jednou nahoře

Z prvomájové účasti na těžké desítce v Železnici na Jičínsku se u nás stala pěkná tradice. Výhodou je, že nemusíme pracně vymýšlet co budeme na staní svátek dělat a také se tam obvykle setkám s bývalými kolegy a kamarády. Ti tentokrát nepřijeli kvůli zdravotním potížím, rodinným povinnostem či jiným banálním výmluvám a tak jsme tam s Angelikou tentokrát byli sami.
Poslední tři roky jsem se zde výsledkově zlepšoval, loni jsem si to dokonce udělal osobák na deset kilometrů, letos jsem ale s ničím podobným nepočítal. Forma stále není dobrá a navíc jsem večer před startem velmi výrazně porušil životosprávu na čarodějnické grilovačce. Inu, nejen běháním živ jest člověk a život je plný kompromisů.
Železnice nás přivítala pěkným počasím a typickou komorní neformální atmosférou. Po nedávné Paříži vítaná změna, tam bylo běžců zhruba tisíckrát víc. Zde žádné přeplněné metro, žádné nepropustné koridory, žádní policisté se samopaly. V neposlední řadě i startovné je o dost levnější.
Tentokrát tedy pokec s kamarády nahradíme krátkou procházkou po městečku. Pak vyslechneme pár už dobře známých informací o trati a organizačních pokynů a jde se na start. Závod jako obvykle začíná kolečkem po dlažebních kostkách místního náměstí a pak ven z města. A já se (jako obvykle) dopouštím běžeckého přestupku zvaného Nepřizpůsobení rychlosti běhu aktuálnímu fyzickému stavu. Místo abych začal opatrně a poté zrychlil, pokud to tělo dovolí, běžím první dva kilometry tempem kolem 4:20, jako bych se opět pokoušel o osobák. Jasně cítím, že to nebudu schopen udržet, ale zpomaluje mě až kopec na třetím kilometru. Do toho ještě řeším technické potíže s příliš volným měřičem tepovky, který mi několikrát sklouzne až na břicho. Raději ho sundavám a nesu v ruce.
Stoupavý třetí kilometr potrápí víc než jindy. Loni jsem ho dal za slušných 5:23, letos za 6:02, navíc se pak nemohu vrátit zpět do ostřejšího tempa. Připadám si těžký a nějak tempo nemohu udýchat.
Trochu doufám, že by se situace mohla zlepšit ve druhé polovině, kde se trať stočí zpět k Železnici a začne dlouhé táhlé klesání, ale také to není žádná sláva. Loni byl sedmý kilometr za 4:16 a osmý za 4:31, letos je to 4:35 a 4:53. Vrcholem trápení je pak závěrečný kopec Kostelák, kde se neudržím v běhu a přecházím na pár vteřin do potupné chůze. Ještě poberu zbytky sil na závěrečný dvousetmetrový finiš a jsem opravdu rád, že jsem v cíli.
Čas je nakonec těsně pod padesát minut, už jsem tu třikrát zaběhl lépe a dvakrát hůře. Je to samozřejmě zklamání, ale tak nějak jsem to před startem očekával. Takové prostě mám letošní jaro.

Angelika byla loni také o dvě minuty rychlejší, ale rozhodně se dneškem neprotrápila tak jako já. Asi bych v sobě občas potřeboval trochu víc ženy, pomohlo by mi to lépe rozložit síly a míň se trápit nezdary.
Obvykle jsme zde až do konce, tleskáme vítězům a zapózujeme na hromadné fotce, letos ale odpadá sociální aspekt celé věci, takže po vydýchání, osušení a převlečení sedáme do auta a vyrážíme ku Praze. Za rok by to měla být má šťastná sedmá účast, tak snad opět budu finišovat se vztyčenou hlavou.

DETAILY BĚHU