středa 1. června 2016

Z Prahy do Brandýsa a zase zpět, i když vlastně ne tak úplně

Až do tohoto závodu jsem za své "domácí" běhy považoval Novoroční běh Horními Počernicemi (cca. 3km na start) a Běchovice (cca. 4,5km na start). Letos se to však rozhodli trumfnout organizátoři velmi tradičního běhu Praha-Brandýs, kteří nám start a cíl umístili do Zelenče, necelé 2 kilometry od baráku, přičemž na trase jsme se dostali až na 500 metrů od domova.
V této situaci je trochu úsměvné, že jde stále o běh Praha-Brandýs, ačkoliv běžci na jeho trase nevstoupí ani do Prahy (chybí cca. 200 metrů) ani do Brandýsa (chybí cca. 500 metrů). Trasa vede pouze vesnicemi Středočeského kraje. V oblasti kolem Zelenče však vede po cyklostezce, která je naší takřka každodenní tréninkovou trasou, proto jsme s registrací na tento závod neváhali.
Měl pro nás i společenský rozměr. Angelika se rozhodla dělat zkušenou vodičku svému kolegovi z práce Tomášovi, sice zdatnému cyklistovi, ale víceméně neběžci a teprve premiérovému půlmaratonci. Já se na startu potkal s exkolegou Konrádem, startovní číslo mi vydala další exkolegyně a poznali jsme i pár dalších běžců, které běžně potkáváme při tréninku.
Od běhu nemám velká očekávání. Sice se mi pomalu vrací forma, která zcela chyběla v předchozím kvartálu, ale stále bych neřekl, že je to to pravé. Na nohách se navíc slušně podepsal ŠUTR z předchozího víkendu, takže chci hlavně důstojně zaběhnout a neodpadnout.
Jednu zásadní chybu jsem ale udělal už doma při přípravě. Při pohledu na předpověď počasí jsem sáhl po bílém tričku, navrchu leželo zrovna to z posledních Běchovic. Na startu jsem ho pak viděl snad na dalších pěti lidech. Módní trapas.
Počasí není úplně ideální. Dusno a vlhko. Na trati nám sice milosrdně zaleze sluníčko, ale přesto bych si představoval tak o deset stupňů méně. Ale koncem května si člověk nemůže moc vybírat.
Startujeme. V hlavě jsem si předem narýsoval scénář. Vyrazit tempem tak 5:10 a když to půjde, tak po pár kilometrech přidat a pak držet, nebo navyšovat. V reálu to pak dopadlo přesně naopak. Začal jsem tak na 4:50, protože tím tempem běžela skupinka kolem mě. První kilometr vede po silnici na Prahu. Těsně před hranicí Prahy sbíháme na naši tradiční tréninkovou cyklostezku a vracíme se po ní zpět na Zeleneč.
Otočka na Zeleneč, Konrád je mi v patách.
Trasa běhu rozhodně není nějak hornatá či přehnaně kopcovitá, ale vlní se poměrně záludně a často. První prudký kopeček je hned na druhém kilometru, kdy se musí vyběhnout k televiznímu vysílači. Já ho znám. Běhám ho i několikrát týdně. Ten člověka pěkně rozdýchá. Pokračujeme k Zelenči a míjíme ji po jejím severním cyklostezkovém obchvatu do polí západně od vesnice. Dostávám se do běžecké pohody, tempo lehce pod pět minut na kilometr mi celkem vyhovuje, jen se dost potím, ale to je dusnem a vlhkostí vzduchu.
Angelika a Tomáš. Sluší jim to, že?
Nepodceňuji doplňování tekutin, na občerstvovačce nespěchám a dávám několik kelímků. Voda se podává v polích za Zelenčí, trasa odtud lehce stoupá do nejvyššího bodu trati v polích nad Zápy, odkud do Záp vzápětí sbíháme. To je pro změnu nejnižší bod trasy. Je tu druhá občerstvovačka, nad rozdíl od té první ale jen s malinkatými kelímky.
To už je běžecké pole pěkně roztahané a já si běžím sólo běh. Podle všeho dobře, nikdo mě nepředbíhá, naopak já čas od času někoho dotáhnu a jdu před něj. Ale ještě je brzo hodnotit, nejsme ani v polovině.
Ze Záp stoupáme přes dálniční nadjezd nad R10 do polí mezi Dřevčicemi a Svémyslicemi. Po téhle silnici běžně běháme, když si dáváme delší, šestnáctikilometrový tréninkový okruh. Opět lehce stoupáme nad Dřevčice a těsně před vesnicí odbočíme na rozbitou obslužnou polní cestu, kde je asi po pěti stech metrech obrátka. Běh je lehce asymetrický, první dva kilometry se podruhé neběží, takže na obrátce už máme spolehlivě polovinu trati za sebou.
Kontroluji si, jak na tom jsem. Zatím žádný problém, tempo držím bez potíží, tepovka sice povážlivě stoupá, ale s tím se počítá. Nedělám si iluze, že by krize neměla přijít.
Obrátka v polích
Po obrátce sleduji, jak si vedou běžci za mnou. Konrád není daleko, mám na něj tak 2 minuty, Angelika s Tomášem se teprve blíží k Dřevčici.
Krize přichází v Zápech, zhruba na šestnáctém kilometru. Klasická dehydratace. Hlava by běžela, nohy také nemají problém, ale tělo do nich zkrátka není schopné poslat dost síly. Tepovka stoupá ke 170 a já musím zvolnit. Běžím dál, ale musím trochu rezignovat na rychlost. Zvlášť když přichází stoupání ze Záp zpět na Zeleneč, hlavní kopec trati.
Venkovská idylka

Zvolna ho vybíhám a slibuji si, že nahoře to opět zkusím vrátit do původního tempa. Ale nedaří se, teď to až do cíle bude o tom hlavně nějak běžet, je jedno jak rychle. I když výrazně zvolňuji, nikdo nejde přede mě. Buď mám tak komfortní náskok, nebo mají podobné potíže všichni.
Vracím se do Zelenče, teď už znám trasu doslova poslepu, dle svých záznamů jsem jí už běžel bezmála tisíckrát. Až na konci Zelenče je změna, neodbočuji k domovu, ale po silnici se vydávám zpět k fotbalovému hřišti, kde je vytoužený cíl.
Angelika a Tomáš finišují
Hodinky mi říkají, že ostuda to dnes nebude. Když jsem stejného času dosáhl v březnu v ideálních podmínkách v Itálii při pokusu o osobák, dost mě to mrzelo coby zmařená šance. Dnes byly podmínky nesnadné a já si od závodu nic nesliboval, takže spíš příjemné překvapení.
Závod se celkově povedl, organizace klapala, servis na trati byl slušný, i trať byla pěkně vymyšlená. Jen víc takových závodů kousek od baráku!
 
DETAILY BĚHU