úterý 30. srpna 2016

Jak jsme se zase jednou upekli, tentokrát na Kunětické hoře

I když na hoře... ona Kunětická hora žádná hora není, jen takový ostřejší kopeček. Ale začněme od začátku.
Zatímco v lednu jsem zde spokojeně konstatoval, že se mi celý loňský rok vyhýbaly zdravotní trable, letošek dohání co předchozí rok zmeškal. Ne snad že bych ulehl s chřipkou nebo se zranil, ale v zimě to byly opakované otravné rýmičky a v létě zas lehké letní angíny, s kterými se (což je poněkud nefér) do práce chodit dá, ale běhat se raději nechce. Proto, a také kvůli fyzicky poměrně náročné cyklodovolené, jsem v červenci zvládl naběhat jen nějakých sto kilometrů. S takovými objemy se, jak jistě uznáte, dobré výsledky na závodech dělat nedají. To bylo, spolu s jinými rodinnými povinnostmi, důvodem, proč jsme nakonec nevyrazili na Žebráckou 25, ač jsem se na ni původně těšil. Místo ní jsem si dal delší tréninkový běh a jen se mi potvrdilo, že bylo rozumné zhuntovat nepřipravené tělo zdarma a beze svědků mimo závodně.
Rozhodli jsme se tedy vybrat si jinou akci v okolí o čtrnáct dní později. Volba padla na patnáctku kolem hradu Kunětická hora. Nemáme to až tak daleko, ještě jsme tam nebyli, zkrátka jasná volba. Jediným problémem se ukázalo být počasí. Už týden před startem předpověď slibovala teploty nad třicet stupňů. K tomu start v půl třetí odpoledne a trať polabskými loukami. Bylo na co se těšit.
Předpověď meteorologům jako na potvoru vyšla. Na místě dost nad třicet a nebe bez mráčku. Zaparkovali jsme u restaurace v podhradí a dali si krátký výšlap na startovní louku pro čísla. Pobyt na louce na sluníčku byl navzdory milým lidem dost nepříjemný, tak jsme se na zbylý čas schovali do stínu nedalekého lesíka.
Pět minut před startem už jsme ale opravdu museli na startovní čáru. Pár povzbudivých slov od organizátorů a už se startuje. Začátek je z kopce. Sbíháme z louky zpět k restauraci v podhradí, po úbočí kopce hrad obíháme ze severu a míříme do luk a polí podél Labe. Začátek ještě jde, ale tak to je vždycky.
Jakmile opustíme lesíky kolem hradu, běžíme rozbitou asfaltkou mezi poli. Úplně jako na domácích tréninkových stezkách u nás v Počernicích a Zelenči. Jen ten asfalt máme kvalitnější. Někde ještě roste kukuřice, jinde už je po žních. Každopádně nic z toho nevrhá stín a my se pečeme na slunci. Naštěstí jsem si prozíravě vzal bílý bavlněný šátek na hlavu. Na rozdíl od kšiltovky chvilku podrží vodu když si poliji hlavu. Za tím účelem běžím s půllitrovou lahví vody v ruce. Co dva kilometry trochu upíjím a polívám si hlavu.
Docela mě překvapí, že zatímco si na hlavu liji vlažnou vodu, na záda mi z hlavy stéká výrazně teplá.
Po třech kilometrech končí rozbitý asfalt a začíná přírodní povrch. Jsou to klasické dvě stopy vyjeté náklaďákem nebo traktorem v trávě. Trochu to zpomaluje a bere síly. Na některých místech je navíc poměrně chaotické značení. Když na začátku pátého kilometru vbíháme z polí do lesíka, cesta se stáčí doleva. Žádná značka však doleva neukazuje. Žluté značení je rovně, je však ve formě žlutého kříže, přičemž kříž běžně znamená "Tudy ne!". Já i vedle mě běžící holčina zastavujeme a zmateně vyhodnocujeme situaci. Nakonec objevíme další fáborky rovně v lese, pokračujeme tedy rovně. Podobných nejasností bylo víc a dohromady nějakou minutku stály.
První ze dvou občerstvovaček pojímám pečlivě. Zahazuji prázdnou láhev, házím do sebe velký kelímek vody, druhý jde na hlavu a s dalšími dvěma v rukách odcházím dál na trasu.
Cesta lesem netrvá dlouho, po chvíli se opět dostáváme na louky a na sluníčko. Zvláštním zpestřením je přeběh přes louku mimo vyšlapané trasy včetně přeskakování řádek vysychajícího sena.
Síla rychle ubývá a tempo pomalu klesá, což je ale dáno i charakterem terénu. Sice žádné kopce, ale také žádný asfalt, kde by se dalo běžet na autopilota. Navíc trasa je stále žalostně stejná, jen rovina, pole, louky, sem tam kousek lesíka.
U druhé občerstvovačky už jsem dost vyřízený, pil bych, ale vodě se do mě nějak moc nechce. Něco do sebe dostanu a běžím dál. Čeká mě opět dlouhý úsek na sluníčku, který už jsem běžel na začátku, teď si ho dám v protisměru. Tři kilometry před koncem se dostávám zpět na asfalt, což přináší lehkou úlevu. Pobavila skupinka rozjařeně povzbuzujících chatařů. Byli tam už když jsme vybíhali a fandí i teď, o hodinu později.

Dva a půl kilometru před koncem na rozcestí potkávám skupinku běžců, kteří se na trasu připojují z nečekaného směru. Vinou špatného značení zbloudili a zkrátili si trasu o víc než dva kilometry. V cíli se pak sportovně udali.
Někde v těchto místech mi definitivně dochází síly. Chvilkami musím přecházet do kroku. Na svou obhajobu musím dodat, že se trasa začíná zvedat zpět k cíli u hradu. Chvílemi je to dokonce regulérní kros terénem do prudkého svahu.
Vše v jednom. Hrad, cíl, Angelika, medaile, meloun.
Posledních pár set metrů asfaltky ke hradu se snažím opět poctivě odběhnout, pokud možno s úsměvem na rtech. Podařilo se. Sice jsem snil o lepším čase i tempu, ale příroda byla proti.
V cíli okamžitě mířím ke stánkou s vodou a melouny a intenzivně doplňuji co tělu chybí. Času je dost, Angelika v těchto podmínkách také nebude závratně rychlá.
Stejně jako většinu ostatních, i tuto akci hodnotím pozitivně, byť pár mušek by se našlo. Pro nás to byl nakonec jediný prázdninový závod, tak rádi přimhouříme oko. Další závody bych už ale raději prosil pod zataženou oblohou a při teplotě do dvaceti stupňů.

DETAILY BĚHU