čtvrtek 28. září 2017

Bě(c)hovice poosmé, naposledy mezi mladíky

Je to tak. Ač běhám seč mi nohy stačí, času neuteču. Letos naposledy jsem byl vpuštěn mezi mladíky a ženy, příští rok už nekompromisní ruka organizátorů zavelí "Marš mezi starce 👉, kmete, ať se nepleteš mladým dravcům pod nohy!"
Ale nezoufám. Šediny sice přibývají, ale chuť běhat či mladická nerozvážnost nemizí, zdraví drží a i výsledky se občas dostavují.
Letos okolnosti Běchovicím přály. Podívám-li se na své reporty z let minulých (2016, 2015, 2014, 2013, 2012), je z fotek patrné, že jsme na startu byli vždy vyletnění. Jen své první jsem roku 2010 běžel v silném dešti a v bundě. Letos to byl běh v prvním pořádném záchvěvu podzimu. Jedenáct stupňů, zatažená obloha, lehounký protivítr. Ideální běžecké podmínky.
Na rozdíl od dvou předchozích ročníků jsme si odpustili rozklus na start a do Běchovic jsme spořádaně dorazili autobusem, ve kterém jsme náhodou narazili na své běžecké souputníky Chmelovi, se kterými jsme se naposledy potkali na startu v Petrohradě.
V Běchovicích jsme byli zhruba hodinu před startem naší kategorie, bylo tedy dost času na potloukání se okolo. Angelika tam navíc měla sraz s kamarádkou prvozávodnicí, které měla dělat psychickou podporu. Tu bych potřeboval i já sám. Jako před v podstatě každým normovaným a tedy poměřovatelným závodem se cítím pod psa. Unavený, bez formy, bez jakéhokoliv cíleného tréninku. Objemy mi sice nechybí, ale jde jen o vytrvalostní pobíhání. Ale jak jsem se už mnohokrát přesvědčil, pocity na startu obvykle nikterak nekorelují s výkonem na trati.
Patnáct minut před startem odevzdávám batoh s věcmi na převoz do transportního náklaďáku a jdeme na to.
Jako obvykle startuji s Angelikou ze zadních pozic. To má výhodu s tom, že nemůžu přepálit start, protože jsou přede mnou davy pomalejších, kterými se musím prokousat. Nevýhoda je v tom, že to prokousávání stojí dost času i sil. Ale už jsem na to celkem zvyklý. Krátce po startu předbíhám trávou chumel běžců a hlavně běžkyň kolem vodiče na jednu hodinu. Svůj plán mám. Jakmile to půjde, nasadit tempo kolem 4:30 a na složitě profilované trati se ho snažit co nejdéle udržet. Že se to nepodaří až do cíle je zcela jasné, s tím jsem smířený.
Na třetím kilometru se prodírám dalším chumlem, tentokrát kolem vodiče na 55 minut. Tempo už je nasazené a zatím ho držím.
Trať už samozřejmě dobře znám a není k ní mnoho co dodat. Mnoho krásy nepobrala a jediné, co může častý účastník sledovat, je kde zase vyrostla jaká nová hala či supermarket.
Trať mám v hlavě jasně rozdělenou na dvě poloviny. Nelze říct, že by jedna byla snazší než druhá. Prvních pět kilometrů je ve znamení lehkého vlnění, jeden drobný kopeček střídá druhý. Člověk se zde snaží být velmi rychlý, protože ve druhé bude tempo klesat.
Druhá polovina začne přesně kilometrovým táhlým stoupáním ke křížení Českobrodské s Průmyslovou. Poté se dva kilometry převážně klesá do hrdlořezského údolí. Z nejnižšího bodu trati se pak musí dva a půl kilometru stoupat nejprve na ošklivou křižovatku Spojovací a posléze ještě další kilometr po Koněvově, přičemž především stoupák na Spojovací je velmi výživný.
Ale zpět z prohlídky trati k mému letošnímu boji. Na polovině spokojeně konstatuji, že tempo 4:30 jsem nejen udržel, ale dokonce trochu překonal. Dovolím si kelímek vody, aspoň vteřinku vydechnu. Před chvílí jsem předběhl další dav kolem vodiče na 50 minut.
Začíná pomalejší druhá polovina. Mám radost z faktu, že to letos už téměř jistě nebude vyložený propadák. Teď jde ještě o to, abych výsledek mohl považovat za slušný výkon.
Začátek devátého, z Hrdlořez na Spojovací, nejhorší úsek
 Bojuji co se dá, ale v kopci tempo klesá. Něco sice stáhnu v seběhu do Hrdlořez, ale ztráty mě ještě čekají. Úkol pro poslední čtvrtinu zní jasně: udržet se v běhu, byť třeba pomalejším. Ne každý rok se to podaří, letos ano. Na Spojovací dokonce cítím, že ještě zbývají síly ke svižnějšímu běhu.
Skutečně to jde, dokonce se mi celkem daří předbíhat. Zbývá kilometr táhlého stoupání. Obvykle to tu mám z kopce, v protisměru jde totiž o trasu, kterou občas běhám z práce. 
Konečně je stoupání u konce a do cíle zbývá pár set metrů klesání. Sbírám zbytky sil k finiši a mám to za sebou. Výsledný čas začíná, stejně jako pár předchozích let, na 47, takže jsem spokojený, zvlášť vzhledem k tomu, že těch vteřin za čtyřicetsedmičkou není moc. Beru si láhev vody, kus banánu a snažím se dostat zpět k cíli, abych nafotil Angelice finiš. Zjišťuji, že lišáci pořadatelé tentokrát chtějí v prostorách cíle co nejméně lidí a koridory vedou běžce daleko mimo cíl. Tak to ne, přátelé. Odsouvám zátarasy a prolézám kam potřebuji. Dobře dělám, nečekám dlouho a Angelika je tu. Stejně jako mě se i jí závod povedl a dokonce si udělala osobák na deset kilometrů. To má z Běchovic málokdo, takže super.
Chladné počasí Běchovicím svědčí, aspoň dle našich časů, obávám se však, že šlo spíš o výjimku a příští rok bude opět teplíčko.
Vystojím si frontu na batoh a odcházíme do mé práce, kde mám schované auto a vyrážíme k domovu. Nestane-li se něco mimořádného, příští rok tedy nebudu na trati soupeřit s mladými atlety a děvčaty, ale se šlachovitými staříky. Uvidíme, jak se mi mezi nimi bude dařit.
Angelika finišující



DETAILY BĚHU