Radonický běh, parkem, polem, lesem i kolem skal

Tak jasně, vyrážet za běžeckými zážitky do bližšího či vzdálenějšího zahraničí má své kouzlo, to však neznamená, že by se měly zanedbávat malé domácí akce. Téměř každá vesnice v okolí pořádá jednou do roka nějaký ten závod, převážně pro místní. Běchovice běháme každoročně, Klánovický půlmaraton už jsme si zkusili, Jenštejnskou pětku jsme dali loni, letos přišla řada na Radonický běh. Jde o komorní, nikde příliš nepropagovanou akci, takže jsem ani příliš nevěděl do čeho jdeme. Spokojil jsem se s informací, že jde o šestikilometrový běžecký závod kde není nutná registrace předem. V den závodu jsme tedy sedli na kola a ušlápli čtyři kilometry od baráku na start.
V radonickém parčíku zrovna závodily malé děti, takže tu hodinku do startu bylo na co koukat.
Ne všechno tedy šlo úplně ideálně. Počasí odmítlo vzít na vědomí skutečnost, že už jsem po stránce oblečení oficiálně zahájil jarní sezónu a teplota se po celý den nepřehoupla přes deset stupňů. Aspoň že byl pro běžce k dispozici teplý čaj.
Po dětských bězích odstartoval závod na tři kilometry, my si s Angelikou dali rozhýbávací kolečko kolem parku a šlo se na start naší šestky.
Startuje se pěkně zostra, závod není moc dlouhý, není na co čekat. Krátce po startu mi dochází co mi mělo být jasné dřív - tohle nebude silniční běh. Z parku vybíháme lesíkem do polí a obloukem podél Jenštejna míříme k Vinoři. První dva kilometry celkem jdou, stabilizuji se na tempu kolem 4:30 na kilometr, držím se své skupinky a zatím nemám větší problém.

Krátce po startu

Problémy začnou hned za Jenštejnem. Dosud se dalo mluvit o trailovém, ale příjemně vytrvalostním tempovém běhu. Teď se mění v kros. Z polí sbíháme do lesíka ve svahu k rybníkům. Tímto svahem si to dáme párkrát nahoru a dolu jednostopou pěšinou, což má samozřejmě likvidační vliv na mou tepovku a plíce. Tohle není moje disciplína. Ale ostatní jsou na tom podobně, jen nejsou tak překvapení, asi to už běželi.

V jednom se seběhů

Ale zase ne že by to nebyla hezká část trati, jen jsem na ní zcela zahlcený a rozhodně se mi neběží komfortně. Míjíme vinořské rybníky a od nich stoupáme podél pískovcových skal do polí nad Vinoří. Jelikož okolí znám tak vím, že nejhorší asi máme za sebou. Zbývá vystoupat polňačkou na blízký horizont a měl by následovat táhlý seběh zpět do Radonic. Na trati jsem členem tříčlenné skupinky kde se různě střídáme ve vedení a jsme na tom výkonnostně asi dost podobně.
V polích je opět příležitost pokusit se nasadit pravidelné svižné tempo, ale tepy už jsou v takových výškách, že to moc nejde.
Skutečně začíná kilometrový táhlý seběh k Radonicům, ale těsně před nimi přichází nepříjemné překvapení, když nás odkloní z nejkratší a seběhové trasy a pošlou nás opět lesíkem přes drobný kopeček. Proč to udělali pochopím o chvíli později, když už je cíl na dohled, ale do parku přibíháme z takové strany, že ho ještě celý musíme obkroužit. Nu což, aspoň už je to rovina. Cílem probíhám první v rámci naší miniskupinky, drobná vítězství se také počítají.
Pogratulujeme si k přežití a jdu si do stanu pro baťoh abych mohl nafotit finiš Angelice.

Angelika finišující

Po doběhu a převlečení do suchého si za lístky z registrace jdeme vyzvednout něco dobrého na zub a protože se jedná o místní akci, tak si v nevlídném chladnu počkáme na vyhlášení nejlepších a zatleskáme jim. Nás se stupně vítězů pochopitelně netýkají.
Radonický běh si zaslouží velké uznání za organizaci. Ačkoliv se jedná o malou akci pro pár desítek lidí, parametry servisu odpovídaly profesionálně pojaté akci.
Mobilní záchodky, šatna s úschovou zavazadel, občerstvení, vkusné moderování, závody pro malé i velké. K tomu nulové startovné a žádné obtěžování ze strany sponzorů, závod je pořádán obcí.
Odnesli jsme si ten nejlepší dojem, takže jsem ochoten přimhouřit oči nad drobnými zádrhely, jako třeba že se při přepisu výsledku překoukli a místo 29:10 tam mám 39:10, což mě ze slušného patnáctého místa srazilo na 44. z asi 50.  Jo, a taky mi při odjezdu na kole spadl řetěz. Ale to bych jim za vinu nedával

DETAILY BĚHU