pondělí 17. září 2012

Zase kopečky, tentokrát v Babicích


Tentokrát jsme vyrazili na Babický trail, což je čtvrtmaraton (taková natažená desítka) lesy u Říčan u Prahy. Trochu jsem doufal v akci komornějšího typu s pár desítkami běžců, ale zařazení do Solomon Trail Running Cupu přidalo tomuto běhu na prestiži a přitáhlo ke čtyřem stovkám lesůchtivých natěšenců. V zázemí akce byl tím pádem slušný hukot. Hlavně tam ale bylo vše co běžec potřebuje - stánek pro vyzvednutí čísla, šatna (ta většinou ani nutná není), záchod (bez něj to v přírodě také jde) a spousta možností občerstvení. Nečekaný zájem ale asi pořadatele trochu zaskočil, což rezultovalo ve fronty u registrace a tím pádem posunuté starty běhů, ale nezdálo se, že by to někomu moc vadilo. Ostatně, většina lidí nepřijela vlakem ale auty, která vesničku slušně zaplavila. My jsme registrací prošli celkem včas a svižně, takže zbyl čas na focení:

Děti tentokrát věděly že neběží, takže se na požádání i usmívaly
O trase se toho předem zjistit moc nedalo, snad jen to že je z větší části lesem a nastoupá se na ní něco přes 200 metrů. Inu, proč ne, Běchovice jsou za dveřmi a tam se zkušenosti z kopců hodí. Navíc mám v plánované termínovce pro příští rok celou řadu kopcovitých běhů, takže co se letos naučím...
Na start jsme se začali řadit někdy kolem půl dvanácté, rozloučili se s dětmi a vyrazili na trať.Hned po startu u fotbalového hřiště se zaběhlo do lesa. První tři kilometry šly vyloženě snadno, byly totiž z kopce. Hlavní starostí tu bylo nepřepálit tempo a nezahltit se, a taky hlídat si terén, protože na lesních cestách se kotníkům mohou stát moc nehezké věci. Ale povrch tu nebyl nijak dramatický, běželo se většinou poštěrkovanými vyjetými kolejemi, sem tam bylo nutné reagovat na hlubší louži nebo bláto. Také vyšší počet běžců byl přeci jen znát, předbíhání bylo místy komplikované. To se ale mělo změnit od čtvrtého kilometru, kdy se seběh změnil ve výběh. Z lesní cesty se rázem stala prudce stoupající pěšina, a mě se vybavily vzpomínky na Berounskou třístudánkovou desítku, kde mě podobné strmé lesní stoupání připravilo o čas, dech, sílu a hlavně sebevědomí. Tady to zatím nehrozí, zvolňuji tempo a kopec vybíhám, abych vzápětí zjistil že nebyl sám a následuje ho pár menších. Ale oproti Berounu je tu posun - stoupání mně nezlomí a slušně všechno vybíhám. 
V kopcích jsou postupně rozmístěny tři povzbuzující informačně/motivační tabulky, aby běžci věděli kde jsou a co mají dělat. Vtipné a příjemné zpestření:


Fotila Angelika. Svědčí to o tom, že závod nepojala nikterak soutěžně
Na pátém kilometru se lesní cesta mění na asfaltku, ale stoupání pokračuje, byť lehčí. Dá se docela slušně běžet. 200 metrů před koncem prvního okruhu opět vbíháme do lesa a užíváme si fandících diváků, vytvořili vážně dobrou atmosféru. Fandí tu i naše děti, plácám si s nimi při startu do druhého okruhu. Tam už jsem pomalejší. Kopec přeci jenom vzal dost sil a to se teď projevuje i v seběhu, jsem znatelně pomalejší než v prvním kole a připadám si dehydrovaný, ten jeden kelímek vody při náběhu do druhého kola moc nepomohl. Je to tedy znatelně větší boj než předtím, ale běžím a to i do kopců. Tam už mi sice tempo klesá až někam k šesti minutám na kilometr, ale pořád je to běh. Ještě jeden kopeček lesem, ještě jeden stoupavý kilometr po asfaltce, ještě jeden průběh lesíkem směrem k fotbalovému hřišti a už zas vidím fandící diváky včetně našich dětí. Ruce k nebi, průběh cílem, krátké vydýchání a zpátky na trať za dětmi. Ty mají batoh s vodou, kterou nutně potřebuju. A pak už jako tradičně čekáme na Angeliku a její finiš:





Dojem z Babického trailu je veskrze pozitivní. Jen víc takových, a mohou být i delší! Je to tak, tenhle druh běhání mně asi baví víc než běhy městem. Jasně, je to náročnější, chybí tomu šance na zlepšení osobních rekordů a často není ani pořádný servis jako třeba občerstvení, ale zážitek z běhu v přírodě a terénu je o level vyšší než na městském asfaltu. Zkuste to taky!