pondělí 19. června 2017

Plnit si sny: stadiónem a trávníkem sparťanských bohů

Je to tak, další životní sen splněn, odškrtnut, vyřízen. Spartička slavila sto let letenského stadiónu a při té příležitosti uspořádala běh ochozy stadiónu i po hřišti samotném.
Se Spartakem
Jakmile jsem zmínku o běhu na webu Sparty našel, bylo jasno - povinný neplánovaný přírůstek do termínovky. Za mlada (tedy ne že bych dnes nebyl mladý, jen za asi o dvacet let dřívějšího mlada) jsem býval návštěvníkem všech domácích zápasů a i dnes mé srdce bije pro rudé dresy více než pro většinu jiných věcí.
Co se běhu samotného týká, nejde o standardní míli, ale o asi dva a půl kilometru, přičemž start a cíl jsou na tréninkovém hřišti. Trasa samotná vede většinou po vnějších ochozech stadiónu, ale slušně se proběhneme i po hřišti samotném, prostory pro podavače míčů i kolem sedaček pro střídající hráče a trenéry. Prostě nádhera.
V sobotu krátce po obědě tedy parkujeme na Letenské pláni a míříme na tréninkové hřiště. Už ze silnice vidíme běžce sprintující ochozy stadiónu. Nemůžu se dočkat. Nafasujeme slušivá pamětní trička a domlouváme plán. Nejdřív poběží Angelika, já jí nafotím start i finiš a až potom vyběhnu já a u toho mě nafotí Angelika. A protože tuto příležitost je třeba využít beze zbytku, rozhodl jsem se, že ji pro budoucí generace zachytíme nejen obrázky statickými, ale i pohyblivými. Já svůj běh natočím.
Jsou to už tři roky, co jsem naposledy filmoval za běhu. Nejprve POŠUKa, potom krásný Jezerní běh. Laciné filmovací brýle z Číny mezitím dosloužily, proto bylo třeba improvizovat. Jediným filmováníschopným zařízením je mobil. Ale jak ho na sebe přidělat? Vybičoval jsem své kutilské buňky na maximum a ze starého futrálu na telefon a koženého opasku vyrobil zvláštní hrudní pás, který při troše dobré vůle a opatrnosti splní účel. Vypadá to sice trochu výstředně, ale na to jsem zvyklý.

Angelika vybíhá

Jdeme do fronty na start. Startuje se jednotlivě po zhruba půlminutě. Má to svůj smysl, na trati jsou místa, kam se dva běžci vedle sebe nevejdou. Tolerantní startér však pouští i páry či menší skupiny v dobré víře, že se na trati nepobijí. Angelika tedy startuje a já jdu čekat do cíle.

Angelika finišující

Angelika přibíhá o zhruba čtvrthodinu později, což se mi zdá celkem dost, ale já ještě nevím, jak vypadá trasa. Připevňuji na sebe filmařský aparát a jdu na start. Fronta mezitím prakticky zmizela, takže ani nemusím čekat.

Já startující

Hurá na Spartu! Zapínám mobil, vyrážím a jsem zvědavý co přijde. Přímo z tréninkového hřiště vedou první dlouhé schody. Plán je běhat roviny rychle, schody pomalu. Dostávám se na příjezdovou plochu pod stadiónem, ze které vedou druhé dlouhé schody na první patro ochozu kolem stadiónu.
Zjišťuji první nedostatky v plánu. Filmovat je sice fajn, ale můj aparát dost svírá hrudník a tlačí na bránici. V kombinaci se schodišti to činí běh dost nekomfortním. Navíc mám pocit že mi sjíždí na břicho a co chvíli ho povysunuji.
Běžím ochozem stadiónu nad silnicí Milady Horákové. Po chvíli následuje otočka a seběh schodů zpět na úroveň silnice a podél Milady Horákové na druhou stranu stadiónu. Co chvíli otočky, aby trať byla co nejdelší.
Třetí schody, opět výběh do ochozu pod tribuny. Krátké schody v rámci patra nepočítám. Opět seběh, jsem za hlavní vstupní branou na stadión. Předbíhá mě běžec co startoval za mnou, moc si z toho nedělám, můj čas ještě přijde.
Výběh ze stadionu
Čtvrté schodiště, opět do prvního patra. Kličkujeme mezi stánky s občerstvením a obíháme velkou část stadiónu. Opět dolů. Vbíháme na hřiště. Úžasné, jsem tu. Jsem na hřišti, které už sto let hostí nejlepší ligové i reprezentační fotbalisty, které svým potem, slinami i krví zkrápěla ta největší fotbalová božstva. Z velkoplošné obrazovky na mě hledí Lukáš Vácha a volá že mi věří, že to dám. Dám, Lukáši, dám, za Spartu! Zabírám a dostávám se před běžce před sebou. Obíhám hřiště po umělé trávě, seskakuji do betonového korýtka pod hřištěm a ještě jedno kolečko kolem hřiště, jen v protisměru.
Z plochy hřiště vedou páté a šesté schody na hlavní tribunu. Na těch mi už dochází dech a chvilku je vycházím. Po hlavní tribuně však nejde neběžet. Sbíhám z ní dolů, vybíhám ven ze stadiónu a ani nevnímám Angeliku, která mě zde fotí. Obíhám hlavní tribunu z vnějšku a následují sedmé schody do prvního patra. Nevím co by mohlo dál následovat, vím jen to, že další schody už nechci. Předbíhám dva páry které už neběží, jen jdou. Probíhám ochozy sektoru pro hosty, pak seběh dolů a ještě jednou ta samá trasa, jen o patro níž. A jdeme do finále, seběh na tréninkové hřiště a závěrečné kolečko po oválu.


Dobíhám, vychutnávám fiktivní ovace prázdných tribun tréninkového hřiště, vypínám mobil a vydýchávám se. Až tak moc sil to nestálo, ale plíce dostaly zabrat pořádně.
Bylo to krásné, klidně bych si to v budoucnu ještě zkusil, ale sto let je stadiónu jen jednou za čas, tak to asi nepůjde. 
A pro milovníky běhu, kvalitního videa a budoucí generace je zde můj záznam:

DETAILY BĚHU

úterý 6. června 2017

Ypry: pivo, historie a půlmaratonský osobáček

A také vyplnění dalších kolonek v mém metodickém abecedním pobíhání, přičemž zejména půlmaratonské "Y" je cenné, ale odškrtnout si mohu i běžeckou návštěvu Belgie. Právě ono poměrně vzácné Y bylo hlavním důvodem, proč vyrazit zrovna do Yper, místa těžkých zákopových bitev první světové války a prvního intenzivního bojového nasazení chemických zbraní. Hezký článek o historii Yper najdete zde.
Belgie nás přivítala třicetistupňovým vedrem, které však postupně opadalo a v den závodu už bylo zhruba o deset stupňů méně.
Na místě jsme zjistili, Ypry jsou velmi příjemné městečko plné příjemných hospůdek (toto však lze konstatovat o prakticky kterémkoliv městě v Belgii), které jsme ke své lítosti rozhodně nemohli navštívit všechny. I tak jsme ale dělali co jsme mohli. V sobotu před závodem jsme neměli jiné povinnosti než projít se na periferii do sídla sponzorské firmy pro startovní čísla a pak už bylo možné posedávat po zahradních restauracích, nabírat síly a ochutnávat výborná silná belgická piva.
Po příjemně relaxační sobotě však přišla závodní neděle, povinnost postavit se na start a čelit belgickým dálkám. Na start jsme dorazili zhruba hodinu před výstřelem a celkem nás zaujalo, že se na místě nic moc neděje. Žádná startovní brána, žádní pořadatelé, hudba, mobilní záchodky nebo davy diváků. Jen pár běžců. Je pravda, že jde o organizačně menší akci. Také bylo dost těžké ji na internetu objevit. Je to závod především pro místní, informačně a komunikačně celkem skoupý, o zahraniční hvězdy jako jsme my až tak moc nestojící, zato však poměrně laciný. 8 Euro startovného jsem platil takřka vesele, zejména ve srovnání s velkými českými akcemi.
Odbočné lingvistické okénko: Nějakou dobu jsem pátral, zda si Ypry mohu při dodržení vlastních pravidel zařadit mezi půlmaratony od písmene Y. Je to méně jednoznačné, než by člověk z jazykově homogenní České republiky čekal. V Belgii mají tři oficiální jazyky: holandštinu, francouzštinu a němčinu. Ypry leží v holandské jazykové oblasti. V holandštině se město jmenuje Ieper. To je také slovo, které uvidíte na všech nápisech a cedulích ve městě. Město je však nejznámější pod svým francouzským názvem Ypres, ze kterého je odvozena česká forma Ypry. Mé pravidlo však říká: město eviduji pod písmenem, jímž začíná jeho název v místním jazyce, nikoliv v češtině. A místním mluveným jazykem není oficiální holandština, ale její dialekt západovlámština (West-Vlams), ve které se město jmenuje Yper. Tak, a já si mohu oddechnout a zapsat si Ypry pod Y. Konec nudné jazykovědné odbočky.
Dalo to tedy trochu pobíhání a poptávání se než jsme zjistili, že náklaďák pro převoz batohů do cíle je o pár ulic dál, stejně jako oficiální zázemí se záchody. Pár minut před startem se objevili i pořadatelé, udělali na silnici startovní čáru z lepící pásky a přesně podle časového rozvrhu nás startovním výstřelem vypustili na trať.
Trasa má můj nejoblíbenější formát: z bodu A (Ypry) do bodu B (městečko Poperinge), ze kterého nás po doběhu převezou autobusy (v ceně závodu) zpět do Yper. Takhle mě to baví víc než krouživé běhy se startem a cílem v jednom místě. Běh někam mi asi dává pocit smysluplnosti.
Při zvažování jak tento závod pojmout to tentokrát bylo snadné. Jsem zdravý. Mám i celkem natrénováno, v posledních týdnech jsem dokonce dost navýšil objemy, i když na rychlost jsem se nesoustředil. Je příjemné počasí. Cestou z bruselského letiště do Yper bylo jasné, že nemůže jít o horský běh, ba dokonce ani o kopečkovatý. Kopečky tu nemají. Prostě není na co se vymluvit, měl bych zkusit zabojovat o dobrý čas. Kdy jindy, kde jinde?
Startujeme. Začínáme velmi zvolna, ulice jsou úzké a běžců hodně, ale nevadí mi to. Plán je nepřepálit začátek, v klidu se rozhýbat a rozdýchat a až po zahřátí na provozní teplotu zvýšit tempo.  Splašený přístup se nevyplácí.
První kilometry jsou městem, z hlavního náměstí (Grote Markt) úzkou uličkou pod slavnou Meninskou bránu (celé to silně připomíná Staroměstské náměstí, Celetnou a Prašnou bránu), potom na kraj města a do místního přístaviště na říčních kanálech. A to je asi tak poslední opravdu hezké místo na trati. Odteď je to sice běžecky příjemná rovina, nicméně krajinově nic moc. Pole, louky, výjimečně lesík, jeden nebo dva průběhy vesnicí. Většina trasy skutečně vede po cyklostezkách, vedlejších silnicích nebo polních obslužných cestách. Moc není na co koukat. Musím se smát, když si vzpomenu že na stránkách hrdě hlásí "The most beautiful half marathon of the year !" (nejhezčí půlmaraton roku).
My a prst ochotného belgického fotografa
Ale oč zklamanější můžu být z výhledů do krajiny, o to spokojenější jsem s tím jak mi zatím funguje tělo. Po pomalém prvním kilometru zlehka šlapu na plyn a pomalu dostávám průměrné tempo pod pět minut na kilometr. Na pátém kilometru kdesi v polích je první občerstvovačka, bohužel jen tradiční malé plastové kelímky které zdržují, ale neriskuji, dávám si tři a pokračuji. Na čtvrtině trasy si dělám tělesnou inventuru a spokojeně konstatuji že se mi běží fajn. Ale nedělám předčasné závěry.
Občas se na trati nepříjemně pletou cyklisté. Belgičané kola milují a specifikem tohoto závodu je, že každý běžec může mít (za drobný poplatek) na trati doprovodného cyklistu. Nic proti tomu, jenže cyklisté pak mají tendenci jet vedle svého běžce, pročež se takovýto běžec špatně předbíhá. Já svého cyklistu nemám a nikdo mi nedělá nosiče vody. A že by se hodil.
Pomalu se prokousávám startovním polem a je tu polovina trati. Stále mám pocit, že bych se měl trápit nebo by mi měly docházet síly, ale cítím se fajn a při síle. Belgický asfalt mým botám chutná. Pokouším se ještě lehce zvýšit tempo. Běžecký rauš se mě drží až někam na osmnáctý kilometr, kdy tělo začíná signalizovat, že se dostáváme s množstvím zdrojů do červeného pásma. Není to ale kritické a navíc už je mi dost jasné, že tenhle závod propadákem nebude a že pokud vydržím, měl by bez většího odporu padnout přesně dva roky starý osobák z Karlových Varů. Začínám s tělem hrát oblíbenou hru "na chvilku lehce polevíme v tempu, odfrkni si a zase přidáme", což mi vydrží až do cíle.
Posledních pár metrů, oslavné gesto při diváky, vyčerpaná grimasa byla jaksi mimoděk

Cíl v Poperinge je na stejné adrese jako v Yprách (Grote Markt) a já ho dosáhnu zhruba minutu před časem osobního rekordu, což je fajn, a navíc s pocitem že ve výkonu ještě byly rezervy. Nechávám si sundat čip z boty, házím do sebe několik kelímků vody a chvilku zmateně bloudím náměstím, protože jsem přesvědčen že by tu někde měl být náklaďák co mi sem vezl batoh. Ptám se informovanějších Belgičanů a dozvídám se, že to místo je asi kilometr tímhle směrem. Ok, takže ještě kilometr běhu, protože v tom batohu je mobil, kterým Angelice musím nafotit finiš.

Angelika finišující

Nakonec to asi o minutu stihnu a můžu finiš nafotit. I Angelika zaběhla slušně, takže se můžeme spokojeně (tentokrát již rozvážným krokem) odebrat zpět do zázemí, kde dostaneme tašky se sponzorskými dárky, nanuka a je tam i autobus, který nás zaveze zpět do Yper.
Tam zjišťujeme, že sponzorem je chemička a dárečky jsou různá tekutá a sprejová domácí čistidla, přičemž ani jedno z toho rozhodně nemůžeme mít v přiručním zavazadle v letadle na cestě domu, proto je necháváme jako pozornost v penzionu kde bydlíme, tam je jistě ocení.
Nanuky na cestě zpět

Cesta zpět
Náš belgický výlet tedy lze považovat za velmi úspěšný. Podívali jsme se do krajů kam by nás jinak jet nenapadlo, padl osobáček a z prodlouženého víkendu se vracíme plni zážitků. Jen víc takových!

DETAILY BĚHU