Pátek 3:15 ráno. Budík nám oznamuje že je čas vstávat, protože za chvíli bude před barákem taxík, aby nás odvezl na letiště, letadlo do Portugalska odlétá přesně v šest. V Lisabonu však jen přestupujeme, cílem je Funchal na Madeiře. Tak začíná náš první běžecký "eurovíkend" letošního roku.
Funchal samozřejmě není zvolen náhodně. "F" je jedno z posledních neodlovených
půlmaratonských písmenek. V rámci další výzvy si pak mohu škrtnout Portugalsko, coby další evropskou zemi s odběhnutým půlmaratonem či maratonem. A krom toho přesunout se v nevlídné pražské zimě na pár dní do tepla k moři nikdy není špatný nápad.
V tomto směru Funchal nezklame. Vítá nás azurovou oblohou a dvaceti stupni nad nulou. A když pak autobusem místní MHD svištíme do města, dochází nám, že půlmaraton na tomhle sopečném ostrově těžko bude rovinatý a rychlý. Rovinu tu skoro žádnou nemají.
Ubytujeme se v útulném hotýlku u moře a vyrazíme na procházku pro startovní čísla. Vydávání čísel je v příjemně domácké atmosféře. Posadí nás na židličku, kde počkáme, než naše číslo najdou, popovídáme si, načež nás pošlou o stolek dál pro tričko. U dalšího stolku pak probíhá sociologický průzkum, kde by si s námi rádi popovídali o tom kdo jsme a proč se závodu účastníme, což ale s omluvou a výmluvou na únavu odmítáme. Raději se přesuneme k poslednímu stolku, kde nás vybaví místními, na Madeiře vypěstovanými banány.
Před každou výpravou samozřejmě probíhá sondování terénu od počítače, takže po prezenčce následuje přesun na večeři do předem vybraného minipivovárku s restaurací.
 |
| Příprava na závod |
Sobota začíná krátkým předsnídaňovým rozklusem a pak hlavně poleháváme na lehátku u bazénu a koukáme na velebný oceán. Funchal sice nabízí i spoustu hezkých míst k poznávání, ale jednak toho hodně uvidíme v neděli během závodu, a druhak čím jsem starší, tím jsou mi bližší chvíle, kdy mohu jen tak vypnout, nic nedělat a odpočívat. V supermarketu si k nicnedělání a koukání koupíme láhev madeirského vína a je nám fajn.
V neděli ráno to máme z hotelu u moře na start závodu asi 500 metrů do opravdu ostrého kopce, což lze považovat za dobré předzávodní protažení nohou. Cestou na start už můžeme fandit maratoncům na trati, ti měli start v 8:30, my vybíháme až v deset. V sobotu jsem doufal, že se předpovědi meteorologů vyplní a bude opravdu polojasno, ale jako obvykle. Pánové meteorologové v telefonní aplikaci se spletli a polojasno se jaksi nedostavilo, nebe je bez mráčku. Na hlavu vážu šátek, vlasy mi řídnou, na hlavě se mi prý dokonce tvoří lysé kolečko a nechci si ho spálit.
Ještě koukáme na start účastníků minimaratonku (8 km) a po nich jsme na řadě my. Odkládám batoh do auta pro převoz do cíle a jdeme na to. Vybíhám pamětiv slov trenéra, který narušování zimní přípravy těmito závody moc neschvaluje: "Bude to bez doladění, první 3-4 kilometry běž s velkou rezervou a pak pořádně mákni!" Nic od sebe nečekám, prosinec a leden jsou ve znamení dlouhých pomalých, takže si připadám velmi zpomalený. Navíc můj organismus na přesun do teplých krajů vždy reaguje dost podrážděně a tepy bývají vysoko.
Místní trasa je navíc dost zapeklitá. Jak mě varoval jeden kolega: "Půlmaraton ve Funchalu? Vždyť tam nemají ani metr roviny!". To je sice přehnané tvrzení, rovinatá promenáda u moře má asi kilometr, ale tam se dostaneme až v poslední čtvrtině závodu. Prvních 16 kilometrů běžíme kopečky, které silně připomínají slavný "hrdlořezák" na Běchovicích. A protože tak hezky rovinatých míst je tu málo, tak místem startu a cíle probíháme tam a zpět hned čtyřikrát.
Vybíhám tedy opatrně. V deset ráno je ještě velká část trasy ve stínu budov a palem, což je fajn. Obezřetně na hodinkách sleduji tepovku a navzdory kopečkům po několika kilometrech překvapeně konstatuji, že by to dneska vlastně docela mohlo jít. To se mi už dlouho nestalo, v posledních závodech jsem naopak už v úvodu tušil, že mě čeká dřina a bolest.
Protože běháme po hlavní silnici tam a zpět, často se s Angelikou míjíme, čehož ona využívá k focení, což mě sice zlobí, ale aspoň máme fotky. Občerstvovačky jsou zhruba po čtyřech kilometrech, vždy si dám kelímek vody a kelímek ionťáku, tato kombinace mi funguje.
Po patnácti kilometrech opouštíme už několikrát proběhnutý kopečkatý úsek a přes staré město sbíháme k moři. Cestou míjíme krásnou fontánu, začíná mi být dost teplo a musím odolat pokušení dát si v ní osvěžovací pauzu.
Staré město je stále plné vánoční výzdoby. Připadá mi trochu bizarní běžet pod modrou oblohou a pražícím sluncem ulicí lemovanou palmami, mezi kterými je přes ulici natažený provaz, na němž se houpají vánoční andělíčci a zvonečky.
Prudký seběh končí u moře, kde nás čeká posledních pět kilometrů po rovnice po silnici podél hlavní funchalské promenády. Tady to začíná být těžké. Je teplo, stín žádný a tělo má po třech čtvrtinách svižného závodu už dost. Navíc to tu už znám, několikrát jsme si to tu prošli pěšky. Nezbývá než zatnout zuby a snažit se udržet tempo. Několikrát míjím muzeum věnované zdejšímu rodákovi, momentálně nejlepšímu aktivnímu fotbalistovi světa, restauraci, kde jsme v pátek popíjeli, i supermarket, kde mají ta dobrá těžká vína.
Ale každý závod má svůj cíl a já se do tohoto dostávám v celkem uspokojivém čase 1:45:50. Být to závod, ke kterému směřuji své snažení, bylo by to zklamání. Ale na kopcovatém závodě v teple uprostřed zimní přípravy je to pro mě dobrý výsledek, který dává naději, že se trénink vyplácí.
Vyzvedávám batoh z úschovy a jdu čekat na Angeliku.
Angelika finišující
Angelika dobíhá dle očekávání zhruba za čtvrthodinku a oba spokojeně odcházíme zpět do hotelu. Čeká nás poslední půlden povalování a odpočinku. Večer balíme a budík nastavuji na nelidských 2:30, protože letadlo vstříc domovu a pracovním povinnostem nám letí už v 5:05.
A asi netřeba dodávat, že tenhle výhled z postele mi bude chybět:
DETAILY BĚHU
