Neplavcův a necyklistův první triatlon

Těžko říct co mně to napadlo. Snad potřeba zkusit něco dosud nepoznané, snad potřeba dokázat si že na to mám. Zkrátka jsem doma nahodil téma "co zkusit triatlon" a Angelika nebyla proti. Zde je ovšem třeba poznamenat že ona slušně plave a v létě jezdí do práce na kole. Zatímco já plavu stylem "přeplavu bazén a neutopím se, fajn, umím plavat" a kolo vytáhnu čistě rekreačně dvakrát do roka. Ke stojaté nechlorované vodě navíc cítím instinktivní odpor. Ale co, sport je přece o sebepřekonávání se.
Volba akce byla snadná. První ročník Pražského triatlonu máme coby počerničtí doslova u nosu. Co se týče nabízených variant, sáhl jsem po nejkratší: 400m voda, 18km kolo, 2km běh. Začala příprava vybavení. Samozřejmě nevlastním nic jako neopren nebo, nepočítám-li staré kolo v garáži, cyklovýbavu a investovat do toho se mi zdá předčasné. Zvolil jsem tedy minimalistickou variantu. V čem se dá běžet, v tom se dá i jet na kole.V čem se dá jet na kole a běžet, v tom se dá i plavat, sundáme-li tričko a boty. A výbava byla na světě. Plavání v lehkých běžeckých šortkách, potom obout boty a natáhnout tričko, toť vše, proč z toho dělat vědu. Tolik k materiální přípravě. Fyzickou přípravu jsem pojal podobně bezstarostně. Na kole přece jezdit umím, takže to není třeba řešit. S plaváním jsem si tak jistý nebyl. Několikrát jsem tedy zašel do hloubětínského bazénu a potrénoval. Trochu mně překvapilo že jsem těch požadovaných 400m skutečně dokázal uplavat, byť sportu velmi vzdáleným stylem "stará dáma" a velmi pomalu. Ale co, jdu si triatlon zkusit, ne závodit.

My s našimi stroji

Toto je pro nás typické - jsme pomalí, ale pečliví, takže se registrujem první a vždy máme nízká startovní čísla

Na start jsem tedy přijel celkem v klidu. Prezenčka proběhla bezproblémově, kolo dostalo jedno číslo, já tři (na tričko, fixem na ruku pod rameno a ještě fixem na lýtko, asi pro případ že bych ruku cestou ztratil), a nastal čas uložit kolo do depa. Tady jsem narazil, kolo neprošlo vstupní kontrolou. Kontrolorovi vadily otevřené duté konce řídítek po kdysi dávno vypadlých plastových záslepkách. Že prý je to nebezpečné a musím to nějak vyřešit, nemilosrdně mně vykázal. Bylo třeba improvizovat. Nakonec pomohl obyčejný papír zmuchlaný a nacpaný do konců řídítek. Kolo tak dostalo taková sexy tykadla. Kontrolor si sice pořád něco nespokojeně mumlal, ale prošel jsem. Angelika se svým relativně novým kolem takové problémy neměla.
V depu jsem zjistil dvě věci. Pravděpodobně tu mám nejstarší kolo. A budu mít problém ho najít, protože jich tam je moc. Nicméně jsme svedli boj o místo pro naše kola (zde se projevila naše nezkušenost - do depa jsme dorazili později a už byla obsazená jak místa pro kola, tak místa mezi koly, protože ostatní si tam vyskládali svá převlékací nádobíčka).a umístili k nim svou cyklovýbavu, tj. tričko a boty. A šlo se na start.
První startovali borci delších tratí. Jak jsem tak sledoval ty davy co se vrhají do rybníka v neoprénech, nebylo mi dobře po těle a ptal jsem se sám sebe co tu dělám. Nakonec jsem i já musel. Bosýma nohama do studené vody na nerovné kamenité dno... zlaté pohodlné maratóny. Startovní výstřel, lidé přede mnou se vrhají do vody, já taky, je příjemně studená a já plavu a čekám nevyhnutelné - kdy že zůstanu na úplném chvostu. Netrvá to dlouho. Tak tři, čtyři minuty a karty jsou rozdané. Všichni před námi, vzadu já, pak ještě jeden chlapík mého věku a asi šedesátiletý pán s knírem. Ideální situace pro odlehčenou konverzaci, ale nikdo se do toho nehrne, bojujeme s nepřátelskou vodou. Musíme obeplout tři bójky a vrátit se na start, což dá těch asi 400 metrů. K první to ještě jde, u druhé už to je trápení, třetí se zdá strašně daleko, zpět ke startu už je to boj s umdlévajícíma rukama a protivným cizorodým živlem zvaným voda. Škrábu se zpět na břeh, chci se postavit, ale neposlouchají mně ani ruce ani nohy... tragédie. Z vody lezu tuším předposlední. Ale mělo to i světlou stránku. V depu nebyl problém najít své kolo. Silnější kategorie už byly dávno na trati, kolegové z mé kategorie většinou taky, takže moje kolo tam bylo chudák úplně samo. Dobíhám k němu, otírám si nohy ručníkem někoho jiného co leží poblíž a cpu se do ponožek a bot. To celkem šlo. Boj to byl s tričkem. Fakt nebyl dobrý nápad přišpendlit na něj číslo předem. Tričku se na mokré tělo nechce, já zabírám, špendlíky povolují a číslo visí na jednom... cenná minuta v tahu. Nakonec helmu na hlavu a jdem na kolo.

Z vody lezu předposlední, pro zbytek triatlonu těžko použitelný...

Na kole zjišťuji další překvapivou skutečnost - všechny scénáře a plány co jsem si dělal počítaly s tím, že na kole jedu v obvyklém stavu, tedy v pohodě. O tom ale nemůže být řeč. Nohy neposlouchají, jsou z plavání úplně vyšťavené. Jsem rád že jedu, na stíhání Angeliky, která na mně nepočkala, můžu zapomenout. První okruh je skutečně čiré zoufalství. Vysokou rychlostí se kolem mně míhají jezdci silnějších kategorií a já nemám šanci se kohokoliv držet ani na rovinách ani v kopcích. Snad jen jednou se mi stane že bych někoho předjel - na sjezdu z Horních Počernic do Běchovic nějaké dítě, odhadem dvanáctileté. Smutné. Moje kolo navíc dává najevo že opravdu není pečlivě udržované a hlasitým skřípěním brzd asi trochu děsím ostatní cyklisty. Ve druhém okruhu už se nohy trochu probírají a já mám pocit že jedu aspoň trochu svižně. Nic to ale nemění na tom že nikoho nepředjíždím. Kousek před koncem cyklotrápení, na vjezdu do Dolních Počernic řadím tak vehementně že mi padá řetěz. Supr, to jsem potřeboval... Chvíli zvažuji že bych to tak nechal být, co si pamatuji tak zpět k rybníku už je to jen z kopce... ale ne, je tu rovina a já zastavuji. Asi dvě minuty nasazuji. Konečně v depu. V podstatě nezastavuji, jen mrsknu kolo do stojanu a jdu na běh.
A další překvapení. Mám tak zmatené nohy že pořádně neběží. Vím že jde jen o dva kilometry a měl bych to tedy pořádně napálit, ale nejde to. Ale zas tak hrozné to není, občas někoho předběhnu. "Vole, sundej si helmu", zaslechnu za sebou. No jo, běžím s helmou, v depu jsem moc spěchal. Ale co, teď už je to jedno. V druhém kole se zas trochu rozběhnu, no prosím, ještě pár kilometrů a možná bych se úplně probral.

Výraz po doběhu dobře popisuje fyzické rozpoložení...

Ale už je tu cíl. A v něm Angelika která na mně udělala minutu a půl. Zaslouženě. Já zaplatil nováčkovskou a hlavně neplaveckou daň a je jasné, že mám-li se ještě v budoucnu triatlonu účastnit, budu muset jednak zapracovat na plavání, druhak koupit si konkurenceschopné kolo.
Ale to je teď jedno, o výsledek nejde, mety bylo dosaženo, kóta pokořena - zkusil jsem si to!

Třístudánkový Beroun - kros fakt není silnice

Ano, přiznávám, tohle jsem podcenil. Když jsem před prodlouženým víkendem kouknul do termínovky kam že by jsme tak mohli vyrazit, Berounská třístudánková desítka nezněla jako něco před čím by se mi měla rozklepat kolena. Maratonskou variantu téhož běhu jsem rovnou zavrhl, to pro mně v červencových vedrech opravdu nepřipadá v úvahu. Dál jsem nad tím nijak nespekuloval a šel jsem do toho s tím že desítku dám přeci kdykoliv.
Tak jsme s Angelikou optimisticky naladěni dorazili v sobotu ráno na start. Předem jsme počítali s tím že půjde o komornější akci, závod neměl prakticky žádnou prezentaci a nešlo o něm zjistit nic víc než těch pár vět v termínovce. Realita očekávání potvrdila, zázemí se skládalo z jednoho stolku pro platbu, registraci a výdej startovního čísla. Zpestřením bylo "sekundární" startovní číslo napsané fixou (značně permanentní) na ruku, protože od "primárního" papírového si pořadatelé asi moc neslibovali, a praxe jim dala za pravdu. Barva startovních čísel také rozlišovala kdo je desítkář a kdo je maratónec. Měl jsem z toho trochu zahambující pocit. Většinou jsem to přeci já kdo běží ty delší trati. No nic, tak příště.

Předstartovní focení

Krátce před startem došlo na proslov pořadatele, který nás seznámil s charakterem trati a vyrazilo se. A tady došlo na mojí krosovou nezkušenost. Ve chvíli kdy se startovní pole trošku roztrhalo a už se neběželo ve "vláčku" jsem se pokusil nasadit své obvyklé desítkové tempo, ale to mi vydrželo jen do prvního stoupání. A za tuhle chybu jsem samozřejmě zaplatil zahlcenými plícemi a vyšťavenýma nohama, což se podepsalo na dalším průběhu závodu. Desítkovou trať tvořily dva pětikilometrové okruhy, a každý z nich byl dva a půl kilometru nahoru (130m) a totéž dolů. Start, cíl i občerstvovačka byly v nejnižším bodě, takže hned po startu do kopce. Naopak nejvyšší bod byl u rozhledny na vrcholu kopce Děd. Už při prvním stoupání mi bylo jasné že jsem měl akci líp naplánovat - kopce velmi pomalým během a dolů co to půjde. Takhle jsem hned na začátku druhého kilometru musel nedůstojně do chůze. Sice se mi pak povedlo přejít do pomalého běhu, ale ne na dlouho. K rozhledně jsem dorazil krokem, nohy prostě nemohly. Teď mi teprve došel ten rozdíl - tohle není obyčejná rutinní silniční desítka, tohle je kros! Dolů to bylo o poznání lepší a zábavnější. Seběh byl, podobně jako cesta nahoru, kombinací širokých a úzkých lesních cest, přičemž na širokých úsecích bylo nutné sledovat kamení a koleje vyjeté pneumatikami aut, úzké úseky po svazích kopců zas byly plné kořenů a podobných záludností. Tyto části mi ze všeho nejvíc připomínaly poslední kilometr Velké Kunratické, kde se také ostře sbíhá úbočím kopce do údolí. Ale seběhy jsem si užíval. V prvním kole jsem do něj šel ještě relativně opatrně, přeci jenom na nohou jsem měl klasickou lehkou silniční botu, druhý seběh už jsem dal co to šlo, už nebylo na co se šetřit a jen jsem trnul abych někde špatně nedošlápl. Kombinace mé rychlosti v závislosti na stoupání/klesání je hezky vidět na tomto grafu z Nike GPS:

V hlavě se při obou kolech odehrávalo něco jako: 1) tak jdeme do toho 2) aha, sakra, kopec, 3) nohy už nemůžou, chvíli půjdem, 4) nevzdávej to, běž, jsi na závodě, ne na procházce, běžíme, aspoň pomalinku, 5) sice už jsme pod vrcholem, bylo by hezký na něj vyběhnout, ale nejde to, zas jen půjdem, 6) sláva, seběh, teď musíme nahnat ztrátu.
Někde na druhém seběhu mně opustilo startovní číslo. Laciný papír podlehl boji s propoceným tričkem a zůstaly po něm jen čtyři špendlíky. Škoda, mohlo jít do sbírky mezi ostatní.
Číslo sice zmizelo, ale po běhu zůstaly jiné věci: první zkušenost s delším krosem, pěkná hliněná pamětní medaile, první desítka v čase přes hodinu (jednou to přijít muselo), dobrý pocit z poctivě zorganizované běžecké akce.
To poslední si zaslouží vlastní odstavec. Šlo o menší nízkorozpočtovou akci s cca 40 běžci, přesto s atributy většího podniku. Skromná, ale dostačující občerstvovací stanice (ve svahu v lese), slečny ukazující směr na trati, vyhlašování vítězů, diplomy pro vítěze, medaile pro všechny, dobrá nálada. Za to rozhodně palec nahoru a ať to vydrží do dalších let.

Angelika finišující