sobota 21. srpna 2021

Návrat na Žebráckou 25, návrat do starých kolejí

Vážený čtenář jistě postřehl, že frekvence vydávání nových příspěvků na tomto blogu v posledním roce a půl poněkud poklesla. Moc mě to netrápí, stalo se to i prestižnějším autorům. Víc mě mrzí naše dlouhodobá absence na běžeckých akcích zaviněná jednak tím, že těchto akcí na čas razantně ubylo, a pak také tím, že se Angelika dávala do kupy po zdravotních trablích.

Nápad zúčastnit se letos tohoto těžšího delšího závodu přišel, když jsme nedávno zdejší krajinou projížděli na cyklovýletu. Angelika už je formálně zcela zdravá a potřebujeme nějakou testovací akci, kterou si to potvrdí a uzavře nevítanou dramatickou etapu svého života.
Z logiky věci vyplývá, že od sebe nemáme žádná očekávání. Cílem je dostat se ve zdraví do cíle, pokud možno důstojně, tedy běžmo. Ostatně vnější podmínky úvahy o dobrém výkonu předem vylučují. Předzávodní sobotu jsme od devíti ráno do devíti večer trávili co by svatební hosté, Angelika v roli družičky, já v roli manžela družičky, což obnášlo sice mírnou, zato však soustavnou konzumaci alkoholických nápojů všeho druhu. Druhým vnějším faktorem je počasí - závodní neděle je nejteplejším dnem široko daleko s jasnou oblohou a teplotou kolem 30 stupňů.
Žebráček a Točníček

Žebráckou 25 neběžím poprvé, před osmi lety jsem již tu čest měl. Tehdy jsem ji dle svých měřítek zaběhl dost uspokojivě. To však byla jiná doba - byl jsem mladší, lehčí, ve formě a nebylo takové horko. Navíc jsem běžel s vlastní vodou na zádech, nad čímž jsem letos lehkovážně mávl rukou. 
Trasa vážně není úplně snadná. Po úvodních dvou malých kolečkách sídlištěm následuje táhlé stoupání o 200 metrů výš s vrcholkem na desátém kilometru, kde je k dispozici první občerstvovačka. I z toho vyplývá, že cílovkou této akce nejsou primárně nezkušení účastníci velkých městských běhů.

Startujeme
Vybíháme. Ačkoliv si předem říkám, že musím začít zvolna, přesto zopakuji tu nejklasičtější chybu, jakou běžec může udělat. Po startu se řídím svými pocity místo hodinek. Proto na druhém kilometru při výběhu z města trochu překvapeně zjišťuji, že se držím celkem rychlé skupinky s tempem pět minut na kilometr, což naprosto nemám šanci udržet. Snažím se zvolnit si, ale karty jsou již rozdány, stoupáme a já tuším, že to dnes bude boj.
Úvodní okruh městem
A skutečně: výškové metry přibývají, tempo klesá, tepy stoupají. Dokud se držíme na pěkné asfaltové silnici, ještě to jde, ale jakmile z ní seběhneme na rozbitou lesní asfaltku a úhel stoupání se ještě zvýší, cítím, že krize je tu. Trochu mě rozptýlí kolegyně běžkyně, která na hrbolatém povrchu zakopne a ošklivě si rozbije kolena. Hned jsou u ní dva další běžci a staví ji na nohy, já aspoň nabídnu pomoc, což je dobrým důvodem pro zvolnění a vydechnutí. Nepotřebují mě, tak pokračuji dál.
Občerstvovačku na vrcholku trasy využívám beze zbytku. Naliji do sebe spoustu vody i ionťáku, což sice zavodní tělo, ale současně dost ztěžkne žaludek nehledě na to, že o pár kilometrů dál ze sebe musím část této vody zase vypustit, což zdržuje. Jinak si seběh celkem užívám. Drobně zlepšuji průměrné tempo, nicméně opět si ho kazím zastávkami na zbylých dvou občerstvovačkách a čůrací pauzou.
Zcela dle očekávání se krize dostavuje tři kilometry před cílem. Končí seběh a zbývají drobná stoupání či rovinky na ostrém poledním slunci s dvaadvaceti kilometry v nohách. Nedá se nic dělat, v kopečcích přepínám na chůzi.
V cíli

V závěrečném kopečku v samotném Žebráku už zatínám zuby a další chůzi si zakazuji, do cíle už to nějak doklusávám. První regulérní závod od loňského září je za mnou. Co prokázal? Že jsou věci, které se mění, například má forma. A pak jsou věci, které se nemění, například má neschopnost držet se plánu a mé nulové šance, pokud je horko. V cíli jsem o více než čtvrthodinu později než před osmi lety.

Do cíle se ve zdraví dostává i Angelika, o což tu šlo zejména. Jdeme doplnit tekutiny využitím poukazu na nápoj zdarma, z čehož se vyklube nechutný nealko Budvar, ale aspoň to není sladké a je to chlazené.
K domovu tedy vyrážíme s pocitem závanu starých časů: závody zde jsou a můžeme plánovat další účasti. Přinejmenším než přijde další vlna...

neděle 27. června 2021

Kterak tým prostebeham.cz odvezl ze Zelenče cenné kovy

Že by pomalý návrat k normálu? Kéž by. Poslední rok a půl zcela rozbil životní styl, kterým jsme žili předchozích deset let, především naši maratonskou turistiku. 

Nejdřív přišel první covidový lockdown. Po něm lehké rozvolnění, ve kterém jsme stihli odběhnout ústecký, trutnovský a miřejovický půlmaraton. Koncem prázdnin však Angelika utrpěla vážnou zdravotní komplikaci, která se časově potkala s druhým lockdownem, takže jsme na nějaký čas na jakékoliv organizované sportovnání zcela rezignovali a místo běhacích dovolených přešli na válecí. I to má něco do sebe, nicméně tak nějak cítíme, že je již na čase začít se vracet k aktivnějšímu životnímu stylu.

Běh pro zdraví v Zelenči může být tím pravým restartem. Na start to máme tři kilometry na kole. Muži mají běžet 4800m (dva okruhy), ženy 2400m (jeden okruh). Závod je zpestřen jasnou oblohou a teplotou přes třicet stupňů. Běh dospělých je jen jeden z mnoha, jde o akci určenou primárně pro zelenečské děti, které zde běhají kratší distance.

Na startu nás uvítají dotazem, zda mi nebude vadit, když kvůli vedru zkrátí i mužský závod na jedno kolo. Odpovídám, že já tedy počítám se dvěma. Organizátorky konzultují i další závodníky a pak mi sdělí, že jsem byl přehlasován, druhé kolo si však kdyžtak mohu dát ve vlastní režii. Beru to s humorem.

Na startu našeho běhu se schází pět mužů, jedna žena (Angelika) a jeden klučina, který si účast na závodě dospělých vyprosil. Organizátorka nás ještě úpěnlivě žádá, ať to nebereme tak vážně a někde jí nezkolabujeme, že je to jen dětský závod a o nic přeci nejde. Kdepak. Závod je závod. Jsem rozhodnutý využít malého startovního pole a zabojovat o místo na bedně.

Startujeme. Na trati se hned od počátku vytvoří tři skupinky. V první jsou dva mlaďoši, na které nemám. Druhou tvořím já a malý klučina, což vnímám s jistými rozpaky. Třetí skupinku tvoří zbylí dva muži a Angelika. Vedro je opravdu intenzivní, je krátce po poledni a nám důvěrně známá trasa nyní nenabízí žádný stín.
Držím tempo lehce nad čtyři minuty na kilometr a vychutnávám si účast na "skutečném" závodě, tím posledním byly loňské Běchovice. Na konci prvního kilometru zjišťuji, že klučina, se kterým se chvilkami předbíháme, má na trati nepovolenou podporu v podobě táty na kole, který mu vždy podá láhev s vodou, pak si ji od něj vezme a odjede s ní o kus dál, aby si to pak zopakovali. 

Závěr okruhu je lehce do kopce, čehož využívá mnohem lehčí čiperka a jde přede mě. Nu což, na porážky jsem zvyklý. Třetí místo mezi muži jsem si však uhájil.

Schovávám se do stínu a čekám na Angeliku. Ta ve finále svádí ostrý souboj s posledním z mužů, nakonec vítězný.




Angelika pochopitelně vítězí ve své kategorii a proto s napětím očekáváme vyhlašování vítězů.



Náš tým tedy ze Zelenče odváží 50% cenných kovů v kategorii dospělých, což nás řádně motivuje k tomu poohlédnout se v příštích týdnech i po dospělejších distancích. Snad se blýská na lepší časy.

pátek 1. ledna 2021

Novoroční běh Horními Počernicemi, neoficiální alternativa

Jsem člověk řádový a mám rád své tradice a rituály. Jedním z rituálů je každoroční účast na novoročním běhu Horními Počernicemi. A mám-li někde deset účastí v řadě či víc, rozhodně se toho nechci vzdát kvůli takové banalitě, jako že se daná akce nekoná:

Já i Angelika na startu v 10:30 budeme. Za dodržení všech nezbytných hygienických opatření, pochopitelně. A nepotřebujeme k tomu ani startovní číslo, časomíru či fáborky (ok, opravuji, fáborky by se hodily, jak se později ukáže).
A skutečně, prvního ledna ráno postupujeme stejně, jako by se závod konal, cca. v 10:15 přijíždíme před sokolovnu, kde, tak trochu dle očekávání, není ani noha.

Nevadí. Čekáme deset minut, zda se někdo přeci jen neukáže. Neukázal, tak vybíháme. Angelika jedno kolo, já dvě, jako každý rok. Akorát teď si to první dáváme společně, protože běžíme nezávodně.
Navzdory tomu, že jsme tu běželi již mockrát se nám vzápětí podaří špatně odbočit již na druhé křižovatce, čímž si trasu zkracujeme asi o 150 metrů v každém okruhu. No nic, dnes nás nikdo nediskvalifikuje. Zbytek trasy již dáváme po paměti bez potíží.
Na tomto místě každý rok rekapituluji. Tak jaký že byl právě skončený rok 2020? V mnoha směrech jiný, než předešlé:

  • Nevyšlo skoro nic. Z plánovaných akcí jsme zvládli jen výlet na Madeiru. Vzápětí přišla koronakrize, výlety se rušily a další účasti na závodech byly dílem improvizace a hledání náhrad. Například maraton v Jihoafrické republice jsem nahradil maratonem ve Staré Boleslavi.
  • Normalizace. Loni jsem na tomto místě psal o revoluci v tom, že jsem angažoval trenéra. Pokus to byl zajímavý, z vícero důvodů však neúspěšný. Ukázalo se, že mi téměř každodenní trénink nenechává dost času a energie pro neběžecký a nepracovní život. Navíc zřejmě nemám hlavu závodníka, a vědomí, že se ze svých výkonů "zodpovídám" trenérovi mi spíš škodilo, než pomáhalo. Pokus s trenérem skončil a já si opět jen tak pobíhám, i když už zkušeněji.
  • Zdravotní komplikace. Mně zdraví drželo, ale Angeliku začátkem září postihla značná zdravotní nepříjemnost, po které se až nyní zvolna rozebíhá. Takže kdyby nám zde závody nekomplikovala koronasituace, beztak bychom asi nikam za běháním nejezdili.
  • Zvolnění. Po ukončení řízeného tréninku jsem velmi slušně odběhl půlmaraton v Ústí (můj druhý nejlepší půlmaratonský čas vůbec), což bylo zřejmě dáno tím, že jsem měl pořád slušně natrénováno a zároveň jsem byl díky absenci závodů dobře odpočatý. Další účasti na závodech byly jen tak pro radost a o čas mi na nich ani nešlo, v čemž vidím i trend do budoucna.
  • Dlouhodobá čísla:

    rok běhů km hodin průměrná délka min/km
    2010 138 1120 99 8.12 5.25
    2011 194 1948 179 10.04 5.31
    2012 235 2016 183 8.58 5.27
    2013 217 2169 200 10.00 5.31
    2014 212 2311 206 10.90 5.21
    2015 205 2256 202 11.01 5.22
    2016 205 2353 211 11.48 5.22
    2017 204 2457 220 12.05 5.23
    2018 214 2421 220 11.32 5.27
    2019 245 2991 285 12.21 5.43
    2020 214 2853 270 13.33 5.41

    Z čísel se zdá, že jsem letos běhal méně často, zato však delší trasy.

Dokončujeme s Angelikou první okruh a já výrazně zrychluji do druhého. Běžím po stejné trase jako první, i s tím špatným odbočením. Neběžím úplně naplno, osamělý běžec upalující ze všech sil liduprázdými ulicemi působí podezřele. Venku jsou jen pejskaři, jinak úplný lockdownový klid. Místy si musím hlídat zmrzlé louže, při klusu až tak nevadí, při ostrém tempu mohou nadělat neplechu. Finále tříkilometrového okruhu je nezykle tiché a opuštěné.

Já finišující

Angelika mě v cíli informuje, že mám v zádech Radka Brunnera, vbíhal do druhého kola krátce po jejím prvním. Sláva, neoficiálního závodu se nás účastní víc a to dokonce tak hygienicky zodpovědně, že se ani nepotkáme. Bylo by sice zdvořilé, kdybych coby vítěz na opozdilce počkal, ale do Angeliky se už dává zima, tak finišujícímu Brunnerovi jen zamáváme z auta.
Tak uvidíme, zda "zvláštní závod na počátku roku běžeti" znamená "další zvláštní rok žíti", nebo zda se život vrátí do původních kolejí...