pondělí 22. listopadu 2021

Pekelný Big Five Marathon, část druhá, závod

Je tu závodní den, dnům před závodem se věnuji v předchozím článku. Start je v osm ráno, budíček si tedy dáváme před šestou a snažíme se dobře posnídat. Slunce už pálí a nebe je bez mráčku. Snažím se nic nepodcenit. Odhalená místa mažu opalovacím krémem, skrytá místa mažu vazelínou. Na klíčové občerstvovačky si posílám vlastní ionťák.
S Angelikou máme výhodu, že bydlíme přímo v prostorách startu a cíle. Řada ostatních závodníků bydlí v jiných resortech v rámci parku a čeká je i hodinová cesta terénními Toyotami na start a po doběhu totéž zpět. My v klidu sedíme ve stínu a sledujeme, jak se to k nám sjíždí.
Kupodivu jsem celkem v klidu. Hlavně asi proto, že od sebe nemám žádná očekávání. Tady je předem jasné, že půjde o pomalý závod, kde spěchat nemá smysl. Navíc bude mít značnou turisticko-estetickou hodnotu a měl by být dobře zajištěn, voda bude každé zhruba čtyři kilometry. Ve výše uvedeném jsem se vážně nemýlil, jen jsem podcenil další dva faktory: jaké bude vedro a jak moc je trať kopcovitá. Kdybych domýšlel i tyto faktory, byl bych na startu nervózní jak antilopa ke které se stahuje smečka leopardů.

Pár slov organizátorů o tom, jak jsou rádi, že mají po více než dvou letech opět běžce na startu, minuta ticha za kohosi z nich, kdo se toho bohužel už nedožil a vyrážíme se poprat s tratí. První kilometr je dobrý, je převážně z kopce. Dál to bude složitější:

Na obrázku je vidět, že se trať běžcům pod nohama laškovně vlní a asi bude dobré rozsekat tento článek na jednotlivé úseky:
  • 1. část, 1. - 11. km, ze základního tábora na vrchol
  • 2. část, 11. - 18. km, veselý seběh z vrcholu do tropického dolíku
  • 3. část, 18. - 26. km, pouštním peklem
  • 4. část, 26. - 30. km, šílená stěna
  • 5. část, 30. - 42. km, mrákotné klopýtání savanou do cíle

Tak pojďme:


1. část, 1. - 11. km, ze základního tábora na vrchol

Z našeho domácího kempu sbíháme po červené prašné cestě dolů k jezeru a řece. Vzápětí přichází první ochutnávka toho, o čem to dnes bude - cesta se zdvihá do takového úhlu, že všichni přecházíme do chůze. Musíme vyšlapat od řeky po úbočí kopce na náhorní plošinu, kde to snad bude běhatelnější. Na čtvrtém km stoupání skutečně trochu polevuje a my se pozvolna rozebíháme. Současně se dostáváme k první občerstvovačce. Na ní zjišťujeme, že voda má podobu půllitrového igelitového pytlíku, kterému běžec zuby utrhne růžek a pak může pít.
V této fázi jsem na občerstvovačce já, její africká obsluha a jeden černý jihoafrický běžec:
  • Obsluha: "Vodu?"
  • Já: "Ano. Co s tím mám jako dělat? Máte nůžky?"
  • Obsluha: "Sorry, ne." Odbíháme. 
  • Afričan (za běhu): "Hele, to musíš takhle kousnout."
  • Já: "Jasně, chápu, ale to víš, my Evropané tady máme trochu problém brát do pusy něco, co neprošlo varem..."

Vzápětí svorně zanadáváme na nevychovanost eliťáků před námi, protože probíháme kolem vypitého a odhozeného pytlíku....
Následuje kraťoučký seběh. Běžím bok po boku s Afričanem, když ten mi náhle signalizuje, ať kouknu dozadu doprava. Souběžně s námi tam pádí stádo antilop. Hezké. Pak se cesta opět zvedá a stoupáme směrem k nejvyššímu bodu trasy, kterým je otočka na vyhlídce v 1.700 metrech, čili o 200 metrů výš, než jsem nyní.
Na druhé občerstvovačce se připojuji k Dánce Britt, se kterou se znám z vyjížděk a od stolu. Stoupání je teď klusatelné. Charakter krajiny se mění ze savanové na horskou, podkladem je často holá skála a velké balvany. Jak se tak blížíme k otočce, v protisměru se začínají objevovat nejrychlejší běžci, kteří ji již mají za sebou. Povzbuzuji je potleskem, je to dřina.
Na otočce konstatuji, že si zatím vedu docela slušně, v protisměru zatím běželo jen asi sedm mužů a dvě ženy. To potvrzuje i kontrola na otočce, která Britt informuje, že je zatím třetí ženou. Takže zatím dobrý.

2. část, 11. - 18. km, veselý seběh z vrcholu do tropického dolíku

Čeká mě příjemný úsek, na kterém na asi sedmi kilometrech naklesám zhruba 500 metrů. Takový běh je radost, navíc tělo ještě předchozím stoupáním není ani příliš zdevastované. Po chvilce v protisměru potkávám Angeliku, která právě stoupá na vyhlídku, tak se navzájem vyfotíme.

Ano, to mrňavé jsem já a Britt:

Od patnáctého kilometru se klesání mění v brutální sráz. Napříč parkem prochází horský hřbet, který odděluje náhorní plošinu, která má charakter savany, od spodní části, která je převážně pouštní a také zde žije většina dravé zvěře. Tyto dvě lokace spojuje jediná úzká soutěska, kterou teď sbíhám dolů. Více se jí pověnuji až se tou samou cestou budu zhruba za hodinu a půl vracet nahoru, teď stačí když vám řeknu, že se jedná o asfaltovou, nebo spíš betonovou cestu, kterou ani směrem dolů nemůžu běžet, musím opatrně cupitat, abych neuklouzl. 

3. část, 18. - 26. km, pouštním peklem

Jsem na zhruba osmnáctém kilometru, stojím u občerstvovací stanice, popíjím vlastnoručně vyrobený ionťák a ještě o tom nevím, ale ze sportovního hlediska pro mě závod skončil. Odteď už to nebude víc, než jen utrápená turistika. 
Snažím se vyběhnout do zhruba desetikilometrové smyčky, kterou tvoří písečné cesty a křoviny s divokou zvěří a ono to prostě nejde. Cítím se, jako by mě někdo přetáhl palicí po hlavě. Teplota je tu o minimálně pět stupňů výše než nahoře, vzduch se nehýbe a z písku sálá horko. Britt se mi vzdálila, ale dobíhám kluka ze Skotska, který je zjevně ve stejném výkonnostním šoku jako já. Svorně nadáváme na počasí praktikujeme indiánský běh: většinou jdeme, a když se zrovna jeden z nás trochu cítí tak povzbudivě tleskne a zkusíme chvilku běžet.

Vepředu Britt, vzadu předstíráme běh já a Skot

Strašně se trápím, ale zpětně nahlíženo to není nic proti tomu, jak se budu cítit zhruba za hodinu, takže vlastně ok.
Na 22. km dochází k humorné situaci. Dobíháme na občerstvovací stanici, kde nám ale zahradí cestu auto rangerů s pokynem "Stop, danger ahead!" (Stop, je tam nebezpečí). Tváří se tajemně, ale vytáhneme z nich, že se na cestě zalíbilo několika slonům. Musíme počkat dokud neodejdou. Ok, nikam nespěcháme, že jo. Na rangerská auta jsou sloni zvyklí a ignorují je, ale pestrobarevní funící páchnoucí běžci by je mohli štvát, což by nemuselo dopadnout dobře. Zvlášť teď, když nejsem schopen utéct ani želvě.
Slonům se zachce přesunout se jinam za zhruba 15 minut. Ačkoliv se během té doby snažím zavodnit se co to jde, je to marné. Tělo je přehřáté a nefunguje, dál se ploužím stejným tempem jako předtím. Aby toho nebylo málo, dojíždí nás auto organizátorů, kteří sbírají záběry pro video ze závodu. "Chlapi, nemohli byste prosím aspoň předstírat, že běžíte?" No jasně, si to zkus. O chvíli později mají ještě lepší žádost: "Hele, my teď vypustíme dron, takže když nad vámi bude bzučet, zkuste prosím běžet." Kdepak, prostě to nejde. Ale bude hůř.

4. část, 26. - 30. km, šílená stěna

Teď se totiž musím vyškrábat o 300 metrů výš z pouštní části zpět na náhorní plošinu. A v cestě mi stojí extrémně strmá cesta, je šílené horko a já mám beznadějně prázdnou nádrž. Na rovině to ještě jakž takž jde a já jsem schopen chvílemi klusat, ale teď zkouším stoupat do kopce a prostě to nejde.
Jak tu stěnu popsat? To stoupání má místy až 45 stupňů. Na tom se dá sotva stát. Když nás tudy v rámci vyjížděk vozí terenními auty, tak před stoupáním zastaví, přepnou na nízkostupňovou redukční převodovku, uzamknou diferenciál přední nápravy a pak se krokem šineme vzhůru. 

Z předchozích ročníků:

A nejprudší úsek této radosti má dva kilometry. Je to trochu jako snažit se vystoupat na prudkou lyžařskou sjezdovku, akorát vyasfaltovanou a fakt dlouhou. Zatímco začerstva to může být zábava, po pětadvaceti kilometrech v nelidském vedru je to pro mě téměř neřešitelné. Šourám se drobnými krůčky a co pár metrů stojím a odpočívám. Když to jde, sednu si na balvan u cesty.
I s odstupem musím říct, že jde o nejvážnější situaci mé běžecké kariéry. Nikdy jsem nebyl tak blízko kolapsu. Uvažuji o odstoupení ze závodu, ale hrdost mi to nedovolí. Jsem totálně vysílený, přehřátý a chce se mi zvracet. Myšlenka na patnáct kilometrů přede mnou je silně deprimující. Na pár místech stojí rangeři a všichni se mě ptají na totéž: "Jsi v pohodě?" Jo, jasně. Tři kilometry zdolávám hodinu a dvacet minut. Neuvěřitelné. Když mě předcházejí dva Poláci, ptají se mě, jestli mi nemohou nějak pomoct. "Nemáte ledové pivo?" Smutně se usmějí a pokračují.
Na konci nejprudšího stoupání je malá občerstvovačka. Hlavou mi bleskne spásná myšlenka: mají tu colu, mohla by pomoct. Není sice pořádně vychlazená, ale to tu fakt nelze čekat. Kupodivu to trochu funguje. Zklidňuje se mi žaludek, navíc cukr a kofein dodávají trochu síly. 

5. část, 30. - 42. km, mrákotné klopýtání savanou do cíle

Jsem zpět na náhorní plošině. Je tu jedna z těch občerstvovaček, kde jsem si zanechal vlastní ionťák. Sice na něj vůbec nemám chuť, ale stejně mi ho podají. To je snad vtip. Zásoby běžců skladují v plechových krabicích. Po několika hodinách v krabici na slunci je drink na půl cesty k varu. Nechávám jim ho (ale ke cti jim slouží že mi ho pak převezli zpět do cíle), láduji se colou a vodou a vyrážím na poslední úsek, který se sice také vlní, ale převážně je z kopce a je tu jistá šance, že bych se opět mohl rozeběhnout.

Následujících asi sedm kilometrů jsem na trati sám. Když to jde, popobíhám, když mám pocit že je to do kopce, jdu.

Asi dva kilometry před koncem se trasa opět začíná dramatičtěji vlnit a je dost terénní a dochází tu k zábavné scénce. Vytvořila se malá skupinka, kterou vede Američan, kousek za ním je Jihoafričanka a o kus dál já. Náhle vidím, že Američan se bez varování řítí k zemi. Jihoafričanka ho dobíhá, zvedá mu nohu a propíná jí. Křeče, jasně. Po chvíli ji signalizuje ať ho nechá být a běží dál, dívčina ho ráda uposlechne. Když k němu dobíhám já, začíná se zvolna zvedat. Podávám mu spadlý mobil a kontroluji ho. "Jsem ok, díky, běž". O kus dál je poslední občerstvovačka. Jihoafričanka asi hlásila, že je tu závodník v potížích, protože mi v ústrety běží zdravotník. Signalizuji že to já ne, to ten za mnou. Do konce už je to jen kousek, tak se moc nezdržuji a pokračuji dál. Předbíhám Jihoafričanku. Ta po chvíli musí mít pocit déjà vu, protože jen co ji předběhnu, tak mi ve svahu podklouzne noha, nezvyklý pohyb v ní vyvolá křeč a já se řítím k zemi. Ležím v červeném štěrku a jakýkoliv pocit postavit se opět bolestivě kroutí svalem pravého lýtka. Mávám na Jihoafričanku ať si mě nevšímá a pokračuje, nějak to zvládnu. Nakonec se zvednu a přes bolestivé pajdání se nakonec přeci jen rozeběhnu, cíl už je téměř na dohled. Celé situaci se dost divím, na křeče netrpím, dokonce bych řekl, že jsem se o nich v téměř 150 článcích tohoto blogu nikdy ani nezmínil. Tělo asi skutečně dostalo co proto.

Pozorný divák si všimne, že mám zadek a lýtko od červeného štěrku, jak jsem se válel na zemi...

V hluboké krizi dobíhám do cíle. Rovnou jdu na recepci pro klíč a mířím do sprchy. Po pár minutách se v o něco lepší kondici vracím do cíle čekat na Angeliku, v čemž mi snad pomůže lehké, avšak velmi nedobré místní pivo zdarma.

Po chvíli zjišťuji, že se uvolnilo místo na masážním lehátku a mám pocit, že masáž by mohla dost bolícímu pravému lýtku pomoct. Zatímco se mohutná černoška věnuje mým nohám, Angelika finišuje:


Doběhla sice lehce po oficiálním limitu, ale doběhla, což se o spoustě ostatních říct nedá. 



pátek 19. listopadu 2021

Pekelný Big Five Marathon, část první, před závodem

Dubaj, čekání na letadlo do Afriky

Účast na Big Five Marathonu v Jihoafrické republice jsem nám zajistil před dvěma lety coby rafinovaný dárek k narozeninám. Původní termín se měl konat krátce po Angeliky kulatém životním jubileu a na mé "maratoniny", tj. téměř přesně v době, kdy mně bylo 42,2 roku.
Viry ale byly jiného názoru. Původní termín "červen 2020" se změnil nejprve na "červen 2021" a posléze dokonce na "listopad 2021". Trpělivost ale prý růže přináší a nám tedy nakonec přinesla dlouho očekávaný výlet na jižní polokouli. Hladké to ale rozhodně nebylo. 
Čtrnáct dní před odletem se oba začínáme cítit divně. Lehce nastydle, pálení v krku, Angelika má kašel. Preventivně jde na testy a je negativní. Tak fajn, o nic nejde.
Týden před odletem jedeme do Brna na rockový koncert v malém klubu v centru. Plánoval jsem to dlouho předem a nějak mi nedošlo, že to směrem k covidu a odletu do Afriky nemusí být nejlepší nápad. Klub je narvaný k prasknutí. Nějaké testy nebo očkování tu nikoho nezajímají, nikdo nic nekontroluje. Vůbec z toho nemám dobrý pocit.
Angelice se nachlazení a kašel ještě horší, mně to v mírnější formě přetrvává. Angelika s tím jde k doktorce a prý to je nějaká bakteriální infekce v krku, teď je toho hodně. Angelika celková antibiotika odmítá a nechává si napsat antibiotické kapky do nosu. Kapu si je také. Angelika teď neběhá vůbec, já to zkouším jednou za pár dní, ale vždy si to tím rozdráždím.

Upoutávka na závod

Dva dny před odletem jdeme na PCR testy, bez nichž nelze odletět. Čekání na výsledky mě psychicky zcela rozloží. Autosugesce pracuje na plné obrátky a mně je jasné, že jsme si z nezodpovědné návštěvy Brna přivezli covid a že nikam neletíme. Naprosto jasně cítím všechny klasické příznaky. Když nám pípne SMS že jsme oba negativní, je to trochu šok. Takže zítra letíme. Asi bychom měli začít balit.

Balení přeskočme a pojďme na cestu:
  • 1 hodina - cesta na letiště
  • 2 hodiny - čekání na odlet
  • 6 hodin - let Praha Dubaj
  • 4 hodiny - Přestup v Dubaji
  • 8 hodin - let Dubaj - Johannesburg
  • 2 hodiny - shromažďování běžců
  • 4 hodiny - společná cesta mikrobusem do Entabeni

Po 27 hodinách tedy poněkud unaveni dorážíme na místo určení. Co je Entabeni? Entabeni Game Reserve je soukromá přírodní rezervace, ve které je několik malých ubytovacích komplexů a jinak pravá africká divočina, ve které volně žijí africká zvířata - lvi, sloni, opice, hroši, nosorožci, žirafy, antilopy, zebry... žádné klece, žádné ploty. Vše se to tam zcela volně navzájem množí, loví a požírá. Je to plocha 220km², takže maraton tam lze natočit zcela pohodlně.
U vjezdu do Entabeni nás strážci parku (rangeři) nakládají do Toyot Landcruiser, ve kterých budeme v příštích dnech trávit spousty hodin, a rozvážejí nás na naše ubytování.





Cestou na ubytování mi dochází, že zatímco z turistického hlediska tento výlet nebude mít chybu, na maratonu zřejmě zažijeme peklo. Proč?
  • Je to horský závod. Průměrná nadmořská výška 1300 metrů nad mořem. 
  • Je to horský závod. Nastoupáme a naklesáme 1145 metrů. Brutální kopce.
  • Běhatelného terénu bude minimum, zato plno pouštního písku a kamení.
  • Původní termín byl červnový. To tu mají zimu s teplotami 20-25 stupňů. Teď je tu léto s teplotami 30-35 stupňů.

Závod pořádá dánská agentura a sympatičtí dánští organizátoři nás nenechají chvilku vydechnout. Jen co se ubytujeme, následuje "game ride", čili první vyjížďka za divokou zvěří. A takto je to jednou až dvakrát každý den, plus navíc "bush walks", čili komentované procházky s rangery, kteří vědí o místní přírodě vše. Kontakt se zvěří máme skutečně bezprostřední, zvířata už ví, že jim od aut žádné nebezpečí nehrozí, tak nijak zvlášť neutíkají. Často i stojíme a čekáme, až se zebrám nebo pakoňům zachce uvolnit nám cestu.

Pakůň. Asi nejběžnější místní zvíře.


Jezírko s krokodýlem přímo na trase závodu. Nepoužívat za účelem občerstvení.



I předem zaslané instrukce k závodu jsou poněkud obsáhlejší než u městských běhů. Výběr:
  • Bude-li na trati divoká zvěř, bude start zpožděn.
  • Nejnebezpečnější zvířata jsou během závodu pod kontrolou rangerů, takže je zřejmě nepotkáte. Ale pokud ano, zastavte a vyčkejte příjezdu ozbrojených rangerů, kteří se neustále pohybují po trati (ale vzhledem k tomu, že ta divoká zvířata jsou přísně chráněná, není zcela jisté, po kom by ranger střílel).
  • Většina zvířat je celkem neškodná, ale i antilopa může ublížit cítí-li se ohrožená, takže zvířata na trati raději obcházejte obloukem.
  • Pokyny rangerů v žádném případě nejsou výzvou k diskusi, mají absolutní platnost. Neuposlechnutí znamená okamžitou diskvalifikaci. Řeknou-li vám "stůjte", budete stát, dokud vás nepustí dál.
  • Tréninkové běhy mimo závod v parku nejsou možné. 

V šest ráno je ještě chladněji...
Dny plynuly velmi příjemně:

  • středa - příjezd a vyjížďka za zvěří
  • čtvrtek - vyjížďka za zvěří + tréninkový aklimatizační rozklus za branami parku
  • pátek - projížďka trasy (tedy aspoň těch úseků, které jsou sjízdné autem) + procházka
  • sobota - závod
Aklimatizační rozklus za branou

Během dní se zformovaly jakési přirozené skupinky, po kterých jsme nasedali do aut a usedali k jídlu. Tím, že šlo výhradně o běžce jsme si dobře rozuměli a rádi se spolu bavili. Den před závodem všichni neklidně sledujeme předpověď počasí slibující nebe bez mráčku a teplotu přes 30 stupňů. Předstartovní foto naší miniskupinky:

Zleva:
  • Dánka Britt, rychlé děvče, část závodu jsme běželi spolu, ve druhé půli mi utekla
  • Bláznivý Holanďan Ron, více než 100 maratonů za sebou, tělo mu vypovědělo službu na 35. km a odstoupil
  • já a Angelika
  • Američan Jared, zkolaboval v půlce závodu
  • Italové z Dolomit Christian a Birgit, žijí, pracují, trénují a pořádají závody v horách, vítězové mužské a ženské části
  • Ti půlmaratonci vedle s červenými čísly k nám nepatří...
K průběhu závodu ale až v příštím článku...

středa 13. října 2021

Sofie chladná, mokrá, kluzká a rychlá

Tak nalijme si čistého červeného vína, bulharská Sofie není vyhlášenou turistickou destinací. Maličké centrum s několika hezkými sakrálními památkami obklopuje značně nevzhledná paneláková zástavba, u které našince napadne, že Žižkov, Libeň nebo Vršovice jsou vlastně moc hezká místa. My se sem ale nejedeme kochat, nýbrž si běžecky odškrtnout další zemi v abecedním pořadí. Albánie, Andorra, Arménie, Ázerbájdžán, Belgie, Bělorusko i Bosna s Hercogovinou jsou již odběhané, Bulharsko bylo na řadě.
Naše abecední vyzobávání zemí dostalo covidovou pandemií slušný bodyček, po kterém rok a půl zůstalo otřeseno ležet. Posledním zahraničním výletem byla Madeira před více než rokem a půl.
Do Bulharska bohužel nevyrážím v nejlepší formě. Týden před závodem se znepokojením zjišťuji, že mám podezřele citlivé zuby na pravé straně úst. Pití čehokoliv chladnějšího se stává dost bolestivým zážitkem. No co, snad to přejde. Ve středu se jdu naposledy před závodem proběhnout, pak už chci odpočívat. Půl hodiny po běhu mi z úst začne střílet taková bolest, že mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Takže to asi nepřejde. V noci nespím, ve čtvrtek se vnutím coby akutní případ k zubařce. Zanícené kanálky šestky vpravo nahoře. Lokální mrtvení, odvrtání, čištění kanálků, desinfekční vložka, provizorní výplň, přijďte za měsíc, nějak to dořešíme. Kdyby to bolelo dál, přijďte brzy ráno. Spokojeně konstatuji, že akutní bolest je skutečně pryč, stejně jako přecitlivělost. Večer však zjišťuji, že zub na dotyk a poklep bolí dál. A my v poledne letíme do Sofie. Představa problémů se zuby o víkendu v Bulharsku mě hodí do takového stresu, že druhou noc za sebou nespím.

Ráno v půl osmé jsem opět u zubařky. Opět anestetikum, odvrtání a přečištění kanálků. Zub je mrtvý, takže nemá čím bolet, bolí jeho usazení v kosti, zřejmě zánět. Ale to musí přejít samo. Ptám se, zda se s tím dá v neděli běžet závod. Tváří se, jako že ona by to tedy nedělala. Cestou metrem na letiště zažívám opravdu hlubokou krizi. Dvě noci beze spánku, hlad, protože jsem včera neobědval, jen lehce večeřel a dnes nesnídal, znecitlivělá tvář z druhé dávky anestetik během dvou dnů. Zpět na nohy mě na letišti postaví cola, opatrné uždibování měkkého sendviče a jeden brufen.
Ale v záplavě negativních pocitů se najdou i pozitiva, například v Sofii má být běžecky vyloženě krásně. Pravda, když člověk letí z Prahy na jih, tak většinou čeká něco jiného, v Bulharsku panuje počasí, které člověk touto dobou očekává spíš na severu Skotska, ale já si nestěžuji, zcela mi to vyhovuje.
Sofie nás vítá deštěm přesně dle předpovědi. Držím se naší cestovatelské strategie "taxíkem jen když nelze jinak" a volím MHD. Bulharsko je sice ve většině kritérií za námi, ale metro na letiště mají. Ale abych je nepřechválil, lístky kartou nekoupíte, potřebujete hotovost. Metro je takové legrační, staré, pomalé a hlučné, nicméně do centra k hotelu nás doveze za 25 minut bezpečně.
Večer se hraje kvalifikační fotbalový zápas ČR - Wales. Normálně by musela nastat zcela mimořádná událost abych ho nesledoval, ale tentokrát to fotbalisté musí nějak zvládnout beze mě - v sedm večer usínám.
Kromě fotbalu a půlmaratonu jsou také volby. V sobotu ráno se jdeme podívat na českou ambasádu v Sofii a plníme svou občanskou povinnost, voličské průkazy jsme si vyřídili v předstihu. Pro dámy sedící v komisi jsme milým zpestřením dopoledne a hezky si popovídáme.

Od voleb jdeme krátkou deštivou procházkou pro startovní čísla. Kancelář závodu je prý pod pomníkem Sovětské armádě. Ten nacházíme snadno, kalašnikov nad hlavou je vidět zdaleka.

Zbytek deštivého dne trávíme na hotelu s výjimkou cesty na večeři. Sice stále mohu kousat jen nalevo protože pravá strana na skus bolí, ale dvě chlazené Zagorky mi udělají dobře.
Večer se Zagorkou

V neděli ráno je ideální běžecké počasí. Devět stupňů, pod mrakem, chvílemi přeháňky, moc nefouká. Volím letní variantu oblečení, chladno mě aspoň bude nutit udržet se v tempu a neprochladnout. Ústupkem počasí je čepice a lehká bunda, kterou ale těsně před výběhem sundám. Sledujeme start maratonců kteří vybíhají patnáct minut před námi, pak jdeme do koridoru my.

Průchod dezinfekční branou
Do koridoru se vstupuje branou s aerosolovou proticovidovou dezinfekcí. Je čas na posledních pár fotek a za chvíli startujeme. Start je takový skromnější, žádná show jako na pražských akcích, jen krátké odpočítávání a startovní výstřel.

Začínám zvolna, není kam spěchat, o osobák nebojuji. Navíc mám pořád obavu, jak bude na fyzickou zátěž reagovat rozvrtaný zub. Je mi příjemně chladno, což je oproti posledním závodům značný pokrok. Zhruba po třech kilometrech opouštíme centrum Sofie a přesouváme se do panelákovo-průmyslového předměstí. Výhodou trasy je, že je příjemně rovinatá, kopečky jsou téměř zanedbatelné, celkem snadno se tedy dá držet stabilní tempo. Na občerstvovačkách nám nabízí láhve vody či ionťáku. Beru si ionťák, párkrát si loknu a zbytek láhve zahazuji. Celkem plýtvání, ale prý je to protiepidemické opatření.

Chvilkami prší, což vůbec nevadí, aspoň se nepřehřívám. Nejprve jsme opustili centrum, pak proběhli sídlištěm, nyní běžíme směrem z města kolem letiště po regulérní dálnici. Ve směru z města má čtyři pruhy, ve dvou jsme my běžci, dvěma vnitřními jezdí auta. Poté na jednom z exitů dálnici podběhneme a protisměrem se vracíme. Zajímavé.

S úlevou zjišťuji, že už jsem v poslední čtvrtině a stále na mě neleze žádná krize. Dokonce si mohu dovolit lehce zrychlovat. Jsme zpět v centru, trasa nám teď vede kolem nejvýraznější dominanty Sofie, katedrály svatého Alexandra Něvského. Technicky je to náročnější, běžím celkem svižně a musím vybrat ostrou zatáčku v dešti na mokrých dlažebních kostkách v lehkém svahu. Je třeba si hlídat, abych se nevymázl. Cílová rovinka. Mám ještě dost sil na slušný finiš, ale na mokré kluzké dlažbě je pořád třeba opatrnost. S výsledným časem kolem 01:47:30 jsem spokojený, na lepší jsem ani nepomýšlel. Jdu si do úschovny pro batoh, abych si převlékl mokré tričko. V úschovně vládne totální chaos. Organizátoři měli výborný nápad, že budou akceptovat jen batohy závodu označené číslem závodníka. Jenže je do úschovy házeli jeden přes druhý a neobtěžovali se je podle těch čísel řadit. Takže tam leží několik stovek úplně stejných batohů na jedné velké hromadě. Strávil jsem tam snad deset minut a jen tak tak se stihl vrátit zpět na trať, abych nafotil Angeliku:

Angelika finišující:

Angelika si také zaběhla svůj dobrý standard, takže běžecká prohlídka Sofie nakonec dobře dopadla. Vracíme se na hotel abychom se zcivilizovali a jdeme do jedné z restaurací na trati na oběd. U jídla sledujeme a povzbuzujeme maratonce, kteří ještě bojují s druhým kolem. My tentokrát dali jen půlku, ale už příští závod by měl být maratonsky plnohodnotný.