středa 11. listopadu 2020

Maraton Zátopkovy stezky: když to nejde rychle, tak běhej pomalu

Zatímco o půlmaratonech mohu zodpovědně říct, že už je po sedmdesáti závodních a ještě více tréninkových spolehlivě umím, já a maraton, to je v poslední době dost bolestivá kombinace. Poslední relativně rozumný výsledek jsem si zaběhl roku 2017 v Plzni Okolo Boleváku. Rok nato jsem se strašlivě protrápil Lincem a i to byl jeden z důvodů, proč jsem angažoval trénéra a začal se cílevědoměji připravovat. Navzdory tomu přišel loňský maratonský výbuch ve Stromovce a má logická úvaha, že rychlé maratony mi už asi nejsou souzeny.

I z toho vyplynul plán dát si letos maraton jen tak na pohodu, nesoustředit se na dobrý čas, ale jen na bezpečné a důstojné doběhnutí. Vyvoleným měl být Big 5 Marathon v Jihoafrické republice, který je však přeložen, stejně jako spousta jiných, na příští rok. Nevadí, řekl jsem si na jaře, zaběhneš si nějaký závod na podzim. Zjevně jsem však byl moc velký optimista. Od půlky září jsou podzimní závody opět odkládány a rušeny. Co teď?
Za takové situace nezbývá, než najít si závod, který vlastně ani žádným závodem není. Jen sešlostí několika běžeckých magorů, kteří rádi dlouho běhají, chtějí mít v záznamech další maratonskou čárku, a protože běhají rádi, tak nepotřebují být v cíli rychle, to by byla škoda. Jeden takový výběh se konal na staroboleslavských Zátopkových běžeckých stezkách. Dva kilometrové okruhy, osm pětikilometrových a něco málo navíc.

Žádné startovné, žádný servis v podobě šaten, úschovy zavazadel, či časomíry. Pití si každý přinese své a obsadí si s ním svůj pařez. Na trati je pak každý sám, což není v rozporu s epidemiologickými opatřeními a naopak to je v souladu s doporučením individuálního pohybu v přírodě.
Úderem deváté se shromáždíme u moukou vysypané značky Start, zazní "tak jdem" a jdem... Mávnu na Angeliku, která mě přivezla na start. Pojede domů a vrátí se sem za nějaké čtyři hodiny.

Prvních 200 metrů máme po asfaltu, pak seběhneme na lesní cesty a po nich běžíme dalších 42 kilometrů.
Teplota je lehounce nad nulou, vše je mokré od ranní rosy a hezky podzimní. Přesto záhy shledávám, že by se mi mohlo běžet lépe. Tepy jsou o něco výš než obvykle a chybí tomu lehkost. Není divu, zrovna mám pracovní pohotovost, v noci mě dvakrát budili a i ted běžím s mobilem. Snažím se plnit svůj plán "běžet co nejpomaleji umím", a vychází mi z toho tempo 6:45. Trasa je hezká, ale není vyložené snadná. V první řadě se jedná o trail, čili lesní cesty. Není to rovný asfalt, kde člověk může v klidu vypnout hlavu. V každém kole je jeden ostřejší výběh a dva ostřejší seběhy.
Výhodou mnohaokruhového maratonu je možnost pravidelného občerstvování. Po každých pěti kilometrech si dávám třetinku svého ionťáku, v druhé polovině trasy si dávám ob kolo i banán. Krátce po startu odkládám bundu a rukavice, dvě trička a lehká mikina stačí.
Má fyzická pohoda kopíruje klasickou sinusoidu. Nejprve nerozhýbanost a těžkopádnost, postupně přechod k vytrvalostní nespěchavé euforii, až po nástup únavy a bolístek po třicátém kilometru. Ale to vše tak nějak bylo v plánu.

Držím se závazku běžet pomalu a nepřejít do chůze. Ostatní si s nepřecházením do chůze hlavu nelámou a řadu z nich postupně předbíhám o kolo. Tempo zvyšuji až ke konci když vidím, že už pro mě přijela Angelika a já nechci, aby v chladném lese musela čekat příliš dlouho.

Do cíle dobíhám vlastně v pohodě. Bohužel při pohledu na hodinky zjišťuji, že mi ještě půlkilometr chybí. Nevýhoda užívání GPS v lese. Nechci jediný letošní maraton znehodnotit pochybami o regulérnosti, tak si ještě dám 250 metrů tam a zpět. Nejde o minutky a na nějakém tom kroku mi nesejde.
Uvidíme, co přinese budoucnost. Budu mít ještě ambici honit minuty a snažit se o osobák? Těžko říct. Zatím to hodnotím tak, že běhat v lese čtyři hodiny a tři čtvtě na pohodu je o dost příjemnější, než snažit se o výkon, přepálit start a následně hnát tělo na hranici kolapsu, a nakonec se pod čtyři hodiny stejně nedostat, což byl obvyklý průběh posledních regulérních závodů. Ale nikdy neříkej nikdy, že?