Jet letos za běháním do Paříže, kterou jsme si už prosvištěli v rámci místního maratonu, vlastně vůbec nebylo v plánu. Jenže firma mě vyslala sdílet zkušenosti na zde se konající konferenci, což znamená příležitost. Přeci nepojedu jen tak, že?
V hledání závodů jsem po letech praxe už opravdu dobrý, takže netrvalo dlouho zjistit, že víkend před pracovní akcí se na kraji Paříže koná půlmaraton vincenneským parkem, Semi Marathon du Bois de Vincennes.
V počátečním nadšení z objevu nového závodu ve vhodném termínu jsem zcela vytěsnil jednu komplikaci. Francouzi, stejně jako Italové, po cizincích na závodech vyžadují potvrzení od lékaře, že je dotyčný schopen absolvovat běžecký závod. Jelikož se považuji za slušně zdravého člověka a má praktická lékařka mě v podstatě nezná, obstarávání tohoto potvrzení se proměnilo v malé dobrodružství spojené s návštěvou kardiologie, protože "...aspoň to srdce přeci prověřit musíme". Nakonec jsem si potvrzení přeci jen odnesl, na rozdíl od Angeliky, které lékařka potvrzení kvůli její anamnéze vystavit kategoricky odmítla. Angelika se tímto pro Paříž proměnila v nezávodní turistický doprovod. Alespoň jsme tím srovnali skóre, protože já jsem pár týdnů předtím kvůli těžší rýmičce nebo lehčímu covidu musel pro změnu oželet tradiční Běchovice.
V neděli brzy ráno tedy jdeme na linku č. 1 pařížského metra a vystupujeme na konečné u zámku Vincennes. Nemusíme se bát že bychom na start netrefili, metro je na konečné obsazeno v podstatě výhradně běžci, takže jdeme s davem.
Nejde o úplně malou akci, závodu se účastní kolem pěti tisíc běžců. Navzdory tomu odbavení proběhne celkem rychle na rozdíl od fronty za záchod, která postupuje jen velmi zvolna.
Pak se rozloučím s Angelikou a mířím do koridoru. Start má být v 9:30, ale z neznámého důvodu se ho dočkáme až asi o 15 minut později. On ten důvod je asi známý, protože organizátoři neustále něco povídají do mikrofonu, ale francouzsky neumím a jinak se tu nemluví.
Konečně běžíme.
Vincenneský lesík je taková větší Stromovka. O dost větší, víc než desetkrát. Půlmaraton se tu tedy dá zaběhnout zcela pohodlně aniž by se kroužilo dokola. Povrchově jde o běh na hladkém silničním asfaltu, hrubém parkovém asfaltu, místy je povrch přírodní, ale to jen výjimečně.
Do závodu jdu bez očekávání. Rychlý jsem už letos byl a navíc se nechci úplně vyřídit, v týdnu budu muset intelektuálně fungovat. Běžím si tedy takový svižný komfort. Parkový běh má tu nevýhodu, že není moc na co koukat. Kolem jsou povětšinou jen stromy, sem tam rybníček, socha, fontána a jiná parková architektura.
Co pět kilometrů je občerstvovací stanice, na ní je však k pití jen čistá voda. Škoda, uvítal bych ioňťák. Zato je tam dost zobání k jídlu, ale to na půlmaratonu nepotřebuji, tak se tím nezdržuji.
Běží se mi dobře. Je chladno, já jsem nepřepálil start a trať je v podstatě bez převýšení, což jsou tři základy úspěchu.
Běh tak ubíhá poměrně nevzrušivě. Já s uspokojením sleduji lehce narůstající tempo a to aniž bych se o něj nějak snažil. Nechávám tělo ať si závod řídí samo. Asi kilometr před koncem proběhne má jediná interakce s ostatními běžci, když mě při přebíhání pozdraví jiná běžkyně, Češka. Všimla si běchovického trička. Pak s ní ještě prohodím pár slov v cíli.
 |
Do finiše
|
S Angelikou jsme si tentokrát vyměnili role, obvykle já fotím její finiš, nyní je to naopak.
Cílem probíhám s pocitem dobře odvedené práce. Další půlmaratonská čárka na hezkém místě, čas slušný, odběhnuto bez krize, navíc cestu a ubytování mi zafinancoval zaměstnavatel. Co víc si lze přát, že?
