Jak jsem na noční Wrocławi jen těsně unikl katastrofě

Na běhání je hezké, že s ním člověk může stále zažívat něco nového. I proto se za běháním málokdy vracím na místo činu a raději hledám nová místa a zážitky. A ačkoliv jsme nyní do Polska na půlmaraton jeli již potřetí, ty půlmaratony těžko mohou být rozdílnější. Poprvé jsme běželi přes kopec venkovskou krajinou za silného mrazu, podruhé jsme běželi pískem podél moře, nyní jsme v Polsku poprvé na klasické městské masovce, ale aby to nebylo tak fádní, tak jde o noční běh se startem v deset večer.
Proč zrovna Wroclaw? Odpověď nemůže být jednodušší. Slyšel jsem, že je to hezké město a reagoval jako vždy. Hezké město v dojezdové vzdálenosti autem? Tak se podíváme co se tam běhá. A ejhle, půlmaraton a zrovna máme čas. Tak jo.

V pátek po práci tedy sedáme do auta a vyrážíme na severovýchod směr Vratislav. Cesta uběhla celkem v poklidu. Jedeme rovnou do sportovní haly kde se vydávají startovní čísla. Poláci mají odbavení hezky elektronicky zmáknuté, dostaneme i velmi slušivé tričko a Angelika pak ještě trvá na tom, že si vystojíme frontu na focení u plakátu. Moc se mi nechce, ale jsem zkušený manžel, tak se nepřu.
Až potom jedeme do hotelu v centru města. Tam se doposud hladký průběh cesty trochu pokazí. Wroclawané jsou milí a družní lidé, ale teď jako by na celé město přišlo jaro a oni se utrhli ze řetězu. Hotelovým pokojem nám z několika směrů duní hudba. V centru zřejmě probíhají nějaké hudební festivaly a my máme tu smůlu, že jsme přesně uprostřed. Uklidňuji se tím, že přeci nebudou hrát celou noc. Omyl. Ta akce co nám hrála od severu, což jestli jsem to správně identifikoval byli nějací místní snaživci přehrávající klasické rockové šlágry, sice skončila v jednu po půlnoci, ale technaři co duněli od jihu vydrželi do pěti do rána. Hádám že jsem spal hodinku, možná dvě.

Předzávodní příprava

Snažíme se nenechat si nevyspáním zkazit náladu. Den trávíme procházkou města a odpočinkem, kolem šesté zajdeme na předstartovní pizzu a pak je čas chystat se na závod. Přemýšlím jak pojmout cestu na start. Start a cíl jsou na olympijském stadionu na periferii, zhruba pět kilometrů od centra kde bydlíme. Autem se mi nechce, musel bych řešit parkování a tak vůbec. Na cestu pěšky je to daleko, taxíkem by mi to přišlo jako snobárna, zvažuji i originálnější možnosti jako městská kola či elektrické koloběžky, které se povalují všude kolem. Nakonec volíme MHD, konkrétně tramvaj. Nápad dobrý, nejsme však sami, takže těch asi deset zastávek stojím na nejnižším schůdku u dveří s hlavou přimáčknutou kolegou běžcem na sklo. Jízdenky jsem zjevně kupoval zbytečně, cvaknout si je rozhodně nelze.

Cesta tramvají

U stadiónu je pěkně živo, ale organizátoři to mají dobře zvládnuté. Nikde se na nic nečeká, všeho je dost. Tolik stánků se všemožným občerstvením jsem ještě na žádné běžecké akci neviděl, místní si to rozhodně umí užít. Start a cíl je přímo uprostřed stadiónu. My jsme tu dost v předstihu, tak si vylezeme do hlediště, čekáme a posloucháme přednášku místní lékařské kapacity o zdravotních aspektech vytrvalostního běhu.

Půl hodiny před startem se setmí, já odložím batoh s věcmi do úschovy a jdeme do koridoru. Tenhle závod je jeden z těch větších, nakonec běží dost přes osm tisíc lidí, takže organizátoři rozumně pouští běžce na trať ve vlnách. Ačkoliv je tedy oficiální start přesně v deset, já a Angelika vybíháme zhruba o deset minut později. Start je pojat velkolepě, kolem startovní brány je za tmy něco jako ohnivá show a ohňostroje, většina lidí si to fotí. 
Samotný průběh závodu zas tak zajímavý není. Od stadionu běžíme do centra, ne však do toho nejhistoričtějšího, to víceméně obíháme. Je tma, takže toho není moc vidět. Původně jsem čekal, že organizátoři tmy využijí i k nějakým hezkým efektům přímo na trati, ale to se neděje. Soustředím se na svůj výkon. Nesnažím se být příliš rychlý, jedu si jen komfortní tempo. Objektivně vzato se jedná o závod vhodný pro tempaře. Jsou to převážně dlouhé roviny, převýšení téměř neznatelné, pozdní večerní hodina znamená, že není horko. 
Zhruba od poloviny závodu se znepokojením pozoruji narůstající tlak ve střevech. Těžko říct proč, žádnou dietní nerozvážnost jsem neudělal. Přemýšlím co s tím. Něco ze mě chce hodně rychle ven, to je jasné. Možnosti tu jsou, po trati jsou příležitostně rozmístěny toitoiky, případně mohu odbočit z trati do libovolné okolní restaurace. To by však znamenalo, že svůj výsledný čas změním z "docela dobrý" na "mizerný". Bolest břicha a tlak na svěrač ve vlnách narůstá a zase odeznívá. Pokusím se to donést až do cíle.

Cíl. Moc se nezdržuji a upaluji na záchod.

Když si odmyslím výše popisovanou nesnáz, běží se mi vlastně výborně. Pocitově jsem při síle, nohy poslouchají, kdybych o to stál, asi bych mohl i zrychlit a zkusit vážně dobrý čas. 
Na posledních kilometrech to ale začíná být opravdu velmi nepříjemné. Běh ten tlak v břiše jen zhoršuje a svíravá bolest mě chvilkami nutí zvolnit tempo aby nedošlo k osobní tragédii. K tomu se přidává pocit zimy, což je kousek před cílem závodu velmi nezvyklé, ale vlastně logické - je to jen důsledek toho, že se prokrvení těla soustředí ve zcela nevhodném místě a jinde chybí.
Vbíhám na stadión, kolem vážně hezká show, ale moc z ní nemám. Beru si medaili, loknu vody a upaluji na záchody, naštěstí vím kde jsou. Na záchodě proběhne cosi velmi nehezkého, ale úlevného. Snad nepůjde o nějaký dlouhodobý trend, to by se mi nelíbilo. Nyní to přičítám dlouhé cestě a následnému nevyspání.

Angelika mé trable neměla a běh se jí mimořádně vyvedl, jen těsně jí unikl čas pod dvě hodiny. Chvíli si vyměňujeme své zcela rozdílné pocity ze závodu a diskutujeme, jak zpátky na hotel. V zájmu rychlosti, komfortu a nutnosti dát si sprchu volím Uber.

A pokud byste čekali, že jsme se tuhle noc aspoň pěkně vyspali, tak to ani omylem - hudba kolem nás duněla dál, takové věci ale k maratonské turistice zkrátka patří.