Závodní seriál RunTour jsme doposud míjeli zpovzdálí. Dělají desetikilometrové závody a jezdit někam kvůli desítce mi většinou přijde jako plýtvání energií. Pak mi ale padla do oka jejich pardubická akce na dostihovém závodišti, Angelika souhlasila a tak jsem ji zařadil do termínovky.
Zatímco při svém letošním vrcholu sezóny ve Stromovce jsem žehral na nepřízeň osudu, který mi hodil pod nohy klacek v podobě letních teplot a sluníčka, o necelý měsíc později v Pardubicích je to přesně naopak. Teploty se celý den drží pod deseti stupni a většinou i drobně prší.
Angelika v práci pro tento závod nadchla i kolegyni, která z toho začla běhat a přihlásila se na pětikilometrovou trať, takže do Pardubic vyrážíme ve třech. Já velmi uvolněně, protože jde o akci krosovou a navíc s překážkami, takže nedává smysl mít od sebe jakékoliv očekávání směrem k dobrému času. Zkrátka není s čím srovnávat, což je dobře.
Trať tvoří dva pětikilometrové okruhy, přičemž v každém nás čekají čtyři překážky, dvě směrem dolů (skočit do díry a vylézt z ní) a dvě nahoru (vyběhnout a seběhnout) a další drobná zpestření.
Startovní bloky
Příprava kopýtek
Naštěstí jsme oba rozumně obuli krosovky. Naprostou většinu trati tvoří mokrá vyšší tráva a i na překážkách se vyšší přilnavost hodí.Startujeme. Nasazuji svižné, ale ne úplně závodní tempo, počítám s tím, že překážky budou brát sílu a vyvádět z tempa.
První dvě k každém kole mají podobu příkopu, musí se do něj skočit, v něm udělat jeden krok a zase vyskočit. Myslím, že koně v nich při závodech mají vodu, což by bylo ještě mnohem zajímavější.
Trasa dále vede klasicky po závodní dráze, chvílemi lesními cestami remízkem, který odděluje jednotlivé části závodiště. Výhodou trati je naprostá vertikální rovina. Nevýhodou je, že si na nerovném povrchu musíme hlídat každý krok, nelze běžet úplně na autopilota. Útěchou mi je, že mě při případném zranění na rozdáíl od koně pravděpodobně neutratí.
Zpestřením je běh těsně vedle haldy hnoje a následný průběh kolem stájí, ze kterých se halda doplňuje. Koně ve stájích nejsou, zřejmě na běžce nejsou zvědaví.
Stáje bez koní |
kovová konstrukce, což znamená vyběhnout v ostrém úhlu do asi dvoumetrové výšky a pak totéž seběhnout.
Taxis |
Angelika na Irské lavici
Výběh je ještě celkem v pohodě, zato seběh je velmi strmý a člověk si musí dobře rozmyslet jak bude postupovat. V mém případě to jsou dva opatrné kroky dolů a následný seskok ze zhruba metrové výšky do trávy. Někteří se raději sklouznou po zadku, jiní překážku obíhají, což pořadatelé umožňují.Po Irské lavici už následuje jen proběhnutí startovními bloky pro koně, což je celkem zábavné a náběh do druhého kola.
Druhé kolo už běžím uvolněněji, protože vím, co mě čeká. Opravdu hodně předbíhám, na tento závod přijelo mnoho méně zkušených běžců, kterým na nezvyklém terénu v druhé půli rychle dochází síly. Jsme sice na ne úplně velkém závodišti, ale trasa je vedená tak důmyslně, že dva okruhy skutečně dají 10 kilometrů, což je v kombinaci s měkkým povrchem a překážkami dost vysilující
I když běžím uvolněněji než bych běžel na asfaltu, protože mi zde tolik nejde o čas, přeci jen je to celkem závodní tempo a na posledním kilometru mi po proběhnutí posledními překážkami začíná slušně docházet dech. Cílem probíhám v čase lehce pod 48 minut, což vzhledem k terénu není úplně špatné.
Angelika finišující
Akce se povedla, dle výsledkové listiny jsem byl 139. ze 708, což u mě ujde. Rozhodně teď nebudu desítkářem, trávoběžcem ani specialistou na dostihové trati, ale proč si dusání po asfaltu sem tam, něčím nezpříjemnit, že?
DETAILY BĚHU