úterý 21. května 2019

Jak jsme běželi pro kočku

Připouštím, že toto byl z mé strany trochu nestandardně pojatý závod. Jednak naše účast byla výsledkem zdařile pojatého marketingu pořadatelů, když rozdávali letáčky na startu Městského běhu v Bradýse. Navíc na sobě měli stylová funkční trička s kočkami a tlapkami, do kterých se Angelika okamžitě zamilovala, čímž se rozhodlo o naší účasti.
Za druhé jsem si už nemohl dovolit další narušování tréninkového plánu. Trenér mi na neděli předepsal dvacetikilometrový klus a to je třeba respektovat. Můžu to ale zkombinovat: dát si osmikilometrový závod nezávodním tempem po boku Angeliky, a když pak nezastavím a budu z Lázní Toušeň pomalu pokračovat k domovu, tak z toho ta pomalá dvacítka bude.
Bylo tedy rozhodnuto: zúčastníme se charitativního Běhu pro kočku ve prospěch kočičího útulku Tlapky Mochov.
Já sice nepatřím do kočkomilného křídla naší rodiny, naše Zuzka do něj ale rozhodně patří, a i proto se nechala přemluvit k účasti na kratší distanci, kterou jsou čtyři kilometry.
Start a cíl jsou uprostřed fotbalového hřiště Lázní Toušeň a zázemí poskytuje přilehlá hospůdka U jezevců. Jelikož na tomto závodě nikdo z nás nemá v úmyslu doopravdy závodit, můžeme si dopřát předzávodní posilnění v podobě velkopopovické jedenáctky.
Potěšilo mě startovní číslo s krásnou maratonskou dvaačtyřicítkou, to se povede málokdy. Vyrážíme na trať. Po dvou stech metrech se od nás odpojuje Zuzka a míří na svou kratší trasu, já s Angelikou vybíháme nedalekou lávku pro pěší přes Labe a na druhém břehu se stáčíme na Káraný. Já sleduji hodinky a snažím se držet si tepy na "klusové" úrovni.
Probíháme Káraný a běžíme podél Labe na Čelákovice. Je to krásná trasa, na kole to tu známe, běžecky se sem podíváme opravdu jen výjimečně. Chvilkami si Angeliku musím brzdit, má instinktivně potřebu závodit a já jsem lehce nervózní, že mi tepy lezou výše než by měly.
V Čelákovicích přebíháme po další lávce zpět na pražský břeh a míříme zpět k Lázním Toušeň.
Pohodlným tempem klušeme zpět k fotbalovému hřišti, tam už čeká Zuzka a nafotí náš finiš, přičemž současně fotím i já, a tak se pěkně nafotíme navzájem.
V cíli se příliš nezdržuji. Sundavám a vracím startovní číslo, trochu se napiji, loučím se s Angelikou a Zuzkou, které domů pojedou autem a pokračuji v klusu směr Praha.
Tréninková fáze nabírání objemů, kde se nyní nacházím, znamená velkou spoustu velmi osamělých kilometrů na hodně dlouhých bězích a toto zpestření pomalým závodem jistě nebude pravidlem, ale jednou za čas snad neuškodí, zvlášť když je to pro dobrou věc. I když pro dobrou věc... no nevím, mě ty malé vychytralé povýšené přezíravé šelmy svou okázalou leností spíš rozčilují, ale to už je věc názoru, že?

DETAILY BĚHU

pátek 17. května 2019

Brandýs, čtvrtmaraton památnými místy všeho druhu

Městský běh Brandýsem nad Labem a jeho siamským dvojčetem Starou Boleslaví jsem nám do termínovky zapsal z vícero důvodů. Jednak patří do kategorie "malých závodů v blízkém okolí", které bych rád postupně vyzkoušel všechny, druhak zde Angelika v době registrace pracovala, čímž to pro ni mělo jisté kouzlo.
To trochu vyvanulo tím, že se Angelika pracovně přesunula zpět do matičky Prahy a já si to zkomplikoval tím, že jsem se pustil do systematičtějšího běžeckého tréninku a nyní jsem ve fázi nabírání objemů, takže účast na rychlé kopečkovaté desítce je pro mě spíš kontraproduktivní. Plány se však mají plnit a já tedy uposlechnu pokyn trenéra "běž to ostřeji, bez finiše". Takže tak na 85-90%. Jestli to tedy půjde, protože z předchozích objemových týdnů si připadám dost zpomalený.
Věci se nám sešly tak, že jsme v Brandýse dost dlouho před startem, tak si v místní hospůdce dáváme pozdní oběd a pozorujeme výrazně proměnlivé počasí: chvíli prší, chvíli svítí sluníčko, chvíli je pod mrakem.
Hodinku před startem už jsme na hlavním náměstí, sledujeme vyhlašování dětských kategorií a předstartovní hemžení.
Běh je oficiálně veden jako čtvrtmaraton, což je něco přes deset a půl kilometru a běží s námi i závodníci na "něco přes pět kilometrů". My si jejich trasu dáme dvakrát.
Před startem si dávám dvě rozklusová kolečka kolem náměstí, připomínám si trenérovy pokyny nesnažit se být moc rychlý a jdeme na věc.
Vybíháme.
Start je silně z kopce, a protože jsme na začátku a jsem při síle, chvílemi se přestávám hlídat, předbíhám a závodím. Trasa je to hezká. Běžíme uličkami starého města, přebíháme po můstku na ostrůvek na Labi a tam po cyklostezce k mostu přes Labe. Vybíháme na most, opouštíme Brandýs a běžíme na Starou Boleslav. Držím si tempo kolem 4:50 na kilometr a věřím, že jde o tempo ostřejší, nikoliv však ostré.
Svižné tempo moc neumožňuje kontemplaci nad duchem míst, kterými probíháme, přesto věnuji tichou vzpomínku svatému Václavovi, který byl před pouhými 1084 lety zavražděn po naší levé ruce. Probíháme působivou Staroboleslavkou branou, ostrá zatáčka doprava a míříme na Houšťku, což je další významné místo. Jednak tím, že zde Emil Zátopek roku 1951 zaběhl světový rekord na 20 kilometrů, za druhé tím, že jsem se v místní hospůdce roku 1998 nebo 1999 v době vysokoškolských studií nehorázně opil se spolustudenty z místních kolejí. Samá památná místa.
Podél Labe se vracíme zpět k mostu na Brandýs, přebíháme ho a je před námi ne moc dlouhý, ale o to příkřejší výběh zpět na náměstí.
Zde už začínám cítit, že snažit se držet tempo i v kopci nebylo úplně rozumné a mé úsilí začíná být v rozporu s pokynem trenéra úplně závod nehrotit. Tréňa se musí poslouchat, takže ve druhém kole se snažím držet hlavu na uzdě a běžet pomaleji. Tomu pomůže i to, že dva kilometry před cílem přichází bouřka, která o sobě férově dávala předem akusticky vědět celé druhé kolo. Dobíhám tedy za vydatného deště, loužemi a s minimálním zájmem pořadatelů i publika, kteří se všichni choulí pod přilehlými přístřešky.
Aspoň mi sundají čip z boty, beru si banán a vodu a nehledě na déšť jdu číhat na Angeliku. Té už na samotný finiš déšť trochu poleví, ale také dobíhá zcela promočená, takže se v cíli moc nezdržujeme a urychleně se stahujeme do auta a míříme k domovu.
Další z "malých místních" máme za sebou a já tímto trenérovi slibuji, že už přípravu nebudu narušovat neplánovanými závody, děkuji za pochopení.

DETAILY BĚHU

středa 8. května 2019

Baku, pěkný závod tak nějak po kavkazsku

Uplynulo něco přes půl roku od naší běžecké návštěvy Arménie a opět se vracíme na Kavkaz. Není se co divit, od A začíná ještě jedna tamní země, Ázerbájdžán. To není destinace, která by příliš plnila stránky katalogů cestovních kanceláří, takže výlet pro nás bude mít opět nádech exotiky.
Ázerbájdžán je nejbohatší z kavkazských zemí a to hlavně proto, že hlavní město Baku v podstatě stojí na ropě, tu zde těží na zemi i v přilehlém Kaspickém moři. Je to znát i na zdejším vzduchu, při procházkách po Baku jsem měl často pocit, že někde za rohem musí být asfaltéři.
Název města Baku prý pochází z perštiny a znamená "město, kde fouká vítr", což potvrzuji, fouká zde stále a docela dost. Jinak jsme Baku poznali jako velice hezké místo, stát zde své petrodolary vkusně investuje do hezké moderní výstavby a oprav historických památek, přičemž staré a nové se příjemně doplňují. Převládajícím náboženstvím je zde sice islám, ale jak píše Wikipedie "podle sociologických průzkumů je ázerbájdžánská společnost nábožensky vlažná".
Všude je také vidět, že Azerové (místní etnikum) jsou menší brášci Turků. V televizi jsou především turecké programy, jazyk připomíná turečtinu a obě země také spojuje nepřátelství vůči Arménii, která má tu smůlu, že leží mezi nimi.
Ale pojďme k běhání. Po nedávném fiasku na pražském půlmaratonu jsem se konečně dokopal k rozhodnutí, že učiním přítrž svému bezcílnému pobíhání a dám mu řád, a pořídil jsem si trenéra. Nyní tedy pobíhám dle tréninkového plánu a momentálně jsem ve fázi, kdy běhám velmi pomalu a učím se zapojit do běhu i hlavu, nejen srdce. Dle dohody s trenérem tedy tento závod nepoběžím naplno, nechám si při něm znatelnou rezervu.
Do Baku přilétáme v pátek pozdě večer, v sobotu dopoledne si dáváme poznávací procházku a vyzvedáváme si startovní čísla. Už zde je vidět, že tento závod bude v lecčems svérázný. Ázerbájdžán rozhodně není běžecká země, vládnou zde především úpolové sporty. Půlmaraton se zde koná teprve počtvrté a běh si zatím velkou popularitu nezískal. V obchodním centru nacházíme malý stolek s logem závodu u kterého sedí jedna znuděná nezletilá brigádnice, která nás dlouho hledá v tištěném seznamu, nakonec nás nachází zcela na začátku, protože jsme byli mezi prvními registrovanými, načež sáhne pod stůl a vytáhne samotná startovní čísla. Nic víc. Přeci jen jsme z velkých městských akcí zvyklí na velkolepější pojetí, ale nevadí, co se počítá bude běh.
Při procházce nás také udivovalo, proč jsou kolem hlavních silnic betonové sokly s tři metry vysokým kovovým plotem a každých pár set metrů montované kovové tribuny se sedačkami. Zprvu jsem si myslel, že je to už příprava na závod a že poběžíme důkladně chráněni od okolních davů a z tribun nám budou fandit. Vysvětlení je méně běžeckocentrické - víkend předtím se na městském okruhu jel závod formule 1 a místní organizátoři ještě nestihli uklidit.
Z hotelu to máme na start necelé tři kilometry. Start je na kraji zálivu Kaspického moře, trasa potom vede deset kilometrů podél zálivu, načež se odbočí směrem od moře do kopce skrz město směrem k letišti a cíl je u Olympijského stadiónu.
Na startu jsme o hodně dřív než je nutné, tak máme dost času pokukovat jak vypadá místní předstartovní atmosféra. Je to opět takové svérázné. Závod měl asi velkou reklamní kampaň, protože je zde i spousta lidí, kteří s během asi nemají mnoho zkušeností. Lépe to asi lze vyjádřit obráceně: vidíme zde jen velmi málo zjevných běžců. Řada lidí akci pojímá jako společenskou událost a moc netuší, co je vlastně čeká. To se později potvrdí během závodu, kdy dle výsledkové listiny, ač rozhodně neběžím naplno, končím 187. z 7426 vyběhnuvších. Do cíle prokazatelně dorazilo 2403 závodníků. Na startu jsou "běžci" v džínách, kožených bundách či slečny s kabelkami.
Odkládám batoh do náklaďáku, který ho má zavézt do cíle, dávám si rozklusových pár set metrů podél moře a jde se na start. Tam vládne slušný chaos. Nejprve spořádaně čekáme na startovní výstřel, jak už se to tak dělá, když davem začnou chodit organizátoři a snaží se v něm vytvořit uličku. Moc jim to nejde, zato se dav běžců jaksi samovolně sune za startovní brány, takže již asi stojíme na trati. Není zcela jasné, kde přesně je startovní čára. Aby chaosu nebylo málo, najednou si davem začíná vcelku bezohledně razit cestu ochranka jakési celebrity, o které se později dozvídáme, že je dcera prezidenta. Nakonec organizátoři s patnáctiminutovým zpozděním zdárně odpočítají start a velmi zvolna se vydáváme na trasu.
Prvních osm kilometrů vede po promenádě podél moře, kterou tvoří, jak můžete vidět na fotkách výše, keramické dlaždice. Připadám si trochu jako bych běžel koupelnou. Začínám dle dohody s trenérem zvolna, nespěchám, přesto stále předbíhám. O vodu nouze není, zásobování je jedna z mála věcí, kterou organizátoři zvládli bezchybně. Po dvou až třech kilometrech dostáváme vodu v půllitrových lahvích, ideální.
Osmý kilometr, od moře do města


Co se moc nepovedlo je směr závodu, prakticky celá trasa je proti vcelku silnému větru, což sice ochlazuje, ale také brzdí a zvyšuje tepovou frekvenci. Přesto si už na čtvrtině trasy spokojeně konstatuji, že se cítím mnohem lépe než v Praze. Tam jsem už na začátku Smíchova cítil, že to bude průšvih, zatímco tady jsem relativně v pohodě.
Na polovině trati odbočujeme od moře a začíná osmikilometrové táhlé stoupání. Také už to není promenáda, ale čtyř až osmiproudá hlavní silnice, z níž většinu máme k dispozici my. Pořád je na co se koukat, místní kultura klade velký důraz na architekturu, takže ať už koukáme na běžnou výstavbu v centru města, na kancelářské mrakodrapy nebo na předměstské paneláky, všechno je to tak nějak hezké a má to ducha.
Angelika se na trati opět kochala
Úmorné stoupání končí na osmnáctém kilometru, kde na chvíli zabíháme mezi paneláky, aby se před námi vzápětí vyloupl Olympijský stadión. Jeho název je lehce zavádějící, protože se tu nikdy žádná olympiáda nekonala a pojmenování má spíš asi symbolizovat připravenost stadiónu případnou olympiádu hostit. Vtipné.
Závodu však ještě není konec, nejdřív se k němu musíme po dálničním přivaděči dostat, pak si dát dlouhou rovinku podél stadiónu a až pak zabíháme přímo k němu a jsem v cíli.

Jsem spokojený, závod jsem neběžel naplno, a přesto mám výsledný čas skoro o pět minut lepší než v Praze. V cíli tak nějak očekávám, že mi někdo pověsí na krk finišerskou medaili, ale nikdo takový tu není. V informačním emailu se psalo "vytvořili jsme tisíc medailí, které dostane prvních závodníků v cíli". OK, přístup je to opět lehce svérázný, ale na to organizátoři mají právo. Já jsem však kritérium zcela jistě splnil, přesto nikoho s medailemi nevidím. Mávám nad tím rukou a sháním se po batohu. Procházím celé zázemí a zavazadla nikde. Až čtvrtý oslovený člověk umí anglicky a vysvětlí mi, že náklaďáky s batohy jsou asi půl kilometru odtud na druhé straně stadiónu. Aha, takže mobil teď nebude a nenafotím Angelice finiš. Na Angeliku tedy čekám bez mobilu.
Ještě k medailím: den po závodě se na Facebookové stránce běhu objevuje výzva, že kdo skončil do tisícího místa, má se se startovním číslem v dalších dnech dostavit na stadión a medaili dostane. No, z Prahy pro ni znovu nepoletím. Škoda.

 

Angelika stejně jako já příliš nespěchala a dobíhá v pohodě. Bereme si zásoby vody a nealko piva a vydáváme se hledat zavazadlo s ručníkem, tričkem na převlečení a předem zakoupenými lístky na metro. To se nakonec úspěšně podaří, já se převléknu do suchého a vracíme se kolem stadiónu zpět na start, odkud je to dle mapy k metru nejblíž. Cestu nám poradí místní a po čtvrthodinové procházce jsme tam. Z infocedulí vykoukáme, že jsme ve stanici Koroğlu a chceme do stanice İçərişəhər, což nevím jak se čte, ale je to na stejné lince a vystupujeme na konečné. V nacpaném vagónu je nám sice trochu líto spolucestujících a snažíme se od nich držet co nejdál, ale nikdo náš zápach nekomentuje, asi jsou zde na výstřední turisty zvyklí.
Tím běžecká část našeho prodlouženého víkendu na Kavkaze končí. Ale ne na dlouho, ke géčku se dostaneme co nevidět a pak nastane čas navštívit neméně zajímavou Gruzii...


DETAILY BĚHU

pondělí 22. dubna 2019

Deset mil ranní Dubají

Stejně jako před rokem mě i letos pracovní záležitosti zavály do jarní Dubaje. Ale zatímco loni to bylo trochu narychlo a já neměl čas na žádné větší plánování, letos jsem to nepodcenil a porozhlédl se po vhodném závodě poblíž v požadovaném termínu.
Služební cesty mají tu výhodu, že cestující zaměstnanec má pokrytou naprostou většinu nákladů, takže nebyl problém soukromě přikoupit jednu letenku a vzít s sebou Angeliku, která tak měla k dispozici příjemný dovolenkový týden na dubajských plážích, na což mě stejně moc neužije.
Hledání vhodného závodu dopadlo přímo ideálně. Já měl plánované pracovní povinnosti od pondělí do čtvrtka a závod se běžel v pátek ráno. Sice nějakých třicet kilometrů od hotelu kde jsme ubytovaní, ale člověk nemůže chtít vše, že? Zvolili jsme nejdelší distanci, což je deset mil, čili šestnáct kilometrů.
V týdnu jsem s lehkým znepokojením sledoval, jak je den ode dne tepleji, přičemž v závodní pátek předpověď slibovala 37 stupňů. Pořadatelé s tím zjevně počítali, protože start naplánovali na 6:30 ráno, kdy bylo celkem snesitelných 25. Zde proti mě měla Angelika značnou výhodu, protože si v týdnu na místní teploty zvykala pod slunečníkem na pláži, zatímco já se ráno přesouval z klimatizovaného hotelu klimatizovaným metrem do klimatizovaných zasedaček jiného hotelu, a odpoledne totéž, jen naopak. Takže já byl velmi klimatizovaný, nikoliv však aklimatizovaný.
Závod má start a cíl v zázemí dubajského dostihového závodiště a golfového hřiště v jednom a trasa pak vede po okolních silnicích.
Na start se z hotelu nemůžeme dostat jinak než taxíkem. Taxikář je původem z některé z okolních arabských zemí a cizinci ve sportovním oblečení, kteří chtějí v pět ráno na dostihové závodiště, ho zaujmou.
"Ani nevím že tam dnes je závod. Běží koně nebo velbloudi?"
 "Dneska běhají lidé. Například my."
"Aha. Evropani, co? My arabové na běhání moc nejsme."
Ano, to jsem si všiml. Každé ráno jsme si u snídaně zapnuli místní sportovní program a byly tam výhradně velbloudí dostihy. Komentátor to prožíval asi jako Robert Záruba poslední vteřiny zápasu našich hokejistů o titul mistrů světa.
Ale v pět ráno a navíc před závodem nebývám společenský, tak konverzaci se zvědavým taxikářem ukončuji.
Dubajské dostihové závodiště Meydan je ohromný objekt a najít místo, kde mají běžci zázemí, nám dá celkem zabrat. Nakonec ale úspěšně vyzvedáváme startovní čísla a pak bloumáme po okolí. Překvapí nás množství účastníků, závodů se nakonec účastní přes 800 lidí, většina však běží kratší distance.
Obyvatelé Dubaje jsou téměř výhradně cizinci, proto to na tomto závodě nemůže být jinak, startovní pole je dokonalou národnostní i náboženskou směskou.
Místo startu a cíle je rozumně umístěno do stínu, tedy do přízemí několikapatrového parkoviště. Naše skupinka desetimílařů startuje první, kratší distance až po nás.
Před startem si žádné velké plány nedělám. Bude horko, což já špatně snáším i v letní Praze, natož pak v o dost teplejší jarní Dubaji. Takže vystartovat zvolna a nasadit tempo, které dokážu udržet až do konce a nezopakovat fiasko z pražského půlmaratonu. Trasu tvoří v zásadě jen dlouhé roviny, přičemž desetimílovou variantu tvoří nejprve desetikilometrová základní trasa a následně zkrácená šestikilometrová obdoba. Drobné zpestření desetikilometrové trasy tvoří malý oběh místní mešity na pátém kilometru.
Startujeme. Vybíháme ze stínu na slunce. První dva kilometry se snažím nespěchat a rozhýbávám tělo, v nezvyklou hodinu se mu moc pracovat nechce. Po chvíli se dostáváme na čtyřproudovku, pro účely závodu uzavřenou, která vede podél celého závodiště.
Pořadatelé se dobře starají o hydrataci běžců. Občerstvovací stanice jsou po kilometru a půl až dvou kilometrech. Dost mě však překvapí balení vody, které zde dostáváme. Žádné fádní kelímky či lahve, ale plastové krabičky uzavřené hliníkovou fólií. Jeden vzorek jsem si na památku odnesl.
V každé krabičce je deci vody, což by mohlo být dost, pokud bych ji do sebe dokázal za běhu beze ztrát vpravit. Nejprve se k ní snažím dostat řádným sloupnutím víčka v jednom z rohů, přitom však většinu vody vybryndám. V pozdějších fázích běhu už tedy jen prorážím prstem díru do fólie a piji skoro jako z lahve.
Zhruba od třetího kilometru se dostávám do běžecké pohody a usazuji se v tempu lehce nad pět minut na kilometr. Tělo už je rozhýbané a vzhledem k tomu, že jsem v předchozích dnech vyběhl jen sporadicky, tak i odpočaté.
Na pátém kilometru odbočujeme z hlavní silnice a obíháme místní mešitu. Hezké. Při návratu na hlavní silnici se potkávám v protisměru s Angelikou, která mě pohotově vyfotí.
Dál pokračujeme po hlavní silnici, kolem zelené trávníčky kropené zavlažovacími systémy a palmy. Asi po kilometru následuje otočka a několikakilometrová rovinka zpět. Tento úsek nabízí hezké výhledy na moderní mrakodrapové centrum Dubaje s elegantní Burdž Chalífou. Někde na sedmém kilometru mě předbíhá chlapík na desetikilometrové trase v tričku We Run Prague a zahlásí "Zdravím Čechy". Taky pozdravím a nechávám ho běžet. Čechy najdeš všude, zajímavé.
Po další otočce na osmém kilometru následuje návrat na místo startu a cíle. Tam stojí pořadatel, který bílým číslům (16km) signalizuje, ať se otočí a dají si ještě dalších šest kilometrů, zatímco ostatní barvičky pouští do cíle. Tak se otáčím a vydávám se na zkrácenou šestikilometrovou variantu.
Teplota stoupá a začíná mi být trochu nekomfortně. Snažím se nezpomalovat a udržet nasazené tempo. Všechna místa na trase už znám, takže se mi tento úsek trochu vleče. Zvlášť když opět míjím odbočku k závodišti a ceduli "Stáje a karanténa", mám chuť nechat se ustájit. Nakonec se podaří, bez nějaké výraznější krize se dostávám do cíle.
S časem 1:20 jsem spokojený, zde jsem vyšší ambice ani neměl, stačil k umístění v první třetině mezi muži. Dostávám na krk finišerskou medaili, jdu se občerstvit, vracím startovní číslo a dostávám za něj tričko ze závodu. Vracím se do stínu garáží k cíli a čekám na Angeliku.

Angelika finišující
Angelika se také závodem probojovala bez větší krize a finišuje spokojená. Dlouho vychládáme ve stínu palmy, prázdné žaludky uklidňujeme kávou a muffinem, které se rozdávají v rámci pozávodního občerstvení.
Až když se poměrně dlouho poté přestáváme potit, troufáme si převléct se do suchého. Na recepci místního hotelu vyškemrávám heslo k wifi, volám nám Uber, řidiči se omlouvám, že poněkud zapácháme a vydáváme se zpět do našeho hotelu. Tam se zcivilizujeme a v restauraci pod hotelem si dopřáváme pořádnou snídani.
Týdenní pobyt v Dubaji se vyvedl jak pracovně, tak běžecky. Odpoledne se však nemohu zbavit dojmu, že 37 ve stínu už je trochu moc a že naše středoevropské klima má něco do sebe.

úterý 9. dubna 2019

Takové to o starém psovi...

Je to tak, ono přísloví o starém psu, co ho na novinky moc neužije, na mě z vícero důvodů sedí jako vyšité.
Pražský půlmaraton byl roku 2010 mým vůbec prvním závodním půlmaratonem. Od té doby jsem na této distanci odběhl hodně přes šedesát závodů, a nebylo těžké vypozorovat, že téměř kdekoliv se mi daří lépe než v Praze. To není kritika organizátorů ani trati, která je objektivně vzato velmi rychlá,  spíš to vypovídá cosi o mě a mojí psychice. Domácí půda mi nesvědčí. Aspoň tak jsem si to vysvětlil při své doposud poslední pražské účasti roku 2013.
Teď jsem ale o šest let starší a téměř padesát půlmaratonů zkušenější, z Prahy se mi kolena jistě nerozklepou, před závodem si odpočinu, vyrazím v klidu, nebudu spěchat a teprve až se zahřeji a rozdýchám, pořádně to nakopnu...
Pozorný čtenář si jistě všimne, že si to takhle plánuji před každým rychlým rovinatým závodem a stejně jsem si to říkal, když jsem nás koncem loňského roku registroval na jarní Prahu. Tentokrát to vyjde!
To bych ale nesměl být onen pověstný starý pes. Že si odpočinu? Kdepak.
S posedlostí klasického neurotika sleduji svou měsíční i roční kilometráž, a protože vím, že v letních vedrech se objemy nabírají hůř, snažím se do zásoby o to víc zkraje jara, kdy se běhá nejlépe. Pravda, tři dny před závodem už si dám pauzu, ale to už nastupuje předpůlmaratonský syndrom, čili období, kdy mám závod a očekávání svého výkonu v hlavě, nic se mnou není a nespím. Prostě případ pro Chocholouška.
A je to tu. Sobotní budíček v sedm ráno, já se ladím do závodní modré (tričko z Jerevanu, čelenka skotská), Angelika zazáří v červené (tričko z nedokončené Andorry, rukávky se fasovaly k tomuto závodu). Původní předpověď slibovala příjemně zataženou sobotu s přeháňkami, realita však přišla s téměř jasnou oblohou, avšak celkem příjemným chladnem.
Na startu jsme skoro moc brzy, ale aspoň stihneme poklábosit se známými a sledovat mezinárodní mumraj. O mé psychické pohodě svědčí tři návštěvy záchodků během poslední půlhodiny před startem. Loučím se s Angelikou u jejího koridoru H a zvolna kráčím do svého déčka. Tam okukuji natěšené cizince a snažím se trochu se rozhýbat a rozproudit si krev v žilách.
Startujeme. Startovní branou probíhám v čase 3:20 a to je na nějakou dobu naposledy, kdy můj mozek kontroluje chování těla. Pak jako obvykle přepínám na autopilota a řídím se tempem davu kolem sebe, na hodinky nekoukám. Jen pro připomenutí, předstartovní plán říkal: začni zvolna, tempo 5:15-5:10, a když se budeš cítit fajn, časem přidej. Realita je taková, že hodinky kontroluji když vbíhám na Smíchov, vidím průměrné tempo 4:55 a dochází mi, že dnes to nebude můj den.

Těžko říct, co přesně je špatně. Nohy jsou v pohodě, dehydrovaný ani přehřátý nejsem, jen jaksi chybí síla a špatně se dýchá. Snažím se řízeně si zvolnit a odpočinout si, ale moc to nepomáhá. Pomalu mi dochází, že to dnes asi bude dost podobné předchozím pražským půlmaratonům - nedoběhnu v pohodě a se ctí. Bude se potupně odpadat.
Cesta k obrátce na Strakonické mi připadá jaksi delší než dřív, stejně tak návrat do centra Prahy. Mé pocity se kontinuálně zhoršují, tepovka stoupá, tempo zvolna klesá. Je jen otázkou času, kdy budu muset zařazovat chodecké vložky. Ale zatím se držím. Má pozornost je však plně zaměstnána sledováním stavu těla, z běhu moc nemám. Úsek přes centrum, tedy mezi Smíchovem a Malostranskou, si vlastně vůbec nepamatuji, ač jsou to nejhezčí místa na trati. Jen se snažím udržet se v běhu.
Podél Vltavy do Holešovic to stále ještě nějak jde, hlavně proto, že jsou tam i seběhy z kopce. Libeňský most, teď hlavně moc nedupat, není na tom nejlépe, stejně jako já. Za libeňákem rezignuji, v běhu už se neudržím. První pauzu ještě alibisticky neprohlašuji za chodeckou, ale za čůrací, čímž ztrácím necelou minutu času, ale osudu neuteču, v Karlíně přecházím do chůze ještě dvakrát, a stejně tak ve stoupání za Těšnovským tunelem. Tam ještě ztratím pár vteřin nabízením pomocné ruky  anglicky nadávajícímu spoluběžci který zakopává o dlažební kostku a končí na zemi. Zvedá se a pokračuje, ale aspoň jsem ho předběhl. Je to jen drobná útěcha, na posledních pěti kilometrech se přese mě přehnaly stovky běžců.
Ploužím se posledním kilometrem k cíli, poslední chůzi zařazuji ve stoupání od řeky na Malostranskou, Mánesův most už je v podstatě cílová rovinka a tam se běžet musí. Cílový čas 1:53:48 je zhruba o deset minut za tím, co jsem si vysnil a o osm minut za tím, co bych považoval za slušný výkon. Kdepak, jestli si ještě někdy někde zaběhnu osobák, v Praze to asi nebude.
Finišerskou medaili si beru, i když chvilku zvažuji, že bych ji demonstrativně odmítl s tím, že si ji nezasloužím. Jdu si pro batoh, převlékám se do suchého. Normálně bych teď šel k cíli nafotit Angelice finiš, ale na masových bězích tohoto typu to moc nejde.
Angelika zabíhá svůj dvouhodinový standard a je spokojená.
A jaká si z tohoto závodu odnést ponaučení?
  • V Praze už neběhat
  • Zapracovat na mentální přípravě. Nestresovat se. Nevypnout mozek a držet se plánu.
  • Zapracovat na fyzické přípravě. Před závodem polevit, méně běhat, udělat si na závod chuť.
Ale víte, jak je to s tím starým psem...

DETAILY BĚHU