pátek 18. října 2019

Stylová pocta mistru KG v pražské Stromovce

Ono by samozřejmě bylo velmi nevhodné v den státního smutku třeba pokořit osobák, že? Je tedy velmi stylové, že jsem se svým jediným letošním maratonem opět řádně protrápil.
Ve Stromovce už toho mám odběháno spoustu. Zažil jsem zde svá velká vítězství na Procházkách se psem, Lívancové dvoumíláky, organizované tréninky, Běh pro život s dětmi nebo půlmaratonská trápení v červencových vedrech. Letos má být Stromovka dějištěm našeho jediného letošního maratonu.
Vše se vyvíjelo optimisticky, měsíční kilometráže se přes léto držely dost nad 300km, poctivě jsem plnil tréninkové plány a příprava měla právě tímto závodem vyvrcholit. Ale to by mi musela přát i příroda.
Začátek října byl velmi sympaticky chladný, běhal jsem v teplotách kolem deseti stupňů a v deštících. Se znepokojením jsem však začal sledovat předpověď, která varovala, že v den maratonu teploty půjdou nad dvacet. Úroveň české meteorologie se zřejmě zlepšuje, protože nakonec se předpověď beze zbytku naplnila.
Přesto se snažím nic nepodcenit a udělat maximum pro úspěch rozmarům přírody navzdory. V den závodu vstávám v šest ráno, hned si jdu dát klusový kilometřík aby se tělo probudilo, pak snídaně, převlečení do závodního a odjezd na start. 
Na maraton si lze jen těžko přát odpudivější počasí
Start a cíl se zázemím tentokrát nejsou u rekonstruované Šlachtovy restaurace jako u jiných závodů, ale ve sportovním areálu Za císařským mlýnem. Ač jsem téměř celoživotní Pražák, návštěva této oblasti je pro mě novinkou.
Atmosféra na startu je příjemně rodinná, žádná velká show s hudbou a konfetami. Účastníci jsou většinou velmi zkušení lidé, kteří vědí, do čeho jdou. Půl hodiny před naším startem vybíhají borci, kteří si netroufají na oficiální pětihodinový limit.
My vybíháme v plánovaných 10:00 a já mám už od prvních metrů pocit, že mi je teplo a začínám se potit. Průběžné sledování hodinek potvrzuje mou obavu, že se náhlé oteplení tělu vůbec nelíbí. Tam, kde bych čekal tepy kolem 135 je mám na 150. To není dobré. V prvním okruhu stále doufám, že si tělo dá říct a uklidní se, ale kdepak, navzdory volnému tempu mám tepy kolem 150 neustále. Smutné je, že už jsem zkušený běžec a jsem schopen odhadnout, jak se v této situaci bude závod vyvíjet. Když nebudu zrychlovat, tak se celkem pohodlně dostanu na půlmaraton, dalších deset kilometrů bude čím dál těžší boj a pak budu nucen začít chodit. Ale proč prozrazovat konec předem, že?
Ale ono žádné velké překvapení nepřijde. Ačkoliv se snažím hodně pít, běh je v každém pětikilometrovém okruhu o něco těžší. Postupně se smiřuji s faktem, že půjde o další nepovedený maraton, a cílem nyní je, aby šlo o něco menší katastrofu, než jakou jsem zažil loni v Linci. Závod si ještě zpestřím tím, že zhruba dvě kola uvažuji nad tím, že by se mi asi běželo o dost lépe, kdybych si došel na záchod. Na konci čtvrtého kola to skutečně udělám. Pokud vím, tento závod je první, při kterém sedím na záchodě a běží mi čas.
Z dat vidím, že jsem tam strávil přesně 3 minuty, a to v závodním čase 1:51:00 - 1:54:00. Drobnou úlevu to přineslo, ne však oživení, takže druhá polovina je o pozvolném umírání. V náběhu do sedmého kola pozdravím rodiče, kteří byli o den dříve na houbách a sem nám přivezli kulajdu. V sedmém kole už však tělo dle očekávání vítězí nad morálkou a já musím začít zařazovat chodecké vložky. Během posledních dvou kol mi průměrné tempo závodu klesá z 5:25 na 5:55, což je velmi depresivní sledovat.
Ploužící se mátoha v cíli
Rodiče na mě v cíli počkali, zřejmě v obavách, zda se do cíle dostanu živý. To je asi tak jediné, co se dnes povedlo. Čas přes čtyři hodiny je zhruba o osminu horší, než v co jsem tajně doufal. V cíli těžkou dehydrataci rozháním nealko pivem. Běžně ho považuji za hnusné, nyní chutná skvěle. Jak jsou ty věci relativní.
Pak ještě čekáme na Angeliku, která je sice teploodolnější než já, ale trať ji také potrápila.
Angelika finišující
A jaké z toho plyne ponaučení? Pracuji s dvěma variantami:
  • Měl jsem smůlu a sejmulo mě horko. To lze ilustrovat i na tom, že jsme cestou domů u auta sundali střechu a domů jeli vyletnění jak v červenci. U benzínové pumpy v Holešovicích teploměr ukazoval 27C. V pondělí téhož týdne bylo kolem deseti. S tím se mé tělo prostě nesrovná, zde nenadělám nic.
  • Jsem nervák, kterému tepovku zvyšuje start v každém závodě.
Tak nevím, čas ukáže.

DETAILY BĚHU

pátek 4. října 2019

Běchovice po desáté. To už fakt běhám přes deset let?

Jak už jsem popsal v minulých článcích, letošní rok je pro mě přelomový tím, že jsem přestal hloupě pobíhat a začal svědomitě trénovat. S trenérem jsme dohodli, že snažení budeme směřovat k říjnovému maratonu ve Stromovce. Většina mých běhů je tedy nyní spíš dlouhá a pomalá než krátká a rychlá, což naznačovalo, že letošní Běchovický čas asi nebude nic moc. Trenér tuto domněnku po nedávném Minsku podpořil zadáním: "Posílám trénink, hlavní start je Stromovka, musím ti to nyní dát maličko zpátky do objemu, není to ideální vůči Běchovicím, ale vezmi je jako kvalitní trénink". Maličko do objemu je v jeho podání 80-90km týdně s 2-3 běhy v délce kolem půlmaratonu. Připadám si poněkud týraný.
V neděli dopoledne tedy vyrážíme autobusem na start a já mohu být zcela klidný - nic se ode mě nečeká. Ale jak už to bývá, klidný nejsem. To já asi neumím a pocit celkového vyčerpání mé chmurné myšlenky na pravděpodobné selhání jen podporuje.
Na startu samotném vše vypadá optimisticky. Počasí nám přeje, není ani horko ani zima a my prozkoumáváme nové zázemí ve dvoře za hospodou, je povedené.
Sledujeme předstartovní rozhovory s celebritami a já si dávám závazek, že jestli musím někoho předběhnout, je to Jakub Kohák. Aspoň Koháka dát musím, i když jsem teď zpomalený.
Pak coby diváci pozorujeme start bruslařů následovaný startem eliťáků. Ten je signálem, že se musíme chystat i my.
S Angelikou se řadíme někam do poloviny startovního pole, nečekáme dlouho a je tu startovní výstřel. Pamětiv rad trenéra dávám první kilometr velmi zvolna. Ono to jinak ani moc nejde, na trati je v úvodu velmi husto. Po prvním kilometru šlapu na plyn a zastabilizuji se na tempu 4:30, které mám v plánu udržet co nejdéle.
Opět si potvrzuji, že první polovinu trati tak nějak nemám rád. Neustálé vlnění člověka vyvádí z tempa, současně ale není tak náročné, aby představovalo opravdovou výzvu. Druhou polovinu, která mi začíná někde v Kyjích u CocaColy, mám raději, i když je složitější. Začíná kilometr a půl dlouhým stoupáním za křížení Průmyslové. Zde už toho začínám mít tak nějak zdravě dost, ale plán si plním, do cíle zbývají čtyři kilometry a já vím, že odteď už to nebude nudné, bude to už jen těžké.

Následuje kilometrový sešup do Hrdlořez. Jako obvykle je to místo, kde ztrácím. Zde mě lidé předbíhají, seběhy neumím. Po krátké rovince následuje zlatý hřeb trati, kopec Hrdlořezák, který organizátoři letos zvýraznili motivačními vlajkami, aby všichni viděli, jak slavný kopec běží.
Vybíhám ho velmi uspokojivě, samozřejmě zvolňuji, ale v nohách je dost síly a necítím potřebu přejít do chůze.
Pokud jsem v seběhu ztrácel, tady pro změnu získávám, předbíhám docela dost lidí. Jelikož se díky tréninku sleduji víc než dřív, často koukám na hodinky a trochu mě překvapují tepy dost přes 180. Nevěřil bych, že jsem jich schopen.
Na Spojovací probíhám mezi dvěma netrpělivě čekajícími tramvajemi a pokračuji ve stoupání Koněvovou. Tam už je to o vůli, ta však nechybí. Cílem probíhám přesně 47 minut po proběhnutí startem, což znamená zlepšení loňského času o 3 vteřiny. Vzhledem k tomu, že jsem čekal spíš zhoršení, protože většinu času se jen maratonsky ploužím, tak to beru všemi deseti.
Trochu se vydýchávám, beru si 🍌, 🚰 a termofolii a vracím se kousek proti směru běhu nafotit Angeliku. Ta má tuto trať mezi oblíbenými a i letos se na ní o kousek zlepšila. I letos jsem využil výhody pracoviště hned vedle cíle a mám ve dvoře schované auto, byť jsem za to letos musel zaplatit reprezentací zaměstnavatele v podobě velkého loga na zádech.
Angelika finišující

Ze závodu tedy opět odjíždíme spokojeni, desátá nepřerušená účast mi přinesla traťový osobák, Angelika taky. A s optimismem můžeme vyhlížet vrchol sezóny ve Stromovce.


DETAILY BĚHU

čtvrtek 19. září 2019

Áčka hotová, pokračujeme béčky: půlmaraton běloruským Minskem

Nezdá se to, ale mnoho vody řekami proteklo od mého posledního příspěvku na těchto stránkách. Myslíte, že jsem zahálel? Kdepak, trénoval jsem. Ušil jsem si na sebe bič v podobě přísného trenéra a plnění jeho tréninkových plánů. Naordinoval jsem si nezávodní léto a svědomitou přípravu na podzimní sezónu, jejímž vrcholem má být maraton ve Stromovce.
Ale pochopitelně se nevzdávám ani dílčích cílů a bláznivých výzev jako je abecední návštěva všech evropských zemí. Povětšinou exotická áčka již máme úspěšně za sebou, završili jsme je jarním závodem v Ázerbájdžánu, nyní se pouštíme do nám bližších béček. V Belgii jsme již byli a další je na řadě Bělorusko.
Do Minsku tedy přijíždím z plné zátěže, nicméně pozitivně naladěn, protože tréninkové běhy ukázaly, že co dřív bývalo na hraně mých možností zvládám nyní v tréninku zcela v pohodě.
Hlavní město Běloruska v nás vyvolává rozporuplné dojmy. Není to místo, kam by se houfně hrnuli turisté, protože není na co. Za druhé světové války ho Němci zničili do té míry, že si po válce místní řekli, že opravovat to nemá smysl, vše staré strhli a postavili ho znovu. Nejstarší části města tedy nyní vypadají jako u nás Vršovice či Vinohrady, okolní zástavba je ve stylu panelovo-betonového brutalismu a periferie jsou panelákové.
Na druhou stranu se zdá, že je Minsk příjemným místem pro život. Přestavěn byl v sovětsky velkorysém stylu (místa je dost...), takže silnice jsou širokánské, budovy daleko od sebe, volné místo vyplňují parky a jiné zeleně.
V pátek večer se ubytováváme v hrozném, ale nepříliš drahém hotelu Jubilejnyj přímo u startu závodu a útrapy cesty z letiště místním MHD léčíme několika pivy (Lidskoje, Alivarija, Žatecký Gus). Spokojeně konstatujeme, že když už piva za mnoho nestojí, tak aspoň nestojí mnoho.
V sobotu ráno si jdeme do nedalekého komplexu sportovních hal pro startovní čísla. Podepisujeme nezbytné prohlášení, že když to s námi na trati šlehne, tak je to náš problém a ne jejich, dostáváme startovní balíček s pěknými tričky a jsme připraveni. Na startovním čísle je u jména česká vlaječka, sympatické.
V neděli v sedm ráno spolu s ostatními běžci netrpělivě přešlapujeme před hotelovou jídelnou a čekáme, až ji otevřou. Rychle do sebe házíme bílkoviny a cukry, start je za necelé dvě hodiny.
Počasí nám přeje. Dopolední teploty jsou mezi 10-15 stupni, což je pro závod ideální. Trochu zlobí jen silnější vítr, ale o tom zatím na startu v centru města moc nevíme, to se projeví později.
Organizátorům se daří nabudit běžce předstartovními motivačními proslovy, já se soustředím spíš na sebe a na to, abych nezopakoval žádnou z chyb, které obvykle dělávám.
Startujeme, a mě po chvíli dochází, že jsem jednu z nich opět vyrobit dokázal. Startoval jsem s Angelikou ze zadních pozic a první dva kilometry mohu zapomenout na klidné, pravidelné tempo. Musím se stylem brzda-oblouk-plyn prokousávat davy různě poshlukovaných prvoběžců. Až od třetího kilometru jsem schopen běžet relativně volně.
Někde v těchto místech také bohužel konstatuji, že to dnes nebude žádná sláva. Ačkoliv běžím pomaleji, než bych si představoval, tepy mám relativně vysoko. I když jsem nepřepálil úvodní tempo, tělo není v pohodě a dnes to nebude o kvalitním vytrvalostním výkonu. Ale zatím to jde a stále nevzdávám šanci na slušný čas. To Angelika čas neřeší a běh si zpestřuje focením, s čímž sice vnitřně nesouhlasím, ale aspoň sem mám co dávat, že.
Na akci je také znát, že se pořadatelé buď stále učí, nebo pro ně servis běžcům není úplně na prvním místě. Občerstvovačky sice jsou, ale směšně malé. Když jsem se blížil k první, řekl jsem si: tady na začátku je nějak plno, napiji se o kousek dál. Oběhl jsem chumel lidí a zjistil, že občerstvovačka je za mnou. Byly to jen dva malé stolečky. Pro čtyři tisíce lidí celkem málo. Tak nic, napiji se až na další. Na další, kdesi na kolem poloviny trati, zjišťuji, že si na vodu zkrátka musím počkat. Jsou tam jen dvě slečny, které rozlévají vodu z lahví do kelímků. Nemají šanci stíhat. Na vesnickém závodě pro sto lidí by to bylo ok, na velkoměstské akci je to smutné. Ještě že není horko, to by řada lidí asi nedoběhla.
Zhruba kolem poloviny trati opouštíme centrum a dostáváme se do periferní sídlištní oblasti, která mi silně připomíná Evropskou ulici v Praze. Soustava táhlých kopců, kolem kterých se tyčí paneláky (kupodivu o dost lépe vypadající než ty pražské), mezi kterými jsou spousty moderních administrativních, obchodních či sportovních center.
Zde několik kilometrů bojujeme se silným protivětrem, nakonec naštěstí obíháme jednu ze sportovních hal a začínáme se po větru vracet směrem k cíli. Tato část trati mě stála vážně hodně sil, navíc na sobě pozoruji známky dehydratace. Sice je pořád velmi příjemně, ale na celé trati jsem si byl schopen dát jen pár loků čisté vody.
Cíl už je ale takřka na dohled, organizátoři sice ještě naplánovali drobnou škodolibost, kdy už cíl sice téměř vidíme, ale přesto nás ještě čeká odbočka doleva a půl kilometru tam a půl kilometru zpět, nakonec se však dočkám, trochu zafinišuji a mám to za sebou. Nad časem 1:46 a nějaké drobné jen pokrčím rameny. Je to sice rozhodně jeden z těch lepších, přesto se mi v závodě nepovedlo prodat, na co mám objektivně natrénováno.
Nafasuji medaili, nějaké lahve s vodou a jdu číhat na Angeliku.
Angelika finišující

Stejně jako já, i Angelika finišuje v jednom ze svých lepších časů. Spokojeně odcházíme na hotel s plánem trochu si odpočinout, něco pojíst a pak ochutnat zbytek dosud netestovaného pivního menu.

DETAILY BĚHU

úterý 21. května 2019

Jak jsme běželi pro kočku

Připouštím, že toto byl z mé strany trochu nestandardně pojatý závod. Jednak naše účast byla výsledkem zdařile pojatého marketingu pořadatelů, když rozdávali letáčky na startu Městského běhu v Bradýse. Navíc na sobě měli stylová funkční trička s kočkami a tlapkami, do kterých se Angelika okamžitě zamilovala, čímž se rozhodlo o naší účasti.
Za druhé jsem si už nemohl dovolit další narušování tréninkového plánu. Trenér mi na neděli předepsal dvacetikilometrový klus a to je třeba respektovat. Můžu to ale zkombinovat: dát si osmikilometrový závod nezávodním tempem po boku Angeliky, a když pak nezastavím a budu z Lázní Toušeň pomalu pokračovat k domovu, tak z toho ta pomalá dvacítka bude.
Bylo tedy rozhodnuto: zúčastníme se charitativního Běhu pro kočku ve prospěch kočičího útulku Tlapky Mochov.
Já sice nepatřím do kočkomilného křídla naší rodiny, naše Zuzka do něj ale rozhodně patří, a i proto se nechala přemluvit k účasti na kratší distanci, kterou jsou čtyři kilometry.
Start a cíl jsou uprostřed fotbalového hřiště Lázní Toušeň a zázemí poskytuje přilehlá hospůdka U jezevců. Jelikož na tomto závodě nikdo z nás nemá v úmyslu doopravdy závodit, můžeme si dopřát předzávodní posilnění v podobě velkopopovické jedenáctky.
Potěšilo mě startovní číslo s krásnou maratonskou dvaačtyřicítkou, to se povede málokdy. Vyrážíme na trať. Po dvou stech metrech se od nás odpojuje Zuzka a míří na svou kratší trasu, já s Angelikou vybíháme nedalekou lávku pro pěší přes Labe a na druhém břehu se stáčíme na Káraný. Já sleduji hodinky a snažím se držet si tepy na "klusové" úrovni.
Probíháme Káraný a běžíme podél Labe na Čelákovice. Je to krásná trasa, na kole to tu známe, běžecky se sem podíváme opravdu jen výjimečně. Chvilkami si Angeliku musím brzdit, má instinktivně potřebu závodit a já jsem lehce nervózní, že mi tepy lezou výše než by měly.
V Čelákovicích přebíháme po další lávce zpět na pražský břeh a míříme zpět k Lázním Toušeň.
Pohodlným tempem klušeme zpět k fotbalovému hřišti, tam už čeká Zuzka a nafotí náš finiš, přičemž současně fotím i já, a tak se pěkně nafotíme navzájem.
V cíli se příliš nezdržuji. Sundavám a vracím startovní číslo, trochu se napiji, loučím se s Angelikou a Zuzkou, které domů pojedou autem a pokračuji v klusu směr Praha.
Tréninková fáze nabírání objemů, kde se nyní nacházím, znamená velkou spoustu velmi osamělých kilometrů na hodně dlouhých bězích a toto zpestření pomalým závodem jistě nebude pravidlem, ale jednou za čas snad neuškodí, zvlášť když je to pro dobrou věc. I když pro dobrou věc... no nevím, mě ty malé vychytralé povýšené přezíravé šelmy svou okázalou leností spíš rozčilují, ale to už je věc názoru, že?

DETAILY BĚHU

pátek 17. května 2019

Brandýs, čtvrtmaraton památnými místy všeho druhu

Městský běh Brandýsem nad Labem a jeho siamským dvojčetem Starou Boleslaví jsem nám do termínovky zapsal z vícero důvodů. Jednak patří do kategorie "malých závodů v blízkém okolí", které bych rád postupně vyzkoušel všechny, druhak zde Angelika v době registrace pracovala, čímž to pro ni mělo jisté kouzlo.
To trochu vyvanulo tím, že se Angelika pracovně přesunula zpět do matičky Prahy a já si to zkomplikoval tím, že jsem se pustil do systematičtějšího běžeckého tréninku a nyní jsem ve fázi nabírání objemů, takže účast na rychlé kopečkovaté desítce je pro mě spíš kontraproduktivní. Plány se však mají plnit a já tedy uposlechnu pokyn trenéra "běž to ostřeji, bez finiše". Takže tak na 85-90%. Jestli to tedy půjde, protože z předchozích objemových týdnů si připadám dost zpomalený.
Věci se nám sešly tak, že jsme v Brandýse dost dlouho před startem, tak si v místní hospůdce dáváme pozdní oběd a pozorujeme výrazně proměnlivé počasí: chvíli prší, chvíli svítí sluníčko, chvíli je pod mrakem.
Hodinku před startem už jsme na hlavním náměstí, sledujeme vyhlašování dětských kategorií a předstartovní hemžení.
Běh je oficiálně veden jako čtvrtmaraton, což je něco přes deset a půl kilometru a běží s námi i závodníci na "něco přes pět kilometrů". My si jejich trasu dáme dvakrát.
Před startem si dávám dvě rozklusová kolečka kolem náměstí, připomínám si trenérovy pokyny nesnažit se být moc rychlý a jdeme na věc.
Vybíháme.
Start je silně z kopce, a protože jsme na začátku a jsem při síle, chvílemi se přestávám hlídat, předbíhám a závodím. Trasa je to hezká. Běžíme uličkami starého města, přebíháme po můstku na ostrůvek na Labi a tam po cyklostezce k mostu přes Labe. Vybíháme na most, opouštíme Brandýs a běžíme na Starou Boleslav. Držím si tempo kolem 4:50 na kilometr a věřím, že jde o tempo ostřejší, nikoliv však ostré.
Svižné tempo moc neumožňuje kontemplaci nad duchem míst, kterými probíháme, přesto věnuji tichou vzpomínku svatému Václavovi, který byl před pouhými 1084 lety zavražděn po naší levé ruce. Probíháme působivou Staroboleslavkou branou, ostrá zatáčka doprava a míříme na Houšťku, což je další významné místo. Jednak tím, že zde Emil Zátopek roku 1951 zaběhl světový rekord na 20 kilometrů, za druhé tím, že jsem se v místní hospůdce roku 1998 nebo 1999 v době vysokoškolských studií nehorázně opil se spolustudenty z místních kolejí. Samá památná místa.
Podél Labe se vracíme zpět k mostu na Brandýs, přebíháme ho a je před námi ne moc dlouhý, ale o to příkřejší výběh zpět na náměstí.
Zde už začínám cítit, že snažit se držet tempo i v kopci nebylo úplně rozumné a mé úsilí začíná být v rozporu s pokynem trenéra úplně závod nehrotit. Tréňa se musí poslouchat, takže ve druhém kole se snažím držet hlavu na uzdě a běžet pomaleji. Tomu pomůže i to, že dva kilometry před cílem přichází bouřka, která o sobě férově dávala předem akusticky vědět celé druhé kolo. Dobíhám tedy za vydatného deště, loužemi a s minimálním zájmem pořadatelů i publika, kteří se všichni choulí pod přilehlými přístřešky.
Aspoň mi sundají čip z boty, beru si banán a vodu a nehledě na déšť jdu číhat na Angeliku. Té už na samotný finiš déšť trochu poleví, ale také dobíhá zcela promočená, takže se v cíli moc nezdržujeme a urychleně se stahujeme do auta a míříme k domovu.
Další z "malých místních" máme za sebou a já tímto trenérovi slibuji, že už přípravu nebudu narušovat neplánovanými závody, děkuji za pochopení.

DETAILY BĚHU

středa 8. května 2019

Baku, pěkný závod tak nějak po kavkazsku

Uplynulo něco přes půl roku od naší běžecké návštěvy Arménie a opět se vracíme na Kavkaz. Není se co divit, od A začíná ještě jedna tamní země, Ázerbájdžán. To není destinace, která by příliš plnila stránky katalogů cestovních kanceláří, takže výlet pro nás bude mít opět nádech exotiky.
Ázerbájdžán je nejbohatší z kavkazských zemí a to hlavně proto, že hlavní město Baku v podstatě stojí na ropě, tu zde těží na zemi i v přilehlém Kaspickém moři. Je to znát i na zdejším vzduchu, při procházkách po Baku jsem měl často pocit, že někde za rohem musí být asfaltéři.
Název města Baku prý pochází z perštiny a znamená "město, kde fouká vítr", což potvrzuji, fouká zde stále a docela dost. Jinak jsme Baku poznali jako velice hezké místo, stát zde své petrodolary vkusně investuje do hezké moderní výstavby a oprav historických památek, přičemž staré a nové se příjemně doplňují. Převládajícím náboženstvím je zde sice islám, ale jak píše Wikipedie "podle sociologických průzkumů je ázerbájdžánská společnost nábožensky vlažná".
Všude je také vidět, že Azerové (místní etnikum) jsou menší brášci Turků. V televizi jsou především turecké programy, jazyk připomíná turečtinu a obě země také spojuje nepřátelství vůči Arménii, která má tu smůlu, že leží mezi nimi.
Ale pojďme k běhání. Po nedávném fiasku na pražském půlmaratonu jsem se konečně dokopal k rozhodnutí, že učiním přítrž svému bezcílnému pobíhání a dám mu řád, a pořídil jsem si trenéra. Nyní tedy pobíhám dle tréninkového plánu a momentálně jsem ve fázi, kdy běhám velmi pomalu a učím se zapojit do běhu i hlavu, nejen srdce. Dle dohody s trenérem tedy tento závod nepoběžím naplno, nechám si při něm znatelnou rezervu.
Do Baku přilétáme v pátek pozdě večer, v sobotu dopoledne si dáváme poznávací procházku a vyzvedáváme si startovní čísla. Už zde je vidět, že tento závod bude v lecčems svérázný. Ázerbájdžán rozhodně není běžecká země, vládnou zde především úpolové sporty. Půlmaraton se zde koná teprve počtvrté a běh si zatím velkou popularitu nezískal. V obchodním centru nacházíme malý stolek s logem závodu u kterého sedí jedna znuděná nezletilá brigádnice, která nás dlouho hledá v tištěném seznamu, nakonec nás nachází zcela na začátku, protože jsme byli mezi prvními registrovanými, načež sáhne pod stůl a vytáhne samotná startovní čísla. Nic víc. Přeci jen jsme z velkých městských akcí zvyklí na velkolepější pojetí, ale nevadí, co se počítá bude běh.
Při procházce nás také udivovalo, proč jsou kolem hlavních silnic betonové sokly s tři metry vysokým kovovým plotem a každých pár set metrů montované kovové tribuny se sedačkami. Zprvu jsem si myslel, že je to už příprava na závod a že poběžíme důkladně chráněni od okolních davů a z tribun nám budou fandit. Vysvětlení je méně běžeckocentrické - víkend předtím se na městském okruhu jel závod formule 1 a místní organizátoři ještě nestihli uklidit.
Z hotelu to máme na start necelé tři kilometry. Start je na kraji zálivu Kaspického moře, trasa potom vede deset kilometrů podél zálivu, načež se odbočí směrem od moře do kopce skrz město směrem k letišti a cíl je u Olympijského stadiónu.
Na startu jsme o hodně dřív než je nutné, tak máme dost času pokukovat jak vypadá místní předstartovní atmosféra. Je to opět takové svérázné. Závod měl asi velkou reklamní kampaň, protože je zde i spousta lidí, kteří s během asi nemají mnoho zkušeností. Lépe to asi lze vyjádřit obráceně: vidíme zde jen velmi málo zjevných běžců. Řada lidí akci pojímá jako společenskou událost a moc netuší, co je vlastně čeká. To se později potvrdí během závodu, kdy dle výsledkové listiny, ač rozhodně neběžím naplno, končím 187. z 7426 vyběhnuvších. Do cíle prokazatelně dorazilo 2403 závodníků. Na startu jsou "běžci" v džínách, kožených bundách či slečny s kabelkami.
Odkládám batoh do náklaďáku, který ho má zavézt do cíle, dávám si rozklusových pár set metrů podél moře a jde se na start. Tam vládne slušný chaos. Nejprve spořádaně čekáme na startovní výstřel, jak už se to tak dělá, když davem začnou chodit organizátoři a snaží se v něm vytvořit uličku. Moc jim to nejde, zato se dav běžců jaksi samovolně sune za startovní brány, takže již asi stojíme na trati. Není zcela jasné, kde přesně je startovní čára. Aby chaosu nebylo málo, najednou si davem začíná vcelku bezohledně razit cestu ochranka jakési celebrity, o které se později dozvídáme, že je dcera prezidenta. Nakonec organizátoři s patnáctiminutovým zpozděním zdárně odpočítají start a velmi zvolna se vydáváme na trasu.
Prvních osm kilometrů vede po promenádě podél moře, kterou tvoří, jak můžete vidět na fotkách výše, keramické dlaždice. Připadám si trochu jako bych běžel koupelnou. Začínám dle dohody s trenérem zvolna, nespěchám, přesto stále předbíhám. O vodu nouze není, zásobování je jedna z mála věcí, kterou organizátoři zvládli bezchybně. Po dvou až třech kilometrech dostáváme vodu v půllitrových lahvích, ideální.
Osmý kilometr, od moře do města


Co se moc nepovedlo je směr závodu, prakticky celá trasa je proti vcelku silnému větru, což sice ochlazuje, ale také brzdí a zvyšuje tepovou frekvenci. Přesto si už na čtvrtině trasy spokojeně konstatuji, že se cítím mnohem lépe než v Praze. Tam jsem už na začátku Smíchova cítil, že to bude průšvih, zatímco tady jsem relativně v pohodě.
Na polovině trati odbočujeme od moře a začíná osmikilometrové táhlé stoupání. Také už to není promenáda, ale čtyř až osmiproudá hlavní silnice, z níž většinu máme k dispozici my. Pořád je na co se koukat, místní kultura klade velký důraz na architekturu, takže ať už koukáme na běžnou výstavbu v centru města, na kancelářské mrakodrapy nebo na předměstské paneláky, všechno je to tak nějak hezké a má to ducha.
Angelika se na trati opět kochala
Úmorné stoupání končí na osmnáctém kilometru, kde na chvíli zabíháme mezi paneláky, aby se před námi vzápětí vyloupl Olympijský stadión. Jeho název je lehce zavádějící, protože se tu nikdy žádná olympiáda nekonala a pojmenování má spíš asi symbolizovat připravenost stadiónu případnou olympiádu hostit. Vtipné.
Závodu však ještě není konec, nejdřív se k němu musíme po dálničním přivaděči dostat, pak si dát dlouhou rovinku podél stadiónu a až pak zabíháme přímo k němu a jsem v cíli.

Jsem spokojený, závod jsem neběžel naplno, a přesto mám výsledný čas skoro o pět minut lepší než v Praze. V cíli tak nějak očekávám, že mi někdo pověsí na krk finišerskou medaili, ale nikdo takový tu není. V informačním emailu se psalo "vytvořili jsme tisíc medailí, které dostane prvních závodníků v cíli". OK, přístup je to opět lehce svérázný, ale na to organizátoři mají právo. Já jsem však kritérium zcela jistě splnil, přesto nikoho s medailemi nevidím. Mávám nad tím rukou a sháním se po batohu. Procházím celé zázemí a zavazadla nikde. Až čtvrtý oslovený člověk umí anglicky a vysvětlí mi, že náklaďáky s batohy jsou asi půl kilometru odtud na druhé straně stadiónu. Aha, takže mobil teď nebude a nenafotím Angelice finiš. Na Angeliku tedy čekám bez mobilu.
Ještě k medailím: den po závodě se na Facebookové stránce běhu objevuje výzva, že kdo skončil do tisícího místa, má se se startovním číslem v dalších dnech dostavit na stadión a medaili dostane. No, z Prahy pro ni znovu nepoletím. Škoda.

 

Angelika stejně jako já příliš nespěchala a dobíhá v pohodě. Bereme si zásoby vody a nealko piva a vydáváme se hledat zavazadlo s ručníkem, tričkem na převlečení a předem zakoupenými lístky na metro. To se nakonec úspěšně podaří, já se převléknu do suchého a vracíme se kolem stadiónu zpět na start, odkud je to dle mapy k metru nejblíž. Cestu nám poradí místní a po čtvrthodinové procházce jsme tam. Z infocedulí vykoukáme, že jsme ve stanici Koroğlu a chceme do stanice İçərişəhər, což nevím jak se čte, ale je to na stejné lince a vystupujeme na konečné. V nacpaném vagónu je nám sice trochu líto spolucestujících a snažíme se od nich držet co nejdál, ale nikdo náš zápach nekomentuje, asi jsou zde na výstřední turisty zvyklí.
Tím běžecká část našeho prodlouženého víkendu na Kavkaze končí. Ale ne na dlouho, ke géčku se dostaneme co nevidět a pak nastane čas navštívit neméně zajímavou Gruzii...


DETAILY BĚHU