Sofie chladná, mokrá, kluzká a rychlá

Tak nalijme si čistého červeného vína, bulharská Sofie není vyhlášenou turistickou destinací. Maličké centrum s několika hezkými sakrálními památkami obklopuje značně nevzhledná paneláková zástavba, u které našince napadne, že Žižkov, Libeň nebo Vršovice jsou vlastně moc hezká místa. My se sem ale nejedeme kochat, nýbrž si běžecky odškrtnout další zemi v abecedním pořadí. Albánie, Andorra, Arménie, Ázerbájdžán, Belgie, Bělorusko i Bosna s Hercogovinou jsou již odběhané, Bulharsko bylo na řadě.

Naše abecední vyzobávání zemí dostalo covidovou pandemií slušný bodyček, po kterém rok a půl zůstalo otřeseno ležet. Posledním zahraničním výletem byla Madeira před více než rokem a půl.
Do Bulharska bohužel nevyrážím v nejlepší formě. Týden před závodem se znepokojením zjišťuji, že mám podezřele citlivé zuby na pravé straně úst. Pití čehokoliv chladnějšího se stává dost bolestivým zážitkem. No co, snad to přejde. Ve středu se jdu naposledy před závodem proběhnout, pak už chci odpočívat. Půl hodiny po běhu mi z úst začne střílet taková bolest, že mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Takže to asi nepřejde. V noci nespím, ve čtvrtek se vnutím coby akutní případ k zubařce. Zanícené kanálky šestky vpravo nahoře. Lokální mrtvení, odvrtání, čištění kanálků, desinfekční vložka, provizorní výplň, přijďte za měsíc, nějak to dořešíme. Kdyby to bolelo dál, přijďte brzy ráno. Spokojeně konstatuji, že akutní bolest je skutečně pryč, stejně jako přecitlivělost. Večer však zjišťuji, že zub na dotyk a poklep bolí dál. A my v poledne letíme do Sofie. Představa problémů se zuby o víkendu v Bulharsku mě hodí do takového stresu, že druhou noc za sebou nespím.

Ráno v půl osmé jsem opět u zubařky. Opět anestetikum, odvrtání a přečištění kanálků. Zub je mrtvý, takže nemá čím bolet, bolí jeho usazení v kosti, zřejmě zánět. Ale to musí přejít samo. Ptám se, zda se s tím dá v neděli běžet závod. Tváří se, jako že ona by to tedy nedělala. Cestou metrem na letiště zažívám opravdu hlubokou krizi. Dvě noci beze spánku, hlad, protože jsem včera neobědval, jen lehce večeřel a dnes nesnídal, znecitlivělá tvář z druhé dávky anestetik během dvou dnů. Zpět na nohy mě na letišti postaví cola, opatrné uždibování měkkého sendviče a jeden brufen.
Ale v záplavě negativních pocitů se najdou i pozitiva, například v Sofii má být běžecky vyloženě krásně. Pravda, když člověk letí z Prahy na jih, tak většinou čeká něco jiného, v Bulharsku panuje počasí, které člověk touto dobou očekává spíš na severu Skotska, ale já si nestěžuji, zcela mi to vyhovuje.
Sofie nás vítá deštěm přesně dle předpovědi. Držím se naší cestovatelské strategie "taxíkem jen když nelze jinak" a volím MHD. Bulharsko je sice ve většině kritérií za námi, ale metro na letiště mají. Ale abych je nepřechválil, lístky kartou nekoupíte, potřebujete hotovost. Metro je takové legrační, staré, pomalé a hlučné, nicméně do centra k hotelu nás doveze za 25 minut bezpečně.
Večer se hraje kvalifikační fotbalový zápas ČR - Wales. Normálně by musela nastat zcela mimořádná událost abych ho nesledoval, ale tentokrát to fotbalisté musí nějak zvládnout beze mě - v sedm večer usínám.
Kromě fotbalu a půlmaratonu jsou také volby. V sobotu ráno se jdeme podívat na českou ambasádu v Sofii a plníme svou občanskou povinnost, voličské průkazy jsme si vyřídili v předstihu. Pro dámy sedící v komisi jsme milým zpestřením dopoledne a hezky si popovídáme.

Od voleb jdeme krátkou deštivou procházkou pro startovní čísla. Kancelář závodu je prý pod pomníkem Sovětské armádě. Ten nacházíme snadno, kalašnikov nad hlavou je vidět zdaleka.

Zbytek deštivého dne trávíme na hotelu s výjimkou cesty na večeři. Sice stále mohu kousat jen nalevo protože pravá strana na skus bolí, ale dvě chlazené Zagorky mi udělají dobře.

Večer se Zagorkou

V neděli ráno je ideální běžecké počasí. Devět stupňů, pod mrakem, chvílemi přeháňky, moc nefouká. Volím letní variantu oblečení, chladno mě aspoň bude nutit udržet se v tempu a neprochladnout. Ústupkem počasí je čepice a lehká bunda, kterou ale těsně před výběhem sundám. Sledujeme start maratonců kteří vybíhají patnáct minut před námi, pak jdeme do koridoru my.

Průchod dezinfekční branou

Do koridoru se vstupuje branou s aerosolovou proticovidovou dezinfekcí. Je čas na posledních pár fotek a za chvíli startujeme. Start je takový skromnější, žádná show jako na pražských akcích, jen krátké odpočítávání a startovní výstřel.

Začínám zvolna, není kam spěchat, o osobák nebojuji. Navíc mám pořád obavu, jak bude na fyzickou zátěž reagovat rozvrtaný zub. Je mi příjemně chladno, což je oproti posledním závodům značný pokrok. Zhruba po třech kilometrech opouštíme centrum Sofie a přesouváme se do panelákovo-průmyslového předměstí. Výhodou trasy je, že je příjemně rovinatá, kopečky jsou téměř zanedbatelné, celkem snadno se tedy dá držet stabilní tempo. Na občerstvovačkách nám nabízí láhve vody či ionťáku. Beru si ionťák, párkrát si loknu a zbytek láhve zahazuji. Celkem plýtvání, ale prý je to protiepidemické opatření.

Chvilkami prší, což vůbec nevadí, aspoň se nepřehřívám. Nejprve jsme opustili centrum, pak proběhli sídlištěm, nyní běžíme směrem z města kolem letiště po regulérní dálnici. Ve směru z města má čtyři pruhy, ve dvou jsme my běžci, dvěma vnitřními jezdí auta. Poté na jednom z exitů dálnici podběhneme a protisměrem se vracíme. Zajímavé.

S úlevou zjišťuji, že už jsem v poslední čtvrtině a stále na mě neleze žádná krize. Dokonce si mohu dovolit lehce zrychlovat. Jsme zpět v centru, trasa nám teď vede kolem nejvýraznější dominanty Sofie, katedrály svatého Alexandra Něvského. Technicky je to náročnější, běžím celkem svižně a musím vybrat ostrou zatáčku v dešti na mokrých dlažebních kostkách v lehkém svahu. Je třeba si hlídat, abych se nevymázl. Cílová rovinka. Mám ještě dost sil na slušný finiš, ale na mokré kluzké dlažbě je pořád třeba opatrnost. S výsledným časem kolem 01:47:30 jsem spokojený, na lepší jsem ani nepomýšlel. Jdu si do úschovny pro batoh, abych si převlékl mokré tričko. V úschovně vládne totální chaos. Organizátoři měli výborný nápad, že budou akceptovat jen batohy závodu označené číslem závodníka. Jenže je do úschovy házeli jeden přes druhý a neobtěžovali se je podle těch čísel řadit. Takže tam leží několik stovek úplně stejných batohů na jedné velké hromadě. Strávil jsem tam snad deset minut a jen tak tak se stihl vrátit zpět na trať, abych nafotil Angeliku:

Angelika finišující:

Angelika si také zaběhla svůj dobrý standard, takže běžecká prohlídka Sofie nakonec dobře dopadla. Vracíme se na hotel abychom se zcivilizovali a jdeme do jedné z restaurací na trati na oběd. U jídla sledujeme a povzbuzujeme maratonce, kteří ještě bojují s druhým kolem. My tentokrát dali jen půlku, ale už příští závod by měl být maratonsky plnohodnotný.

Tucet Běchovic za mnou...

Rok se s rokem sešel a Běchovice jsou opět zde. Moc jsme toho letos neodzávodili. Koronavirovou a zdravotní pauzu jsme snad definitivně ukončili před měsícem na Žebrácké 25 a věříme v návrat do dřívějších běžeckých kolejí.

Něco je stejné jako loni na mých jedenáctých Běchovicích, například opět přijel kamarád Jirka z Moravy, kterému rádi pomáháme s logistikou kolem závodu. Něco se však liší. Například už je opět v běžeckém i Angelika. A na rozdíl od loňska není chladno a pod mrakem, ale jasno a celkem teplo. Což tak nějak předurčuje můj výkon. A zatímco loni bylo konání závodu do poslední chvíle v nejistotě a s omezeními, letos jsou to Běchovice v plné parádě. 

Sám si na start jdu jen pro další čárku. Nijak systematicky netrénuji, jen si tak pobíhám. Navíc příroda mi dnes nepřeje, oteplilo se, což je u mě zabiják výkonu.
Já a Angelika startujeme v první vlně, Jirka o deset minut později ve druhé. Cíl mám tedy jasný: ani jeden z nich by mě neměl předběhnout. Máte-li pocit že laťka není příliš vysoko, máte pravdu. A víte co? Mně je to jedno.
Přesto se po startu snažím neflákat a nasadit ostřejší tempo. Hned od počátku však cítím, že to nebude ono. Pocitově celkem dřu, ale běžím pomaleji než bych čekal. Nelámu si s tím hlavu, poběžím co to půjde, je to jen desítka, trápení nebude dlouhé. Občerstvovačku na pátém kilometru nevyužívám, což je možná chyba.
V hrdlořezském údolí mám tentokrát fandící a fotící rodiče:

Mávám na ně vesele, ale krize je na obzoru na jmenuje se "stoupání na Spojovací". Zatímco loni jsem kopec vyjel velmi uspokojivě, dnes to bude jinak. Nemýlím se. Už krátce po začátku přecházím do chůze a zklidňuji tepy. Dnes nemám svůj den. Než se dostanu na vrchol kopce, následuje ještě jedna chodecká vložka.

Na Koněvce se pak snažím vrátit k původnímu tempu, je to ale jen zbožné přání. Cílem probíhám ve druhém nejhorším čase ze svých dvanácti účastí. Hlavu si s tím příliš nelámu, v cíli jsem a počítá se účast.
Jirka dobíhá nedlouho po mně, svůj desetiminutový náskok jsem naštěstí celý neprohospodařil.
I letos jdu kousek před cíl čekat na Angeliku. Zatímco já se letos trápil, ona na oblíbené trati podala dobrý výkon, takže nečekám nijak dlouho:

Angelika finišující

Díky laskavosti zaměstnavatele mám opět nedaleko cíle nachystané auto, takže se na Žižkově moc nezdržujeme a vyrážíme k domovu.
Dvanácté Běchovice za mnou, třinácté snad přede mnou. Snad mi třináctka bude přát a místo oteplení přinese ochlazení, abych napravil letošní ostudu, Do té doby nás ale snad čeká celá řada jiných pěkných závodů, snad konečně i nějaké to zahraničí...