neděle 12. ledna 2014

Ostrava, město mému běhání zaslíbené

V Ostravě se mi daří. Vloni jsem si tu zaběhl maratónský osobák, to je událost, na kterou se nezapomíná a kterou si toto město vysloužilo místo v mém srdci (podobně jako řada jiných před ním a asi i po něm :-) ). Také jsme si tehdy s Angelikou vyzkoušeli, že se do Ostravy dá velice příjemně a kulturně cestovat vlakem. Člověk nemusí řídit, může konzumovat, číst si, protáhnout se nebo se projít... velmi komfortní.
Největší favorité na startu bok po boku

A protože v lednu se mnoho delších tratí neběhá a já si letos lednovou čárku udělat chtěl, naplánoval jsem výlet na Memoriál Jaroslava Dubičky. Původně jsem uvažoval o celém maratónu, ale jsem rád, že se zvolna dostávám z potíží s kolenem, tak jsem si nakonec naordinoval jen poloviční porci. S maratónem ještě chvíli počkáme.
Počasí nám vyloženě přálo. Na startu lehounce nad nulou, na trati se pak ještě oteplilo. Vloni se tu běželo na mrazu, sněhu a ledu, což si rád odpustím. Počasí ocenila zvlášť Angelika, která zápolila kromě trati i s rýmou.
Memoriál Jaroslava Dubničky je milá nízkorozpočtová akce. Žádné účastnické medaile, žádná trička, žádné tašky plné nesmyslů a reklamních letáků. I startovní čísla jsme museli vrátit. Je to akce pro lidi, kteří nepovažují leden za měsíc nevhodný pro vytrvalostní běh. Tedy pro zkušenější, co už mají doma triček dost.
Registrace a výdej startovních čísel byly asi kilometr a půl od penzionu kde jsme nocovali, takže příjemná procházka na rozproudění krve. Trochu nás zakočilo, že start a cíl jsou přímo u našeho penzionu, takže následovala svižná procházka kilometr a půl zpět. Naopak šatny byly v místě registrace, takže pokud bychom je využili, museli by jsme po doběhu znovu absolvovat tu procházku, a potom ještě jednou pro své věci do penzionu... raději ne.
Startujem
Ale jsme tu kvůli běhání, tak hurá na trať. Trať tvoří zhruba pětikilometrové úseky, dva a půl tam, otočka a dva a půl zpět. Na konci občerstvovací stanice a další otočka. Na trati je podběh železniční trati, přeběh po můstku (dřevěném) přes řeku Opavu, vesměs dobrý asfalt, jen místy rozbitý. Žádné velké kopce, jen už zmíněné podběhy a nadběhy. Čtvrtmaratónci si dají dva úseky, půlmaratónci čtyři, maratónci osm. Psychicky náročné místo byla otočka, umístěná v pustině u dálnice D1 a s výhledem na průmyslovou část Ostravy s komíny a chladícími věžemi.
Běžec v tunelu
Na startu se cítím celkem dobře, až na to, že jsem nevyspalý a mám žízeň. To má objektivní příčiny. Ve vlaku jsem neodmítl kávu zdarma, což byla velká chyba. Když si dám kávu jindy než ráno, tak potom nespím. To mi došlo až večer. Pokusil jsem se to přebít dvěma Ostravary (dobrými), ale moc to nepomohlo, stejně jsem v noci koukal do stropu. Ráno jsem se navíc cítil zdehydrovaný, čemuž pobíhání mezi registrací a startem moc nepomohlo, nebylo kde dát si něco k pití. Naštěstí je chladno a potím se méně než obvykle.
Na běh to zatím nemá vliv. Je mi příjemně chladno, zvolil jsem jen tričko a lehounkou mikinu. Na hlavě čelenku a kolem krku nákrčník, ale ty jsem někde na půlce sundal a pověsil k pasu.
Pro závod jsem si nedělal žádné plány, nechal jsem tomu volný průběh. Možná až moc volný, na druhém kilometru jsem zjistil, že jsem rychlejší než obvykle. Byly dvě možnosti, nechat to být a doufat, že to udržím, nebo cíleně zpomalit. Zvolil jsem první variantu a běžel v tempu zhruba 5:05 na kilometr.
Čtvrtina za mnou, čas na drink
Tempo se mi dařilo docela dobře držet a ještě lehounce navyšovat, drobná krize přišla zhruba v půlce třetí pětky. Pomohl přísun cukrů formou energy gelu a po chvíli už to zase šlo.
Jinak trať tohoto formátu má svá specifika. Každou chvíli jsem se viděl s Angelikou. Osmkrát jsem překonal řeku Opavu. Dan Orálek, coby pozdější vítěz, mně předběhl o kolo. Rozpočítání trati na osminy a následné kalkulace kolik mám za sebou/kolik mi ještě zbývá příjemně zaměstnávají mozek.
Nevím proč, ale na posledním kilometru mi přirozený úsměv prostě nejde
Na poslední pětce jsem zalitoval maratónce. Já měl té trati dost už po čtyřech úsecích, oni musí ještě jednou tolik, přičemž spolubojovníků jim znatelně ubude, čtvrtmaratonci už jsou doma a půlkaři právě končí.
Na posledních dvou kilometrech jsem se ještě pokusil zvýšit tempo a zafinišovat, ale moc to nešlo, docházel dech. Přesto jsem cílem prosvištěl v pro mně dobrém čase 1:45:30. Co dobrém, druhém nejlepším! Po nezbytném vydýchání, vychrchlání a doplnění tekutin čekám na Angeliku, abych jí jako obvykle nafotil finiš. Ale Angelika dnes závod jistí ze zadních pozic a naspěchá. Navíc můj telefon usoudil, že je moc zima a vypnul se, takže tentokrát je to bez cílové fotodokumentace.
Tak se aspoň motám kolem kameramana ostravské ČT, který tu sbírá záběry do Sportu v regionech. Mám ale pocit, že ho víc zajímají ženy.
Nakonec doběhla i Angelika. Ta si průměrný čas nezlepšila, ale porazila rýmu i trať, což je hlavní. Odměníme se obědem a hurá na vlak domů do Prahy. Mám ale tušení, že jsme v Ostravě nebyli běhat naposled...

DETAILY BĚHU

středa 1. ledna 2014

Kdepak poklusem, kalupem do Nového roku! A trocha bilancování.

Akce Novoroční běh Horními Počernicemi - Poklusem do nového roku patří k nemnoha stálicím v naší termínovce. Je v tom vždy trochu masochismu stát prvního ledna v 10:30 na startu a mít před sebou šest ostrých kilometrů ne zcela snadným terénem. Ale děláme to rádi, asi nejsme úplně normální. Děti doma vyspávají silvestrovskou párty a my běháme. Nemělo by to být naopak?
Tentokrát jsem na start dotáhl i kamaráda Honzu z práce, čímž jsem si zajistil o jedno místo horší umístění ve výsledkové listině, ale co bych neudělal pro slávu hornopočernického běhu. Honzu porážím jen když neběhá kvůli zranění, nebo když je v rekonvalescenci po zranění. Pokud má možnost trénovat, poráží on mně.

Angelika
Já s Honzou
Já s Angelikou
Počasí nám přeje, je kolem nuly, ale asi nemrzlo ani v noci, takže povrch je bez ledu. Start je tu takový sympaticky spartánský. Jen co se pár desítek běžců shoufuje před startovní čarou, organizátor řekne pár slov na uvítanou a okamžitě následuje startovní výstřel. Nás, co jsme zvyklí na mnohaminutová čekání ve startovních koridorech, to vždy trochu překvapí.
Začátek je dost z kopce. To znamená dvě věci: za prvé jako vždy přepálím začátek a druhou půli těžce protrpím. A za druhé uvidím, co na to mé pomalu se lepšící koleno. Tohle bude ostrý test, doteď jsem se neodvážil běžet s ním ostře z kopce. Ale zdá se že drží a nebolí. Zato já se chovám jak naprostý začátečník. Po šesti stech metrech v nejnižším bodě trati kouknu na hodinky a zjišťuji, že mám průměrnou rychlost 3:50 na kilometr. Čím rychlejší start, tím větší boj ve druhé půli, tohle už znám.
Snažím se trochu se zklidnit a zvolnit tempo, daří se, ale rychlá skupinka, do které jsem se neprávem vetřel, mi rázem mizí v dáli. Zhruba od druhého kilometru jsem tedy sám sobě vodičem a nikoho před sebou nevidím. Nevadí, běžím si svůj závod, výjimečně bez sluchátek v uších, a rekapituluji si právě skončený běžecký rok. Co o něm říct?

- ÚSPĚŠNÝ. Zlepšil jsem se na všech důležitých distancích. O minutku na desítce, o pět minut na půlmaratónu, o víc než čtvrt hodiny na maratónu.
- KOMPLIKOVANÝ. Měl jsem několik zdravotních výpadků. Na jaře chřipka (po letech) a dlouhé laborování se zánětem zubu, na podzim potíže s kolenem. Přišel jsem tím o několik závodů.
 - KRÁSNÝ. Loňský rok jsem cíleně plánoval jako odklon od velkých městských běhů a orientoval jsem se na přírodu a kopečky. Řada akcí je skutečně nezapomenutelná a rád bych si je dal znovu, namátkou ŠUTR, Krakonošova 25, Silva  Nortica maratón, Poběžovický půlmaratón, Okolo Vlasti. Navíc zúročuji zkušenosti a na delších tratích obvykle netrpím, vím jak rozložit síly, abych si běh užil.

Výše uvedené vlastně vyjadřuje podstatu běhání. Není to zadarmo, ale kdo vydrží a správně si vybírá, zažije něco nádherného.

Nafotila Angelika, rozhýbal Google. Děkuji.
Ale zpět na trať. Tam si zaslouženě užívám druhé kolo, kde jsem znatelně pomalejší a v nejtěžším místě na chvíli přecházím do chůze, abych se vydýchal. Je to tak, tahle trať je o dýchání. Platím za přepálený začátek, ale tak to zde zatím bylo vždy. Co se pořadí týká, nic se nemění. Rychlá skupinka mi utekla, mně zatím nikdo nedoběhl. Až teď, asi kilometr před koncem, se na mně kdosi zezadu dotahuje. Slyším ho za sebou, ale byť si procházím krizí, jsem rozhodnutý nepustit ho před sebe. Dvakrát mně dobíhá a drží se vedle mně, pokaždé ale lehce zrychlím a setřesu ho. V cílové rovince nacházím sílu i vůli zafinišovat a své místo uhájím.
V cíli to chvíli rozdýchávám a pak se s ním pozdravím. Šedesátník. Typické. Tolik k mé výkonnosti.
Honza s Angelikou už v cíli čekají. Angelika běžela jen jedno kolo, Honza obě a utekl mi o minutu a půl. Můj vlastní čas je o minutu lepší než loni, takže nemám důvod k nespokojenosti. Druhá pozitivní zpráva je, že koleno vydrželo zátěž rychlého běhu a kopečků a nezlobilo. Kéž by to tak bylo i do budoucna, říká se přeci: Jak na nový rok, tak po celý rok!
Plíce dostaly zabrat.
DETAILY BĚHU