neděle 26. dubna 2015

Milovická míle: jak se i zážitkový běžec může dostat na bednu

Začalo to docela nenápadně. Angelice se kolega v práci pochlubil že také začíná běhat, a že se o víkendu zúčastní u nich v Milovicích závodu na jednu míli. A že součástí je i delší závod. A že jestli nechceme přijet. Inu, proč ne. Je to týden před prestižním Železňákem-Cidliňákem, ideální doba dát si rychlostní test.
V sobotu jsme tedy podnikli rodinný výlet do Milovic. Nejdřív s dětmi do místního zábavního parku. Tam jsme pochopili, že naši puberťáci už z atrakcí pro malé děti vyrostli. Z celého rozsáhlého parku je zaujala jen jízda v BVP po místním tankodromu, houpačkami a prolejzkami okázale opovrhovali. Pak jsme chvíli poseděli v hospodě a šlo se na start.
Chvíli před naším startem vyrazili na trať místní mílaři. Už tady jsem pojal podezření, že na závod pravděpodobně nepřijelo mnoho elitních borců. Z výsledných časů vítězů jsem usoudil  že bych se mezi nimi asi neztratil. Zvláštní pocit, nemívám ho často.
Zatímco spousta našich účastí na závodech patří do kategorií zážitkových, kde není šance zaběhnout rychlý výsledek, tentokrát jsem byl rozhodnutý skutečně se potrápit a dát závod ve vysokém tempu.
Nic moc mě netrápí, dva dny jsem neběhal abych si odpočinul, tak proč by ne. Angelika se z boje o dobrý čas tak trochu sama vyřadila večerním posezením s kamarádkou za účasti ohýnku, špekáčků a dvou lahví lihoviny a návratem po půlnoci. Vzhledem k tomuto nezodpovědnému hendikepu nakonec ještě slušně zabojovala.
Na startu dvouokruhového běhu na 5,4km se nakonec sešlo asi 30 lidí, někteří vypadají celkem nasportovaně, takže svá očekávání vracím do obvyklých kolejí, tedy že budu závodit opět jen sám se sebou. Start tomu napovídá, přehání se přede mně spousta rychlíků. To se mění za druhou zatáčkou, kde zjišťuji dvě věci. Za prvé tohle je opravdu vhodný trénink na Železňák-Cidliňák, protože najednou běžíme do docela ostrého kopce. Za druhé řada rychlíků už po pěti stech metrech odpadla a já jsem ve vedoucí skupince. Nevídáno.
Naše vedoucí skupinka má asi šest členů. Mladý manželský pár (na fotce výše ta paní po mé levé ruce a muž hned za ní) přede mnou, oba běží lehce, elegantně a zdánlivě na půl plynu. Na ty nemám. Za nimi já a asi tři muži okolo mě, za námi velká mezera. Na konci stoupání následuje zatáčka a asi kilometrový pozvolný seběh. Na pořadí se nic nemění, jen vedoucí pár se nám o něco vzdálí. Následuje druhé, krátké, ale dost ostré stoupání. Na vršku zatáčka a návrat směrem zpět k Milovicím, silnice se lehce vlní. Ujímám se vedení v naší miniskupince, zbytek slyším těsně za sebou.
Na kraji Milovic následuje ostrý seběh do městečka. Miniskupinku už tvoříme jen dva, já a borec těsně za mnou. Obíháme budovu místního úřadu a vbíháme na asfaltku kolem hřiště, kde je start a cíl. Borec za mnou nasazuje k ostrému finiši a jde přede mně. Nevidím k tomu důvod, jsme teprve v polovině. Na to samé ho upozorňuje pořadatel mikrofonem: "Co děláš? Čeká tě ještě druhé kolo." Chlapík vypadá dost zaskočeně, zvolňuje a já jdu pohodlně před něj.
Náběh do druhého kola, kolega s druhým nepočítal

Druhé kolo jsem běžel víceméně sám. Vedoucí pár jsem ještě zahlédl v prvním stoupání, měli na mně asi sto padesát metrů náskok. Zde jsem i setřásl kolegu co před chvílí bláhově finišoval. V následném dlouhém seběhu jsem do toho ještě o něco víc šlápl. Sice mě to rozdýchalo na hranu únosnosti, ale věřím že už závod dovedu do úspěšného konce. Poslední ostré stoupání, dvanáct set metrů do cíle. Vybíhám ho zvolna, opatrně, nahoře si dopřávám krátký luxus půl minuty chůze za účelem popadnutí dechu. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Stejně se zbytek trati snažím běžet jako o život a užívám si zcela nezvyklého pocitu že asi doběhnu mezi prvními.
Můj drtivý finiš
Angelika finišuje
Poslední ostrý seběh, pár set metrů Milovicemi a už jsem u hřiště na dohled cíle. Je to doma, pořadatel to potvrzuje: "K cíli se nám blíží druhý muž.. zatím nevidíme startovní číslo.. (devadesát šest, ječí holčička co na mně vidí)... ano, je to číslo devadesát šest, což je...(dlouhá pauza)...Tomáš Šimeček z Prahy!" Báječné, vychutnávám si potlesk.
Probíhám cílem na hranici kolapsu a dost dlouho trvá než popadnu dech. Ještě že po mně nikdo nechce interview. Když se mi to podaří, akorát finišuje třetí mezi muži, postarší místní chlapík, navzájem si blahopřejeme.
Čekáme s dětmi na Angeliku. Také zdaleka nekončí poslední, i ona tu nakonec předvedla slušný výkon. 
Děti do nás hučí že už chtějí domu, ale ještě jim nemůžeme vyhovět. Na rozdíl od jiných akcí se mě tu týká vyhlašování vítězů a to si nechci nechat ujít. Převléknu si tričko, trochu se napiju a jdeme na věc.


Takže po mém prvním slavném vítězství další úspěch. Oba mají jedno společné: jsou o správné volbě závodu, když nepřijede kvalita, tak slepý mezi jednookými králem a když navíc občas štěstí sedne i na vola, tak se úspěch dostaví. To je na těchto malých akcích hezké.


DETAILY BĚHU:

pondělí 6. dubna 2015

Půlmaratonští kamzíci na Labských pískovcích

Tak jak prý že se nám dařilo na Labských pískovcích... inu, těžké to bylo. Ale začněme od začátku.
Koncem loňského roku jsem se po více než deseti letech věrnosti rozhodl změnit zaměstnavatele, což mě, ačkoliv šlo o mé vlastní rozhodnutí, hodilo do několikaměsíčního silného stresu. To se projevilo i v počtu účastí na závodech a naběhaných kilometrech. Za leden až březen jen dva závody, to je moje historické minimum. Ale upřímně řečeno, podílela se na tom i únava z náročné loňské sezóny.
Teď už jsem snad z nejhoršího venku a je čas začít se opět bavit poměřováním se s mnohem zdatnějšími.
Po loňském mrazivém teplickém půlmaratónu jsem si všiml, že stejný organizační tým pořádá v dubnu půlmaratón Labskými pískovci se startem a cílem v Tisé. Zajásal jsem. Podobný běh mi v termínovce na letošní rok ještě chyběl. Krásným originálním prostředím kde jsme ještě nebyli a mimo asfalt. Fakt, že sami organizátoři trať označují jako "kros" jsem nebral na vědomí.
Na místě jsem zjistil, že některé věci jsou jinak než jsem si myslel. Tak například v Praze už nemáme sníh. Tady leží na větší části trasy. V Praze máme celkem sucho. Tady kde není sníh, tam je bláto. A ostatní mají na nohách krosovou obuv, my silniční. Navíc organizátor dobrácky zahlásí, že jeden okruh nemá sedm kilometrů ale sedm a půl, takže nás nečeká půlmaratón ale 22,5km. A další překvapení čekala na trati.
Startujeme
Nejprve necháváme odstartovat běžce se psy, je zábava to pozorovat. Až potom my sóloběžci, startujeme ale ve skupinkách ve zhruba minutových intervalech. Vzhledem k charakteru trati to má smysl.
Po startu vybíháme z kempu a hned stoupáme kopcem do skal. Scenérie nemají chybu. Skalní stěny, úzké průrvy, příkré zledovatělé schody. Ty první jsou ještě celkem široké, a asi by se na nich dalo i předbíhat, ale nikdo to nedělá, všichni se raději přidržují zábradlí a disciplinovaně stoupají tempem nejpomalejšího.
Do skal
Do schodů
Následný úsek skalami je úžasný a zatím i běhatelný. Skalní vyhlídky, náročně seběhy a seskoky, opravdu zábavné. Po chvíli se dostáváme ke druhým skalním schodům, tentokrát jde o necelý metr úzkou štěrbinu mezi dvěma balvany. Teď to ještě vybíháme svižně, ale v dalších kolech se tu slušně seknu.
Na konci prvního okruhu
Následující kilometr a půl je sice převážně z kopce, ale přesto jde o jedno z nejtěžších míst na trati. Sbíháme lesní pěšinou, která je místy zcela přírodní, tedy plná bláta, místy dlážděná velkými kameny na kterých leží sníh, čili běh po nich by byl o život. Vyhodnocuji situaci a docházím k důležitému rozhodnutí: vypínám ipoda. Běžně při tréninku i při závodech poslouchám mix hudby a mluveného slova, ale v tomhle terénu potřebuji mít hlavu soustředěnou na každý krok, jinak nedokončím (dle výsledkové listiny nedokončilo 9 lidí ze 147).  Velice opatrně tedy sbíhám zledovatělým korytem, traverzuji po celé šířce jak na sjezdovce, občas si pomáhám přidržením se o stromek nebo jinou vhodnou bariéru. Boty do terénu by se opravdu hodily. Původní plán dokončit těžkou trať pod dvě hodiny měním na dokončit ve zdraví.
Po třech kilometrech se dostáváme na jediné civilizované místo na trati, probíháme kolem hotelu Ostrov a blízkého autokempu. Je to asi 200 metrů po asfaltu, ale z toho 100 do prudkého kopce a 100 z prudkého kopce. Vyčerpávající.
Angelika končí druhý okruh
Já vbíhám do třetího
Zde jsme v nejnižším bodě trati a začínáme stoupak jinou trasou zpět ke startu. Cesta je sice technicky snazší, zato mi to na ní ale podkluzuje a je to pořád do kopce, chvíli po trávě, chvíli lesní cestou, chvíli štěrkem, chvíli bahnem. Míjíme betonové sloupky značící státní hranici. Chvílemi se dá běžet, chvílemi se jde.
Přemýšlím, kdy jsem běžel náročněší trať. Lipno bylo taky extrém, ale větší část trati se dala běžet. Tady se chvilku běží, následuje veleopatrný sestup (nikoliv seběh) a pak střídání chůze a běhu v těžkém kopci. Trochu jako Velká kunratická, akorát že se sněhem a mnohem delší.
Pomalu končím svůj první okruh a jsem z toho tak rozdýchaný a vyčerpaný, že se mi do dalších dvou vlastně ani moc nechce. Poslední kilometr je o táhlém stoupání zasněženou rozbahněnou trávou. Odpočinu si na občerstvovačce. Sladký teplý čaj pomůže a vyrážím dál. Startovní pole už je přeci jen dost roztahané, takže mě na prvních schodech nikdo nebrzdí.
Šprajc nastává na druhých. Po úzkých schodech v protisměru sestupuje stařičká německá turistka a běžci dole čekají dobrou minutu nebo dvě než se průchod uvolní. Tohle na pražském půlmaratónu nezažijete. Nikdo to ale moc neřeší, tady se s osobními rekordy stejně nepočítá. Zbytek druhého okruhu se mi běží asi lépe než první, buď pomohla dávka cukru do krve, nebo přeci jen volnější trasa.
Druhé zdržení nastalo u občerstvovačky při začátku třetího okruhu. Chtěl jsem si dát čaj stejně jako v minulém kole, ale byl tak horký, že se nedal bezpečně pít. Dvě nebo tři minuty jsem strávil foukáním do čaje, abych do sebe aspoň něco dostal. Stejně jsem nakonec většinu vylil a běžel dál.
To ale nebyl všem zdržením konec. Tam, kde se ve druhém kole čekalo na německou stařenku jsme tentokrát čekali na německé pididítě, které se na namrzlých schodech bálo a viselo na zábradlí. Další minuta nebo dvě pryč, ale brali jsme to s humorem.
Já finišující
Angelika finišující
O něco víc mi vadilo, že s náběhem do třetího kola začalo sněžit, a to docela intenzivně. Naštěstí to netrvalo dlouho. Dost také utrpěla kvalita trati. V místech, kde v prvním kole byly jen trochu bahnité lesní cesty bylo ve třetím kole regulérní oraniště, které šlo v lepším případě oběhnout po kraji, v horším se muselo středem a co nejméně šlapat na zem. Stejně jsem po návratu domů musel vzít všechny boty na zahradě hadicí.
Na posledních kilometrech jsem se už jen snažil udržet se co nejvíc v jakémkoliv běhu, aby mi tempo nepadlo nad sedm minut na kilometr. I tak se jedná o můj druhý nejpomalejší půlmaratón vůbec, za výkon se ale nestydím. I tak jsem zhruba v polovině výsledkové listiny.
V cíli mě trochu zamrzela nemožnost čehokoliv se napít. Voda zřejmě došla. Naštěstí jsem měl vlastní zdroje. Hůř na tom byla Angelika. Na trati byla jen jedna občerstvovačka, kterou bylo možné využít dvakrát - při náběhu do druhého a do třetího kola, čili po sedmi a půl kilometrech. Když Angelika šla do třetího kola, občerstvovačka už byla prázdná, respektive bez tekutin. Běžet závěrečných patnáct kilometrů nasucho nebylo nic příjemného a na výkonu se to projevilo.
To je ale jediná výtka směrem akci, jinak šlo o pěkný zážitek, který rozhodně patří do kategorie těch drsnějších, které česká půlmaratónská scéna nabízí.

DETAILY BĚHU