pondělí 6. března 2017

Po pěti letech na Kbelské coby manželský vodič

Kbelská desítka je už poměrně tradiční závod který máme prakticky za rohem, přesto jsme se na něj nyní vrátili po pěti letech. Tradičně nám koliduje s jarními prázdninami, které většinou trávíme mimo domovinu. Letos to termínově pěkně vyšlo, zdravotně však nikoliv. Před čtrnácti dny na mě padla rýmička. Snažil jsem se ji přechytračit a opatrně ji rozběhat, což ji však rozdráždilo do té míry že mi to vrátila i s úroky. Já jsem kapituloval a deset dní v kuse neobul běžecké boty.
To mě postavilo před problém: co se zaplaceným závodem, na který nejen že nepůjdu ve formě, ale ani zcela zdravý? Rozhodl jsem se strávit závod po boku Angeliky a podpořit ji v jejím snažení o pokoření hranice 55 minut. Desítky běžně běháme jen dvě do roka a obě kopcovaté, takže Kbelská by mohla být ideální příležitostí. Tempo kolem 5:30 by mě zabít nemělo.
Na startu máme sraz s kamarádem Honzou, který už předem vyhlásil, že mi hodlá vrátit porážku z novoročních Počernic. Dle jeho tréninkové snahy by s tím neměl problém ani kdybych byl zdravý a ve formě, přesto jsem mu to svou vodičskou rolí nečekaně usnadnil. Navzdory tomu si neodpustil klasické předstartovní skuhrání že je nastydlý a nastřelený z hokeje.
Spořádaně zalézáme do startovního koridoru pro cílový čas 55-60 minut. Počasí nám přeje, je teplý slunečný den, sice trochu pofukuje, ale počátkem března by mohlo být i nesrovnatelně hůř. Je vidět, že jde o první pražskou masovku sezóny. Kolem nás je spousta vymóděných krasavců a krasavic, které na zimních akcích pro cvoky nepotkáte. My si tu v oblečení z Lidlu a Tchiba připadáme trochu jako chudí příbuzní.

Startujeme. Angelika je v úvodu při chuti, vybíhá tempem kolem 5:20. Já pomalu rozhýbávám tělo, které tomuto pohybu znatelně odvyklo. Co chvíli odbíhám ke kraji silnice odplivnout hnusy vychrchlané z plic.
Kbely brzy necháváme za zády a míříme na Satalice. Držím se vedle Angeliky a hlídám tempo, doufám že současných cca. 5:22 nám vytvoří slušný náskok do druhé půlky závodu, která je převážně do kopce. Nezapomínám plnit svou roli nosiče vody a co dva kilometry dávám Angelice napít, čímž má oproti ostatním běžcům konkurenční výhodu.
Opouštíme Satalice
Satalicemi se dřív probíhalo rovně směrem na Počernice a boleslavskou R10. Nová verze trasy nás však v Satalicích na kruhovém objezdu stočí doleva směrem na Radonice, čímž sice odpadá dlouhý nezáživný úsek v polích, ale zato se pořadatelé vzdali kvalitní roviny udělali závod o poznání kopcovatějším.
Opouštíme tedy Satalice a míříme do polí mezi Satalicemi, Radonicemi a Vinoří. Teď je to trochu boj s protivětrem, ale dá se to vydržet. Angelika lehce zvolňuje, jsme na tempu 5:25. Odbočujeme na Vinoř, takže nám odpadá protivítr a navíc přichází příjemný seběh k vinořskému rybníku, který je nejnižším místem široko daleko.
Jsme zhruba v půlce závodu, seběh končí a začíná táhlé stoupání, které nás bude odteď provázet až na začátek posledního kilometru. Občerstvovačku probíháme, máme vlastní zásobu vody, šetříme cenné vteřiny. Běžíme kolem vinořského zámku cestou kterou jsem doteď neznal a začínáme se vracet zpět k Satalicím. Děje se to, čeho jsem se obával. Tempo nám klesá nad 5:30 a zdá se, že útok na 55 minut se nezdaří. Nedá se nic dělat, Angelika bojuje s kopečky i s teplem a zrychlovat nemůže.
Stoupáme zpět k Satalicím a Angelika mi odpadá.
Snažím se běžet před Angelikou aby se mě mohla držet, ale na mé pokusy o zrychlení nereaguje, tak to nechávám na ní. Satalice jen letmo lízneme a míříme na oblíbenou asfaltku sloužící pro údržbu navigačních světel kbelského letiště. Stále je to však do kopce. Tempo máme na 5:36, i tak to však pro Angeliku může být slušný čas.
Jsme zpět ke Kbelích na posledním kilometru, cesta teď bude až do cíle lehce klesat, snažím se Angeliku namotivovat k mohutnému finiši a skutečně trochu zrychlujeme. Podbíháme železniční trať a jsme v cílové rovince. Pod 55 to sice nebude, ale i tak probíháme cílem s rukama nad hlavou. Je to sice o pár vteřin, ale Angelika přeci jen překonala osobní rekord z modřanské desítky 2013.
Co se mě týče, kdybych měl běžet sám za sebe, asi bych se sebe vyškrábl o pět minut lepší čas, ale smysl by to nemělo a navíc bych se zcela jistě opět zařadil do kategorie marodů.
Tak třeba příští rok, vyjde-li to termínově a pokud ve zdraví překonáme nástup jarních teplot.

DETAILY BĚHU