Panevropský půlmaratón aneb O relativitě běžcových pocitů

Od půlmaratónu z německého Stadlernu do českých Poběžovic jsem si nesliboval nic víc než pěkný zážitek. V nohách jsem stále ještě cítil Žebráckou pětadvacítku z předchozího víkendu a v trase mi stály chodské pohraniční kopečky. Navíc jsem se cítil celkově nevalně, hlavně se na mně podepsalo nevyspání z poslední noci. Tu jsme trávili přímo na hotelu v Poběžovicích, kde současně probíhaly jakési slavnosti, což znamenalo velmi hlučnou hudbu do tří do rána, pro mně bez šance usnout. Angelika má výhodu, že usne za jakýchkoliv podmínek. Co já bych za to dal...
Ráno jsem se cítil skutečně pod psa a cestou autobusem na start chmurně přemítal, jak tu štreku v horkém dni zvládnu. Do toho poslouchám historky běžců z loňska, kteří vinou nedostatečného značení zabloudili, a pořadatelé je pak museli dehydrované svážet z okolních kopců...
Dvouhodinové čekání na start na fotbalovém hřišti v německém Stadlernu mé rozpoložení moc nezlepšilo a toaletu jsem navštěvoval častěji než obvykle. Hlavně jsem se snažil držet se ve stínu, protože sluníčko už začínalo docela pálit. Náladu se mi pokoušela zlepšit z Čech importovaná chodská kapela vyhrávající lidové písně, ale celkem bez efektu.

Patnáct minut před startem nás německý organizátor začal mile lámanou češtinou svolávat na start. Pár slavnostních slov, startovní výstřel a jdeme do toho. Začíná se jedním kolečkem přímo ve Stadlernu a potom ven z města směrem k hranicím. Ve městě se hlídám, nespěchám, rozdýchávám se a oklepávám únavu. Naštěstí cesta z města na hranici Švarcava/Schwarzach je dost z kopce, takže se mi tělo rozbíhá samo. Přímo na hranicích, v nejnižším době trati, je první občerstvovačka a na ní konstatuji, že jsem docela rychlý a vlastně se cítím dobře. Skoro bych si začal zpívat "Běhání, běhání, všechny trable zahání..."
Po každém klesání ale následuje stoupání a tady to není výjimka. Navíc končí hezký německý asfalt a začínají české rozbité polní cesty. Stoupání mně zpomaluje, ale méně než ostatní a předbíhám všechny okolo sebe. Cesta stoupá asi dva kilometry, pak chvilku rovinka a lehké klesání do samoty Závist. Tam je pěkná hospoda, na kterou ale není čas, naštěstí je o kus dál další občerstvovačka. To jsme na osmém kilometru a vím, že teď se bude čtyři kilometry stoupat na Liščí domky, nejvyšší bod trati. Inu, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Tady pod kopcem mám průměrnou rychlost 5:10 na kilometr. Teď už jsem naprosto v pohodě, všechny negativní pocity ze mně opadly a jsem v klasickém běžeckém rauši, který mi na půlmaratónu obvykle vydrží tak na patnáctý kilometr. Sklon trati i okolí dost připomínají Žebráckou pětadvacítku z minulého týdne, jde o celkem běhatelný kopec po asfaltce v lesích. Míjím lidi, kteří přepínají na chůzi, já to tak necítím, dá se to běžet. Sice zpomaluji, ale stále běžím.
A jsem na vrcholu, tábor Liščí domky. Deset kilometrů do konce. Průměrná rychlost mi padla na 5:15, ale to mně netrápí. Odtud už to bude jen dolů a nebo po rovině. Polykám zbytek energy gelu a dva kelímky vody, přeci jenom nějaké ty tělesné tekutiny mně to stoupání stálo.
V tomto úseku je trať přeci jen trochu nepřehledná. Problém je souběžně se konající závod horských kol, který půlmaratónskou trať často křižuje a má své vlastní značení. Stačí trocha nepozornosti a běžíte špatnou trať. Pozitivem ale je, že začíná dlouhý seběh. Pouštím to a nechávám pracovat gravitaci. Teď už se nebojím, že bych to přepálil. Jsem víc než rozdýchaný a můžu si tempo dovolit. Povrch tvoří rozumná asfaltka, takže běžím co to dá a jednotlivé kilometry mám v tomto úseku kolem 4:20. V jednu chvíli opouštím příhraniční lesy a otevírá se mi výhled do krajiny s jasně viditelnými Poběžovicemi v dáli. Krása. Klesání zvolňuje ve vesnici s krásným jménem Pivoň, kde ale nabízejí jen vodu. Škoda.
Poslední kilometry už jsou jen velmi volná klesání nebo rovinky a mně je jasné, že s průměrným časem pod 5:00 atakuji osobní rekord na půlmaratón. Mobilizuji zbytky sil a nezpomaluji, předbíhám ostatní a nikdo nejde přede mně. Poslední dva kilometry mně stojí snad nejvíc sil z celé trati, běžím v tempu jako na této vzdálenosti nikdy dřív. Zdálky vyhlížím kilometrovníky. Konečně Poběžovice, konečně probíhám kolem hotelu, konečně vidím cíl... a je to za mnou. 1:43:20, o čtyři minuty zlepšený osobní rekord na půlmaratónu. A to jsem se před startem cítil, že bych radši neběžel...
Chvilku se krajně nedůstojně oklepávám, vydýchávám, vyslintávám a okapávám, dávám si trochu vody a čekám na Angeliku. Přitom sleduji, jak pořadatelé řeší ztracenou vedoucí běžkyni závodu, která jim kdesi zmizela z trati. Později se našla, ale doběhla mezi ženami celkově až čtvrtá.
Angelika dokončila v čase lehce nad dvě hodiny, elegantní jako vždy.



Až zpětně z výsledků jsme zjistili, že Angelika skončila třetí v kategorii a rychlým odjezdem jsme prošvihli stupínky vítězů. Tak snad někdy jindy...

DETAILY BĚHU

Krásná a těžká Žebrácká pětadvacítka

Na Žebráckou pětadvacítku jsem se chystal už pěkných pár let. Jde o jeden z těch velmi tradičních závodů bez velké propagace, určených spíš opravdovým běžcům, než jinak nesportující mládeži zlákané pěkným tričkem a billboardem na každém rohu. V minulých letech mi ale kolidovala s dovolenou nebo s jinými běžeckými lákadly, takže jsem se na ni dostal až letos.
Angelika tentokrát před běžeckým zážitkem dala přednost vypravování dětí na tábor, tak jsem vyrazil jen s Honzou z práce, který Žebráckou pětadvacítku běžel už dvakrát a nedá na ni dopustit. Konečně se vyhrabal ze zdravotních trablů, což znamená, že skončilo období, kdy jsem ho na závodech porážel a pohybujeme se v době, kdy jsme si srovnatelnými soupeři. Brzy zas nastane standardní období, kdy mi bude s přehledem utíkat.

Dva fešáci na startu

Na startu

Na trati jsou na pětadvaceti kopcovatých kilometrech jen tři občerstvovací stanice, což je pro mně v létě zoufale málo, takže jsem oblékl svůj vodní velbloudí hrb a smířil se s tím, že startuji o kilo až dvě těžší. Radši budu o pár minut pomalejší běžec, než skončit jako zcela dehydrovaný chodec, i to už jsem párkrát zažil.
Město Žebrák nás přivítalo jasnou oblohou a teplotami kolem pětadvaceti stupňů, takže jsem s výbavou neprohloupil. Jen jsem podcenil slunce a nechal doma svou bílou kšiltovku, což jsem poté odnesl spáleným čelem. 
Rychle jsme vyřídili registraci, nafasovali pamětní trička a u auta se převlékli do závodního. Potom chvilka předstartovního zevlování, pozorování známých běžeckých tváří, preventivní vyřízení tělesných potřeb a jde se do boje.
Na úvod se běží dvě kolečka kolem místních paneláků a pak se vyrazí ven z města do kopců. Zpočátku nikam nespěchám, ale i tak jsem o něco rychlejší než jsem si před startem sliboval. To je taková moje klasická bolístka, že když jsem plný síly, neovládnu se a běžím nad plán.
Zklidním se a zvolním krátce po výběhu z města. Najednou jako by běh šel nějak ztuha, lehkost prvních kilometrů je pryč. Chvilku dumám čím to  a pak si vzpomenu na profil trati. No jo, stoupáme. Zatím jen lehce, takže okem to není vidět, ale nohy to cítí. Po chvíli se dostáváme do lesa, kde je příjemnější vzduch, ale také strmější silnice. Ale pořád se to dá příjemně běžet.

Druhé kolečko městem. Zatím dobrý.

Dotáhne se na mně Honza, který se dosud držel takticky za mnou. Kývneme na sebe jako že zatím dobrý a jde přede mně. To je v pořádku, s tím jsem počítal. Tady se ještě nerozhoduje. Pořád se suneme do kopce konstantní rychlostí kolem 5:20 na kilometr. Docela mně překvapuje, že mi setrvalé stoupání nevadí. Letos už jsem párkrát zažil situaci, že jsem musel v závodě kopcích přejít na chůzi a útrpně to vyšlapat. ŠUTR, Silva Nortica maraton, Krakonošova 25... Tady dobrý. Jen tak dál.
Než se dostaneme na desátý kilometr na nejvyšší bod trati, ještě se s Honzou dvakrát nebo třikrát předběhneme.
Na desátém je první občerstvovačka, kde využiji jen houbičku na otření zpoceného obličeje a mažu dál, Honzu mám v patách. Stoupání se konečně mění v klesání, příjemná změna. Ale úleva to není, protože ruku v ruce se změnou sklonu dochází i ke zvýšení tempa. Naše skupinka navyšuje rychlost někam na 4:50 na kilometr. Vyšší rychlost také trhá závodní pole. Najednou mi pár lidí přede mnou začíná vadit a jdu před ně. Tempo zvýšil i Honza a přežene se přede mně. To je naposledy co se měníme. Od této chvíle mu koukám na záda a to ze stále větší dálky.
Najednou jsem na trati sám. Honza dost přede mnou a poměrně dlouho za mnou nikdo. Běžím si svůj sólo běh a baví mně to. Trať je členitá, chvíli asfalt, chvíli příroda, kolem lesy, stále lehce z kopce. Super.
Někde na osmáctém se dostáváme z lesů zpět na asfalt a do civilizace. Tempo se ještě navyšuje a já začínám mít pocit, že už by se mi docela hodil konec. Na dvacátém je poslední občerstvovačka. Beru si kelímek ionťáku, ale protože nezvolňuji tempo, z větší části si ho vybryndám na obličej a tričko.

V cíli

Je přede mnou posledních, nejtěžších, pět kilometrů. Trať už přestává stále jen klesat a vlní se i směrem nahoru. Teď mi dochází v čem je její zrádnost. Na desátém jste úplně nahoře, přichází klesání a máte pocit, že je vyhráno. Nasadíte seběhové tempo, ale ono vás čeká ještě patnáct kilometrů. A to není málo. Tenhle závod vyžaduje znalost trati a respekt. Mám toho dost, ale běžím dál. Přichází velmi scénické místo: vesnice Točník a krásný výhled na obě zříceniny najednou, na Žebrák i Točník. Moc hezké.
Honzu už před sebou vidím jen na dlouhých rovinách, má na mně tak dvě minuty. Konečně jsem zpět v Žebráku. Ještě jedno stoupání městem a cílová rovinka. Mám to za sebou. Neodpustím si pár oslavných gest, čas vůbec není špatný, celková rychlost 5:08, to je na úrovní mých nejlepších, zcela rovinatých půlmaratónů, takže paráda. Není nad to mít se za kým hnát.
Vyměníme si s Honzou dojmy z běhu, dáme jedno nealko pivo a zpět do Prahy. Teď jen se zamyslet, kde zkusit ten rovinatý, rychlý půlmaratón a otestovat formu...

DETAILY BĚHU

Jak jsem nebyl nejrychlejší pivař

Miřejovický půlmaratón je fajn akce, kde jsem si před dvěma roky udělal osobák, který pak vydržel skoro rok. Ovšem tehdy celý den silně pršelo a já byl jak politý živou vodou. Takové podmínky se v půlce prázdnin vyskytují jen zřídka, pravidlem bývá spíš vedro jako letos. To není počasí, ve kterém bych měl chuť běhat dlouhé tratě otevřenou krajinou, ale že jsme stejně měli cestu kolem, přihlásil jsem nás s Angelikou na doplňkovou soutěž - Miřejovický pivní půlmaratón.

Ten má, zjednodušeně řečeno, takovouto trať: desítka pivo + 500m běh + desítka pivo + 500m běh, což v součtu dělá těch krásných půlmaratónských 21. Trochu nám to zkomplikoval fakt, že jsme v Miřejovicích byli autem, takže Angeliku bylo nutné přihlásit na nealko variantu, kde černohorskou desítku nahradilo černé nealkoholické. Mělo to tu výhodu, že alkoholici a nealkoholici startovali odděleně, takže jsme měli možnost vzájemně se povzbuzovat a nafotit.
Počasí tomuto druhu soutěžení vyloženě přálo, bylo asi 35°C a nebe bez mráčku, takže chuť na pivo opravdu byla. Zvlášť když se start asi o hodinu opozdil a my při čekání cíleně nedoplňovali tekutiny, aby žaludek neměl už na startu hendikep.
Docela jsem si věřil. S pivem jsme kamarádi a běh na krátkou vzdálenost mi taky potíže nečiní. Vlastně jde o běh na jeden kilometr s dvěma (povinnými) občerstvovacími stanicemi. Ideální. Jak ale praxe později ukázala, jiní jsou s pivem ještě větší kamarádi než já a k tomu třeba ještě o něco rychlejší. Jako ostatně vždy.

Na startu (s bílou kšiltovkou ve druhé řadě)

Hurá na pivo

Chutná, ale jiní mají víc zkušeností. Všimněte si dychtivých pohledů učenlivé přihlížející mládeže.

Dopito a jdeme se proběhnout. Někteří mi utekli.

První pětistovka úspěšně téměř za mnou, objednávám si druhé. Pivo v žaludku zajímavě žbluňká a neustále krkám.

Druhé do mně teče o něco pomaleji

Ale nakonec tam padlo.

Ještě jednou na trať, příští pivo už bude nesoutěžní a čistě dobrovolné!

Zbluňkavý a nadmutý, ale přesto ostrý finiš

V cíli. Čas jednoho kilometru a dvou piv: 4:20

Angelika reprezentuje čest naší rodiny v soutěži nealkoholiků

Degustace černého začíná

Dámy pijí decentněji, takže pánové už utekli

Po krátkém běhu je čas na přídavek

Nealkoholici, stejně jako alkoholici, druhé mnohem pečlivěji vychutnávají

A zpět na trať

 

A do finiše!

DETAILY MÉHO BĚHU

Tušení osobáku a jeho branická realizace

Já to tušil. Už když jsem si posledně v Anglii zaběhl relativně těžkou desítku rychlostně dost nad plán, měl jsem z toho pocit, že kdybych si dal nějakou rovinatou silniční klasiku, mohl by z toho být pro mně dost zajímavý čas. Trať, která se běhá v rámci desetikilometrových závodů projektu Vaše liga tato kritéria ideálně splňuje, tak jsem se s Angelikou přihlásil na červencový běh.

Trasa vede z Braníka podél Vltavy na otočku v Modřanech a zpět. Je to prakticky jedna dlouhá rovina, která se jen lehce vlní. Jaká pohoda oproti mým horským a terénním běhům z posledních měsíců.
Start je ve středu večer, takže po práci dáme lehkou večeři a hurá do Braníka! Dorazili jsme docela dost s předstihem a po vyzvednutí čísla a přišpendlení jsme měli ještě dost času postávat okolo a koukat co kde lítá. Lítali hlavně komáři a, bohužel, běžci jim zřejmě dost chutnají. To je daň za start v podvečer od řeky.
Lidé se k registraci trousili dost na poslední chvíli, takže se start o něco zdržel, ale nakonec na něj došlo. Startovní koridor byl velmi úzký, běžci pro sebe měli jen asi polovinu šířky cyklostezky, zbytek byl pro kola a bruslaře, takže na prvních metrech se předbíhalo velmi špatně. Po chvíli se špalír trochu roztáhl a já si našel své tempo i místo na trati. První kilometr byl za 4:30, což bylo trochu rychlejší než jsem plánoval. Lehce jsem zvolnil, ale spokojeně jsem zkonstatoval, že necítím klasické projevy přepáleného začátku jako je zahlcení plic a podobné neduhy. Vlastně se mi běželo dost dobře, takže zvolnění bylo jen preventivní.

Hlavně v tempu vydržet, nezpomalovat, ale ani nebláznit a neběžet naplno. Deset kilometrů je sice kratší distance, ale úplně málo to také není. V minulých týdnech jsem v televizi sledoval Tour de France a, inspirován taktikou cyklistů, pokusil jsem se napodobit chování v pelotonu a zavěsit se za podobně rychlého kolegu a nechat se trochu táhnout. Docela to šlo. Našel jsem si mladý běžecký pár se stejným tempem jako bylo moje a držel jsem se pár metrů za nimi. Asi kilometr to báječně fungovalo. Pak ale přišla otočka pro běžce na pět kilometrů, slečna na ní otočila a zamířila zpět, a její partner sice pokračoval v mém směru, ale zbaven brzdy prudce zrychlil a já zůstal sám. No nic, potáhnu to sám.
Na trati je třeba být stále ve střehu. Cesta je většinou dost úzká, a navíc ji sdílíme s bruslaři a cyklisty a to obousměrně. Občas je tedy třeba uhýbat a hlídat si životní prostor.
Časem se dostávám k jiným běžcům, většinou ale tak že je doběhnu a předběhnu. Nenacházím nikoho se svým tempem. Jak se blížím k otočce, a tedy k polovině trati, kontroluji si jak mi je. Ne že bych byl úplně v pohodě, ale v tempu, kterým běžím, bych ještě pět kilometrů vydržet měl. Na otočce těsně unikám kolizi s cyklistou, ale byla to asi moje chyba, on s mým manévrem a náhlou změnou směru nemohl počítat. Ale přeci neztratím cenné setinky, že?
Cestou od otočky čekám, kdy naproti potkám Angeliku a není to nijak daleko. Taky jí to dnes dobře běží. Dva až tři kilometry před koncem se mi daří nalepit se na běžce s podobnou rychlostí a držím se ho až do okamžiku, kdy mu začnou docházet síly a zvolní. Jsme asi pět set metrů před cílem. Vypadá to na dobrý čas. Snažím se přidat a docela to jde. Dostávám se zpět do parčíku a na dlouhou cílovou rovinku. Zafinišuji a předbíhám ještě jednoho běžce. Cíl. Mobil mi ukazuje 46:39, osobní rekord asi o půl minuty. Ten starý držel od Kbelské desítky 2011, takže dva a čtvrt roku. Supr.

V cíli

 Vydýchávám se, napiju se trochu růžového ionťáku, kteří pořadatelé nabízejí k načepování z barelu a jdu číhat na Angeliku.

Angelika si stejně jako já zaběhla osobák, takže středeční večerní výlet do Braníka můžeme hodnotit jako velmi úspěšný. Na vyhlašování nejlepších nečekám, to se nás pochopitelně netýká, zavelím k ústupu před komáry a vyrážíme k domovu.

DETAILY BĚHU