čtvrtek 15. února 2018

Běžecké jarňáky popáté za sebou, tentokrát Barcelona

Je to tak, děti nám pomalu odrůstají, i letos se nám však podařilo naplánovat si s nimi dovolenou tak, aby se dala spojit s pěkným závodem. Tato tradice začala před pěti lety maratonem v Antálii, roku 2015 následoval půlmaraton z Říma do Ostie, o rok později jsme si Itálii zopakovali, tentokrát však cestou na hory u jezera Maggiore, loni jsme si dali půlmaratonské dobrodružství v Emirátech. Letos jsme se drželi při zemi, místo celého týdne jsme si dali jen prodloužený víkend v Barceloně a věru to není náhoda, že se tam zrovna běžel půlmaraton. Už jsem zde byl párkrát pracovně, takže město už podrážky mých běžeckých bot zná, ale závod to zde bude první.
Anžto jsem člověk učenlivý, dávno jsem odpozoroval, že k těmto jarním výjezdům není radno upínat své výkonnostní naděje. Jednak se většinou jedná o závod bezprostředně po přesunu do místa se znatelně vyšší teplotou, s čímž se mé tělo obtížně srovnává, druhak je únor a březen čas rýmiček, viróz a chřipek. Nejinak tomu bylo letos, lehká chřipka sklátila mužskou část naší rodiny dva týdny před startem. Nešlo o nic hrozného, ale běhat se s tím nedalo a formě to neprospělo.
Barcelona nás uvítala příjemným, byť poněkud chladným počasím. A také zjištěním, že bydlíme v centru města s nadměrně vysokým výskytem hospůdek a to na ulici, kudy lidé velkou část noci táhnou z těchto zařízení na metro. V noci na sobotu a v noci na neděli, kdy se běží, mám pocit že jsem oka nezamhouřil. V noci na pondělí už lidé nepařili a byl celkem klid.
Sobota byla ve znamená procházky pro startovní čísla, což odhalilo další úskalí běžeckých výletů. Procházka se v rámci poznávání krás města natáhla na dvanáct kilometrů, což se asi v tréninkových plánech den před startem moc nedoporučuje. Ale co, běhám pro zábavu, ne pro výkony.
Zbývalo vyřešit co na sebe. Předpověď slibovala polojasno, čtyři stupně na startu, osm v cíli. Nesnadný úkol. Zavrhuji myšlenku mikiny, závodů, kde jsem dojel na přehřátí už jsem zažil dost. Nakonec volím tričko s krátkým rukávem a přes něj tričko s dlouhým. Dobrá volba, na startu byla zima, ale na trati už to šlo.
Barcelonský půlmaraton je klasická městská masovka s více než desetitisícem účastníků a organizace na startu tomu odpovídá. Jsou zde výkonnostně odlišené startovní koridory, takže já a Angelika nestartujeme spolu.  Tak s Angelikou aspoň vystojím frontu na záchod (já nemusím, mobilní čtyřmístné pisoáry jsou velká civilizační vymoženost, jako vždy bez front), necháme se vyfotit a rozejdeme se každý do svého.

Startuje se ve vlnách po pár minutách, já probíhám startovní branou asi deset minut po prvním výstřelu. Probíháme deštěm pestrobarevných konfet, hezké. První dva kilometry je to kličkování v davu. Trať sice na všech místech zabírá minimálně tři jízdní pruhy, přesto je na ní neustále těsno. Zato je pořád na co se dívat. Barcelona je opravdu výstavní historické velkoměsto, ve kterém se na architektech nikdy nešetřilo. Poté, co se vymotám z nejhoršího obklíčení ostatními běžci se mi tempo stabilizuje na pěti minutách na kilometr. To na dobrý čas stačit nebude, ale cítím, že mě unavené tělo výš nepustí. Úspěchem bude toto tempo udržet.
Na pátém kilometru se začínám cítit nekomfortně, určitě by mi pomohlo, kdybych si odskočil ke keříku. Trochu mě mate že to nikdo z ostatních dosud neudělal, v našich končinách jsou močící běžci standardním koloritem závodů. Možná to tu není zvykem. Tak budu první. Bohužel jsme zrovna na Gran Via, jedné z hlavních barcelonských tříd. Ale křovíčko se najde a já si připisuji Gran Via na dlouhý seznam významných míst, které jsem takto poctil. O chvíli později běžím kolem stejně konajícího běžce, kterého jsem zřejmě inspiroval.
Voda se na občerstvovačkách naštěstí podává v lahvích, takže se nezdržuji. Na sedmém kilometru opouštíme Gran Via a probíháme kolem místního vítězného oblouku do druhé poloviny. Ta už se běží modernější částí města, i ta je však jaksi výstavnější než naše česká sídliště.
Daří se mi držet tempo pěti minut na kilometr, ale stojí to hodně sil, zcela mi chybí lehkost a tepovka je nezdravě vysoko. Odbočujeme na Avinguda Diagonal, diagonální avenue, další z významných barcelonských tříd, protínající úhlopříčně jinak pravoúhle uspořádané ulice. Na ní je jediná otočka na trati, kilometr a půl tam, kilometr a půl zpět. Také je zde poslední občerstvovačka. Odtud odbočujeme do posledního úseku závodu, kdy se běží podél moře. Po jedné ruce hotely, po druhé ruce pláže. Pravda, na koupání to v těch osmi stupních není, ale sluníčko svítí a je to hezké. Zato já už toho začínám mít dost, tělo začíná hlásit prázdnou nádrž, dělá se mi špatně z hladu.
Na poslední kilometr odbočujeme opět do centra, ještě chvíli vydržet a nepolevit a cíl je tu.

To není start, to je cíl. Od začátku do konce v davu.
Čas 1:46 není bůhvíco, ještě před měsícem jsem si plánoval že bych zde mohl na rovinaté a rychlé trati zaběhnout osobák, ale zdravotní stav, únava a psychika byly proti. Asi nejsem ten typ běžce, co si dobré výkony může plánovat. Obvykle zaběhnu slušně když to vůbec nečekám.
Doběhový prostor je organizován tak, že z něj člověk dobrý půlkilometr nemůže odbočit. Nafasuji ovoce, vodu, ionťák, medaili a spěchám pro batoh do úschovy. Jen co si ho vyzvednu a převléknu se do suchého, tak už mi Angelika hlásí že je v cíli. Ta ke své spokojenosti zaběhla pod dvě hodiny, což u ní značí super čas.
Jdeme oznámit dětem že jsme přežili a můžeme vyrazit na další procházku městem. Dovolená nekončí!

DETAILY BĚHU