čtvrtek 26. listopadu 2015

Conwy: naše mokré welšské dobrodružství

Je to těžké. Na světě je tolik krásných míst a pořádá se tam tolik krásných běhů, a volného času je tak málo, stejně jako peněz k tomuto cestování nezbytných. I tak se ale při troše snahy dá párkrát do roka podniknout malé běžecké povyražení, my tentokrát vyrazili do severního Walesu.
V Británii běhám rád. Ta země je mi sympatická svou přírodou, svým počasím, i svou kulturou. Za závodem se sem vracím po dvou letech. Loni mi to bohužel nevyšlo, předloni soukromě také ne, ale alespoň jsem zužitkoval služební cestu. S Angelikou jsme Británii naposledy běžecky navštívili roku 2012, kdy jsme si ve Skotsku dali krásný půlmaratón na ostrově Coll. V předchozích letech jsem zde běžel ještě půlmaratón na ostrově Harris a krásný Loch Ness maratón.
Tentokrát moje volba padla na půlmaratón v Conwy ve Walesu, a to hned z několika důvodů. Ve Walesu jsem ještě nebyl. Na informace o závodě jsem narazil na jakési stránce popisující nejscéničtější britské závody, což je velmi dobrá reklama. Na místo se lze z Prahy relativně nekomplikovaně a levně dostat. A také je to vítané céčko do mých abecedních běhů.
Před startem prší. Docela dost.
A tak v pátek letíme nízkonákladovou aerolinkou do Manchesteru, ze kterého je to na start asi 100 kilometrů. Slečna v autopůjčovně se překvapeně ptá, proč by na konci listopadu někdo chtěl jet do severního Walesu, ale když jí řeknu, že jedeme běhat, tak celá roztaje a já musím několik minut poslouchat její vyprávění o tom, jak chodí dvakrát týdně běhat na pás. Nakonec ale auto dostaneme, a čeká nás adrenalinová hodinka a půl po tmě, v dešti, v autě s volantem na špatné straně, po silnici, na které všichni jezdí na špatné straně.
Na místě, v hezkém přímořském letovisku s poetickým jménem Llandudno, se ubytujeme a jdeme zapít náročnou cestu do místního pubu. V noci zjišťujeme, proč bylo toto ubytování jedno z nejlevnějších. Majitel zřejmě razí filosofii "Co je dobré pro mě, to musí být dobré i pro zákazníky" a s topením značně šetří, takže k ránu je nám dost zima. Druhý den věnujeme v silném větru prohlídce okolí a sledujeme předpověď počasí.
V neděli ráno se probouzíme do deště a doufáme, že zde mají kvalitní meteorology, protože podle nich má kolem desáté dopoledne přestat pršet. Autem se přesouváme do Conwy. Než dojdeme z parkoviště na start pro čísla, máme zcela promočené boty, což při šesti stupních Celsia není nic moc. Nu což, i s tímto rizikem jsem při volbě závodu počítal. Vracíme se do auta a zcela neekologicky s puštěným motorem a topením čekáme, jestli se počasí umoudří. V půl desáté se za stálého deště skepticky vracíme na start, batoh se suchými věcmi na převlečení dávám do úschovy a jdeme do koridoru.
Místo startu je velmi hezké. Startuje se z náplavky místního rybářského a výletního přístavu, přímo pod impozantním hradem z třináctého století.
Deset minut před startem jako zázrakem přestává pršet a oblačnost se trochu trhá. Jsme rádi, ale stejně už jsme promočení. Trochu udiveně sledujeme některé z místních běžců, kteří v šesti stupních startují zcela vyletnění.
Na startu kontroluji jak na tom jsem. Nic moc. Po dvou nocích velmi nekvalitního spánku si připadám unavený, čemuž odpovídá předstartovní zvýšená tepová frekvence. Bude to boj.
Startujeme. Z náplavky vybíháme na most přes mořskou úžinu a na druhé straně odbočujeme na západ směrem k "našemu" Llandudnu a místnímu poloostrovu s kopcem, který budeme obíhat. NA silnici máme vyhrazený jeden pruh, druhým jezdí auta. Po celonočním dešti jsou na silnici hluboké kaluže, někdo se jim snaží vyhnout, jiní je probíhají, mokré nohy mají beztak všichni. Vtipné je, když hlubokou kaluží svižně projede protijedoucí auto a ohodí běžcům přede mnou nohy vodou až do výše kolen. Zachraňuji se skokem na chodník.
Angelika vybíhá na kopec.
Překvapení čeká na čtvrtém kilometru, kdy sbíháme ze silnice dolů k moři a následuje několik vyloženě krosových kilometrů. V propozicích to nepsali a ani z mapy to nebylo nijak zřejmé. Chvíli běžíme pískem po pláži, jindy štěrkem podél vysokých písečných dun. Držím tempo lehce pod pět minut na kilometr, ale začínám cítit, že tempo na úrovni osobního rekordu dnes není realistické, ani vzhledem k povaze trati, ani vzhledem k tomu, jak se cítím. Využívám přírodního úseku k tomu, že si odběhnu ulevit, ale přináší to nepříjemnou technickou komplikaci. Jak si potom zkouším zkřehlými prsty zavázat tkanici na běžeckých kalhotách, udělám na ní dokonalý nerozvázatelný uzel, bohužel v ne zcela utaženém stavu, takže mi kalhoty pozvolna padají a každých pár set metrů si je musím povytáhnout. Opravdu silně to otravuje. A to jsme teprve někde ve čtvrtině závodu.
Plánovaně zvolňuji tempo, je jasné, že tohle není rychlý závod. Užívám si krajiny. Po jedné ruce moře, občas písečné pláže, občas kamení, po druhé ruce vysoká tráva a rákosí. Na sedmém kilometru se vracíme na silnici a začínáme zvolna stoupat. Následujících osm kilometrů je o oběhnutí místního kopce Great Orme, přičemž čtyři kilometry budeme stoupat od moře do sto padesáti metrů, a pak budeme totéž zase sbíhat.
Pořád Angelice říkám: "Když se závodí, tak se nefotí!", ale je to marné, je to marné...
Takže stoupáme, po jedná straně moře, po druhé skálu, trávu a ovce. Vzpomínám na prázdninový Hvar, tam to bylo podobné, jen ten kopec byl delší, příkřejší, bylo horko a nebyly tam ovce. Tempo ve stoupání pochopitelně padá, nicméně držím se v běhu, na který spousta spoluzávodníků rezignuje. V nejvyšším bodě je občerstvovačka, beru si třetinkovou láhev vody (opět, všímám si toho opakovaně: na domácích závodech nepraktické kelímky, na zahraničních závodech praktické plastové lahve, kdy už to i v Čechách pochopí?) a jsem vděčný za příležitost trochu si vydechnout.
Začíná seběh a na mě přichází krize. Plíce mám zahlcené z dlouhého stoupání, padá na mě únava a hrozně mě štvou padající kalhoty. Pouštím to z kopce co to dá, ale není to žádná sláva.
Dole pod kopcem opět sbíháme ze silnice k moři a do cíle se vracíme po stejné trase, jakou jsme běželi na začátku.
Já už se regulérně trápím. Chci držet jakés takés tempo, ale tepovka je nepřirozeně vysoko a tělo hlásí, že to takhle dál nepůjde. Zkouším zvolnit. Zase trochu pomáhá třetí občerstvovací stanice, ale lít ledovou vodu do rozhicovaného těla také není žádná sláva. Běžím dál, opět tím náročnějším krosovým úsekem, štěrkem, pískem, loužemi. Konečně se vracíme na silnici a začínám cítit cíl. Přesto si na devatenáctém kilometru neodpustím půlminutový odpočinek chůzí, když to nejde, tak to nejde.
Utrápený finiš
Ale konečně jsme zpátky ve městě, objevují se fandící domorodci, sbírám zbytky sil i vůle, držím se v běhu, plácám si s dětmi, přebíhám přes most zpět do Conwy k hradu a do cílové brány dole na náplavce. Utrápená welšská premiéra je za mnou.
Nafasuji pamětní tričko a medaili, vyzvedávám si batoh, převlékám se do suchého a jdu čekat na Angeliku.
Angelika finišující
Po odeznění bezprostředního vyčerpání hodnotíme závod jako moc hezký, i když těžší, než jsme čekali. I když jsem na start nastupoval ve fyzické nepohodě a druhou polovinou jsem se hrozně protrápil, včetně povytahování kalhot co tři minuty, umístění v první třetině výsledkové listiny není zas tak špatné. Chyba asi byla ve špatném začátku. Použil bych analogii k dopravním předpisům, kde se říká: "Nepřizpůsobil rychlost aktuálnímu stavu vozovky". Já jsem "nepřizpůsobil rychlost aktuálním fyzickým možnostem". Ale tak už to občas bývá.
Za pozávodní oběd volíme fish & chips a večer to zajdeme zapít několika místními pivními speciály. Takže vlastně velmi povedený běžecký výlet.

DETAILY BĚHU