V Británii běhám rád. Ta země je mi sympatická svou přírodou, svým počasím, i svou kulturou. Za závodem se sem vracím po dvou letech. Loni mi to bohužel nevyšlo, předloni soukromě také ne, ale alespoň jsem zužitkoval služební cestu. S Angelikou jsme Británii naposledy běžecky navštívili roku 2012, kdy jsme si ve Skotsku dali krásný půlmaratón na ostrově Coll. V předchozích letech jsem zde běžel ještě půlmaratón na ostrově Harris a krásný Loch Ness maratón.
Tentokrát moje volba padla na půlmaratón v Conwy ve Walesu, a to hned z několika důvodů. Ve Walesu jsem ještě nebyl. Na informace o závodě jsem narazil na jakési stránce popisující nejscéničtější britské závody, což je velmi dobrá reklama. Na místo se lze z Prahy relativně nekomplikovaně a levně dostat. A také je to vítané céčko do mých abecedních běhů.
Před startem prší. Docela dost. |
Na místě, v hezkém přímořském letovisku s poetickým jménem Llandudno, se ubytujeme a jdeme zapít náročnou cestu do místního pubu. V noci zjišťujeme, proč bylo toto ubytování jedno z nejlevnějších. Majitel zřejmě razí filosofii "Co je dobré pro mě, to musí být dobré i pro zákazníky" a s topením značně šetří, takže k ránu je nám dost zima. Druhý den věnujeme v silném větru prohlídce okolí a sledujeme předpověď počasí.
V neděli ráno se probouzíme do deště a doufáme, že zde mají kvalitní meteorology, protože podle nich má kolem desáté dopoledne přestat pršet. Autem se přesouváme do Conwy. Než dojdeme z parkoviště na start pro čísla, máme zcela promočené boty, což při šesti stupních Celsia není nic moc. Nu což, i s tímto rizikem jsem při volbě závodu počítal. Vracíme se do auta a zcela neekologicky s puštěným motorem a topením čekáme, jestli se počasí umoudří. V půl desáté se za stálého deště skepticky vracíme na start, batoh se suchými věcmi na převlečení dávám do úschovy a jdeme do koridoru.
Místo startu je velmi hezké. Startuje se z náplavky místního rybářského a výletního přístavu, přímo pod impozantním hradem z třináctého století.
Deset minut před startem jako zázrakem přestává pršet a oblačnost se trochu trhá. Jsme rádi, ale stejně už jsme promočení. Trochu udiveně sledujeme některé z místních běžců, kteří v šesti stupních startují zcela vyletnění.
Na startu kontroluji jak na tom jsem. Nic moc. Po dvou nocích velmi nekvalitního spánku si připadám unavený, čemuž odpovídá předstartovní zvýšená tepová frekvence. Bude to boj.
Startujeme. Z náplavky vybíháme na most přes mořskou úžinu a na druhé straně odbočujeme na západ směrem k "našemu" Llandudnu a místnímu poloostrovu s kopcem, který budeme obíhat. NA silnici máme vyhrazený jeden pruh, druhým jezdí auta. Po celonočním dešti jsou na silnici hluboké kaluže, někdo se jim snaží vyhnout, jiní je probíhají, mokré nohy mají beztak všichni. Vtipné je, když hlubokou kaluží svižně projede protijedoucí auto a ohodí běžcům přede mnou nohy vodou až do výše kolen. Zachraňuji se skokem na chodník.
Angelika vybíhá na kopec. |
Plánovaně zvolňuji tempo, je jasné, že tohle není rychlý závod. Užívám si krajiny. Po jedné ruce moře, občas písečné pláže, občas kamení, po druhé ruce vysoká tráva a rákosí. Na sedmém kilometru se vracíme na silnici a začínáme zvolna stoupat. Následujících osm kilometrů je o oběhnutí místního kopce Great Orme, přičemž čtyři kilometry budeme stoupat od moře do sto padesáti metrů, a pak budeme totéž zase sbíhat.
Pořád Angelice říkám: "Když se závodí, tak se nefotí!", ale je to marné, je to marné... |
Začíná seběh a na mě přichází krize. Plíce mám zahlcené z dlouhého stoupání, padá na mě únava a hrozně mě štvou padající kalhoty. Pouštím to z kopce co to dá, ale není to žádná sláva.
Dole pod kopcem opět sbíháme ze silnice k moři a do cíle se vracíme po stejné trase, jakou jsme běželi na začátku.
Já už se regulérně trápím. Chci držet jakés takés tempo, ale tepovka je nepřirozeně vysoko a tělo hlásí, že to takhle dál nepůjde. Zkouším zvolnit. Zase trochu pomáhá třetí občerstvovací stanice, ale lít ledovou vodu do rozhicovaného těla také není žádná sláva. Běžím dál, opět tím náročnějším krosovým úsekem, štěrkem, pískem, loužemi. Konečně se vracíme na silnici a začínám cítit cíl. Přesto si na devatenáctém kilometru neodpustím půlminutový odpočinek chůzí, když to nejde, tak to nejde.
Utrápený finiš |
Nafasuji pamětní tričko a medaili, vyzvedávám si batoh, převlékám se do suchého a jdu čekat na Angeliku.
Angelika finišující |
Za pozávodní oběd volíme fish & chips a večer to zajdeme zapít několika místními pivními speciály. Takže vlastně velmi povedený běžecký výlet.
DETAILY BĚHU