Další běžecké jarní prázdniny, tentokrát z Říma do Ostie

Rok se s rokem sešel a my s dětmi opět vyrazili do středomoří za sluníčkem, poznáním a běháním. Po loňské pohodové Antálii jsme letos vybrali střední Itálii s tím, že si nejprve střihneme půlmaratón z Říma do přímořské Ostie a pak vyrazíme za památkami v okolí Říma a Neapole.

Hajlující naháč střeží výdej startovních čísel

Půlmaratón Řím-Ostia je slušná masovka. Organizátoři na stránkách oznamovali 13 tisíc registrovaných, do cíle jich nakonec dorazilo kolem 11 tisíc. I tak to byl jeden z běhů, kde jsem od startu do cíle běžel v podstatě v davu. Ne že bych to vyhledával, ale jednou za čas přijde i masovka k chuti.
Závod je také náročnější na logistiku. Start je na periferii Říma a cíl o dvacet kilometrů jihozápadně dál u moře, přičemž organizátoři nezajišťují dopravu běžců z cíle zpět na start. My jsme zvolili strategii ubytování v kempu poblíž cíle a byla to dobrá volba. Pravda, na startu bylo třeba být už kolem osmé ráno (náklaďáky se zavazadly odjížděly v 8:30), což znamenalo si opravdu přivstat, natlačit do sebe nějakou tu snídani a vyrazit na příměstský vlak.
Poblíž cíle asi nocovalo nebo parkovalo víc běžců, protože na nádraží jsme se startovními batohy rozhodně nebyli sami. Postupně přistupovali další a na přestupu na metro už z nás byl slušný dav. Metrem se naštěstí jelo jen dvě nebo tři stanice, protože plnějším metrem jsem asi ještě nejel. Tak už to bývá, když organizátor umístí start na místo, kam se jinak než metrem dá dostat jen těžko.

Cesta vlakem na start, stanice Kryštofa Kolumba

Brzo ráno nejsem nejživější

Prostory startu byly obrovské a davy běžců se tam snadno rozptýlily. My jsme se nejprve svlékli do běžeckého a pak šli předat batoh do správného náklaďáku. Můj měl číslo 5, takže jsem potíže nečekal. Bylo jich ovšem přes 30 a řazené od nejvyššího čísla, takže z odložení zavazadla byla slušná procházka. Všechno ale klaplo bez potíží.
Následovala nezbytná fronta na návštěvu toitoiky. Z této návštěvy i některých návštěv toalet v kempech jsem nabyl dojmu, že věci kolem záchodů Italům nějak nejdou. Pisoár zaházený odpadky a samotný záchod... byl jsem rád že jsem muž a nemusím si sedat. Angelika to prý také radši zvládla bez sedání.

Pak už nezbylo než jít do startovních koridorů. Každý jsme měli jiný, takže 15 minut před startem pusa na rozloučenou a přání hodně štěstí. Start je v několika vlnách po pěti minutách. Vtipné na tom je, že každá vlna má vlastní vodiče na různé časy, takže pokud jste na trati nějakého vodiče potkali, nebylo zcela jistě že je z vaší vlny a běží na váš čas. Trochu matoucí.
Úvodní dva kilometry vedou mezi vysokými kancelářskými budovami, načež se trať stočí na jihozápad a následuje asi devatenáct kilometrů po výpadovce z města stále rovně až téměř do cíle. Až asi 500 metrů před cílem je drobná smyčka s obrátkou do cílové rovinky.

Angelika na trati

I když je trať pořád rovně, není úplně snadná. Jsou na ní táhlé kopce, které berou dost sil. Já začínám velmi zvolna. V týdnu před startem jsem si naordinoval celkem dost odpočinku, hlavně kvůli pravému koleni, které mě občas zlobí. Teď se ale zdá že drží a nebolí a já se můžu soustředit na vlastní výkon. Zpočátku se neběží snadno. Je to opravdu loket na loket, uhýbat není kam. Hledám si své tempo, po pár kilometrech se mi stabilizuje někde kolem 5:05 na kilometr.

Já na trati

Pokud mi brzy ráno byla vyloženě zima a na startu chladno, netrvá dlouho a situace se obrací. Od pátého kilometru (čili asi deseti dopoledne) se do nás sluníčko začne pěkně opírat a i když je jen asi příjemných 15 stupňů, tělo na to z únorové Prahy momentálně není zvyklé. Navíc běžíme pořád rovně téměř na jih a já cítím, jak se mi celá levá strana obličeje a levá ruka začínají pěkně připékat.
Proto nepodceňuji občerstvovačky. Radši je skutečně projdu a hodím do sebe aspoň 4 kelímky než abych honil vteřiny a ošidil se.

Angelika po doběhu

Trať příjemně ubíhá. Zhruba na polovině si dělám interní inventuru a zjišťuji, že mi vlastně nic nechybí. Tělo drží, síly jsou, přehřátý nejsem, takže není důvod příliš se brzdit. Lehce přidávám a táhlé kopce se snažím ignorovat. Startovní pole už se přeci jen trochu protrhalo, takže se dá celkem bez potíží předbíhat. Kousek před koncem se mi tempo usadí na čistých pěti minutách na kilometr a pořád cítím lehké rezervy. Je ale jasné, že osobák z toho nebude a tak do toho nejdu až na krev. S výsledným časem 1:45:29 jsem zcela spokojen, před startem jsem s ním vůbec nepočítal.
Angelika se také nedala zahanbit a stáhla svůj čas pod dvě hodiny, čili jí z toho vyšel druhý nejlepší půlmaratón vůbec. Zdá se, že jarní běžecké prázdniny ve středomoří nám svědčí. Volným krokem vyrážíme ke dva kilometry vzdálenému kempu a doufáme, že děti se mezitím stihly probudit a nasnídat. Začíná poznávací část naší dovolené!



DETAILY BĚHU