Áčka hotová, pokračujeme béčky: půlmaraton běloruským Minskem

Nezdá se to, ale mnoho vody řekami proteklo od mého posledního příspěvku na těchto stránkách. Myslíte, že jsem zahálel? Kdepak, trénoval jsem. Ušil jsem si na sebe bič v podobě přísného trenéra a plnění jeho tréninkových plánů. Naordinoval jsem si nezávodní léto a svědomitou přípravu na podzimní sezónu, jejímž vrcholem má být maraton ve Stromovce.

Ale pochopitelně se nevzdávám ani dílčích cílů a bláznivých výzev jako je abecední návštěva všech evropských zemí. Povětšinou exotická áčka již máme úspěšně za sebou, završili jsme je jarním závodem v Ázerbájdžánu, nyní se pouštíme do nám bližších béček. V Belgii jsme již byli a další je na řadě Bělorusko.
Do Minsku tedy přijíždím z plné zátěže, nicméně pozitivně naladěn, protože tréninkové běhy ukázaly, že co dřív bývalo na hraně mých možností zvládám nyní v tréninku zcela v pohodě.
Hlavní město Běloruska v nás vyvolává rozporuplné dojmy. Není to místo, kam by se houfně hrnuli turisté, protože není na co. Za druhé světové války ho Němci zničili do té míry, že si po válce místní řekli, že opravovat to nemá smysl, vše staré strhli a postavili ho znovu. Nejstarší části města tedy nyní vypadají jako u nás Vršovice či Vinohrady, okolní zástavba je ve stylu panelovo-betonového brutalismu a periferie jsou panelákové.
Na druhou stranu se zdá, že je Minsk příjemným místem pro život. Přestavěn byl v sovětsky velkorysém stylu (místa je dost...), takže silnice jsou širokánské, budovy daleko od sebe, volné místo vyplňují parky a jiné zeleně.
V pátek večer se ubytováváme v hrozném, ale nepříliš drahém hotelu Jubilejnyj přímo u startu závodu a útrapy cesty z letiště místním MHD léčíme několika pivy (Lidskoje, Alivarija, Žatecký Gus). Spokojeně konstatujeme, že když už piva za mnoho nestojí, tak aspoň nestojí mnoho.
V sobotu ráno si jdeme do nedalekého komplexu sportovních hal pro startovní čísla. Podepisujeme nezbytné prohlášení, že když to s námi na trati šlehne, tak je to náš problém a ne jejich, dostáváme startovní balíček s pěknými tričky a jsme připraveni. Na startovním čísle je u jména česká vlaječka, sympatické.

V neděli v sedm ráno spolu s ostatními běžci netrpělivě přešlapujeme před hotelovou jídelnou a čekáme, až ji otevřou. Rychle do sebe házíme bílkoviny a cukry, start je za necelé dvě hodiny.
Počasí nám přeje. Dopolední teploty jsou mezi 10-15 stupni, což je pro závod ideální. Trochu zlobí jen silnější vítr, ale o tom zatím na startu v centru města moc nevíme, to se projeví později.
Organizátorům se daří nabudit běžce předstartovními motivačními proslovy, já se soustředím spíš na sebe a na to, abych nezopakoval žádnou z chyb, které obvykle dělávám.
Startujeme, a mě po chvíli dochází, že jsem jednu z nich opět vyrobit dokázal. Startoval jsem s Angelikou ze zadních pozic a první dva kilometry mohu zapomenout na klidné, pravidelné tempo. Musím se stylem brzda-oblouk-plyn prokousávat davy různě poshlukovaných prvoběžců. Až od třetího kilometru jsem schopen běžet relativně volně.
Někde v těchto místech také bohužel konstatuji, že to dnes nebude žádná sláva. Ačkoliv běžím pomaleji, než bych si představoval, tepy mám relativně vysoko. I když jsem nepřepálil úvodní tempo, tělo není v pohodě a dnes to nebude o kvalitním vytrvalostním výkonu. Ale zatím to jde a stále nevzdávám šanci na slušný čas. To Angelika čas neřeší a běh si zpestřuje focením, s čímž sice vnitřně nesouhlasím, ale aspoň sem mám co dávat, že.

Na akci je také znát, že se pořadatelé buď stále učí, nebo pro ně servis běžcům není úplně na prvním místě. Občerstvovačky sice jsou, ale směšně malé. Když jsem se blížil k první, řekl jsem si: tady na začátku je nějak plno, napiji se o kousek dál. Oběhl jsem chumel lidí a zjistil, že občerstvovačka je za mnou. Byly to jen dva malé stolečky. Pro čtyři tisíce lidí celkem málo. Tak nic, napiji se až na další. Na další, kdesi na kolem poloviny trati, zjišťuji, že si na vodu zkrátka musím počkat. Jsou tam jen dvě slečny, které rozlévají vodu z lahví do kelímků. Nemají šanci stíhat. Na vesnickém závodě pro sto lidí by to bylo ok, na velkoměstské akci je to smutné. Ještě že není horko, to by řada lidí asi nedoběhla.
Zhruba kolem poloviny trati opouštíme centrum a dostáváme se do periferní sídlištní oblasti, která mi silně připomíná Evropskou ulici v Praze. Soustava táhlých kopců, kolem kterých se tyčí paneláky (kupodivu o dost lépe vypadající než ty pražské), mezi kterými jsou spousty moderních administrativních, obchodních či sportovních center.

Zde několik kilometrů bojujeme se silným protivětrem, nakonec naštěstí obíháme jednu ze sportovních hal a začínáme se po větru vracet směrem k cíli. Tato část trati mě stála vážně hodně sil, navíc na sobě pozoruji známky dehydratace. Sice je pořád velmi příjemně, ale na celé trati jsem si byl schopen dát jen pár loků čisté vody.
Cíl už je ale takřka na dohled, organizátoři sice ještě naplánovali drobnou škodolibost, kdy už cíl sice téměř vidíme, ale přesto nás ještě čeká odbočka doleva a půl kilometru tam a půl kilometru zpět, nakonec se však dočkám, trochu zafinišuji a mám to za sebou. Nad časem 1:46 a nějaké drobné jen pokrčím rameny. Je to sice rozhodně jeden z těch lepších, přesto se mi v závodě nepovedlo prodat, na co mám objektivně natrénováno.
Nafasuji medaili, nějaké lahve s vodou a jdu číhat na Angeliku.

Angelika finišující

Stejně jako já, i Angelika finišuje v jednom ze svých lepších časů. Spokojeně odcházíme na hotel s plánem trochu si odpočinout, něco pojíst a pak ochutnat zbytek dosud netestovaného pivního menu.

DETAILY BĚHU