Dva býci jsou nyní železní (a jeden se málem utopil)

Když jsem zde zhruba před rokem líčil tristní zkušenost ze svého prvního triatlonování, slíbil jsem si, že na sobě do příštího roku trochu zapracuji, abych zas nebyl pro ostudu. A co se nestalo...

Ukládání kol do depa

Zkušenost ukázala, že v běhu problém není a potrénovat musím plavání a kolo. Co se plavání týče, tak když jsme si jednou byli s rodinou trochu zaplavat v bazénu, objevil jsem tam pohlednou trenérku malých dětí, vzal jsem si na ni telefonní číslo a nikdy jsem na něj nezavolal. Asi mi došlo, že čas, který bych strávil v neoblíbené vodě je časem, který bych nemohl strávit oblíbeným běháním.
S kolem jsem se do toho opřel o poznání rázněji. Koupil jsem si své první trekové kolo (dosud jsem vždy jen používal kolo po někom poděděné) a je-li zrovna hezky, jezdím na něm do práce. Což je denně 2x 13 kilometrů. Ano, nic moc, ale aspoň něco.
Protože sebevědomí mi nechybí, výše uvedený trénink podpořil mé rozhodnutí přihlásit nás s Angelikou na Železného býka, dost náročnou soutěž, kde si ráno střihnete malý triatlon (400m plavání, 16km brutálními lesními krpály na horském kole a 4 km běhu), v poledne se vyrazí na 48km těmi samými kopci na horském kole a odpoledne si pak dáte finálních 10km běhu. No není to nádhera? S Angelikou jsme oba narození ve znamení býka, takže soutěž nám šitá na míru. Samozřejmě do toho nepůjdem s jinou ambiocí než ve zdraví dokončit. Aspoň si zas jednou hrábneme na dno. I když, nahlédnu-li zpětně na své příspěvky na tomto blogu, jako bych si v poslední době hrabal na dno dost často...

Za chvíli se vrhnu do zrádných vln rybníka Olšovce

A je to tu.
Už zase stojím na břehu rybníka a strašně se mi do něj nechce. K obvyklému odporu z přírodní stojaté vody se přidává ještě únava z nevyspání a z horka předchozích dní a tuším, že tohle může být vážně průšvih. Angelika spolu s ostatními ženami a se štafetáři odplavala už před čtvrt hodinou, mně to čeká teď. Zazní startovní výstřel, vrhám se do vody a sápu se kupředu. Ostatní mizí mohutným kraulem v dáli, já se pomalu šinu vpřed a tak nějak utvářím koncovou skupinku s dvěma podobnými neplavci. Dnes mi to opravdu nejde. Voda je teplá, špatně se mi dýchá a rychle mně opouští síla. Na trase musíme obeplavat dvě bójky a po té druhé zamířit k cílové bráně zpět na břeh. Zuby nehty se dostávám k druhé bójce a dochází mi, že už opravdu nemůžu. Většina plavců už je na souši a nasedají na kola. Mně ještě chybí nějakých sto padesát metrů. Zmocňuje se mně panika. Jsem uprostřed rybníka, zcela bez síly a nevím co s tím. Přetáčím se na záda, vesluji rukama pozadu směrem k cíli a snažím se trochu si takhle odpočinout. To velmi zaujalo pořadatele na loďkách, kteří nás z bezpečnostních důvodů doprovází. Když se opět přetočím do správné polohy a pokouším se o chabá prsa směrem k cíli, s nadějí mně sledují, že třeba začnu signalizovat SOS. Nemám k tomu daleko. Sice vidím cíl, ale připadá mi zcela mimo dosah. Zvažuji, jestli je menší ostuda nedokončit závod a požádat o pomoc, nebo utopit se v rybníku Olšovec. Ze zoufalství hrabu nohou pod sebe a zázrak! Zlehka se dotýkám bahnitého dna. Hurá, dnes nezemřu!
Olšovec je naštěstí velmi mělký rybník a posledních padesát metrů mohu dokončit pomalými přískoky vpřed. Zcela vysílený se vyškrábu z vody na kobereček a potácím se směrem k depu. Ještě slyším, jak moderátor komentuje mé počínání eufemismem "asi spíše rekreační plavec". První disciplína z pěti je za mnou, dokončil jsem ji na krásném posledním místě a to nejlepší co o ni mohu říct je to, že jsem přežil.

Angelika vrací kolo do depa a jde na běžeckou část triatlonu

Dobíhám ke kolu, nazouvám boty, natahuji tílko, nasazuji helmu a vyrážím na cyklo část triatlonu. Kolo sice není moje silná disciplína, ale cokoliv je lepší než plavání a to mi vrací život a optimismus do žil. Na tomto místě je asi vhodné podotknout, že to není moje kolo. Pořadatel doporučuje horské kolo, a já i Angelika, horského kola nemajíc, jsme si je museli půjčit v půjčovně.

Ze startu je to přímo do kopce. Nejprve po asfaltu, potom po štěrkových a kamenitých cestách. Po několika kilometrech se dostávám na lesní pěšiny, na kterých se odehrává většina trasy. Stále prudce nahoru a dolů, často slušné bahenní lázně. Nahoru to tlačím zuby nehty, dolů zuřivě brzdím, protože se bojím. Blátivá místa se někdy dají projet, někdy se dají objet, občas je nutné kolo nějak pronést. Naštěstí i toto tempo stačí k tomu, abych předjel asi tři nejpomalejší cyklisty. Takže po plavání jistý posun kupředu. Po šestnácti kilometrech se dostávám zpět do depa, odkládám kolo a helmu a konečně se jdu proběhnout.
Čtyři kilometry uběhnou jako voda, předběhnu pár spolubojovníků a konečně jsem v cíli triatlonu. Angelika dorazila chvilku přede mnou a stihla mně tedy nafotit. První část za mnou, úplně poslední nejsem, žiji, takže zatím úsměv a optimismus.
Máme zhruba hodinku na vydechnutí, převlečení a doplnění energie a už musíme na start bikemaratonu.
DETAILY BĚHU

Kdopak by se kola bál!

Čeká nás 48 kilometrů stejným terénem jako na triatlonu, takže kopce, kopce a kopce:

Pro mně, coby nováčka dlouhých MTB závodů, šlo o akci plnou nových zjištění. Tak například je dobré mít na kole držák na lahev. Já ji tam neměl, a tak jsem jel celou trasu s plastovou lahví matonky na zadku za gumou od šortek. Od rybníka vede cesta skrz vesnici Jedovnice do další vesnice, kde se stáčí do lesa a začíná mi opravdové peklo na dvou kolech. Většina kopců se sice dá na nejnižší převod vyjet, ale stojí to opravdu hodně sil. Některé jsou ale natolik strmé, že nezbývá, než sesednout a rezignovaně tlačit. Sjezdy jsou pak o zabití. Žádný asfalt, žádný štěrk, jen čistokrevný les, plný kořenů, šutrů a podobných nástrah. Ve sjezdech mi řídítka tlučou do zpocených rukou a já si musím vybrat, jestli budu schytávat všechny jejich údery, nebo jestli povolím stisk a řídítka mi ze zpocených dlaní vyskočí. Už vím, proč mají ostatní rukavice.
Bojuji kopec za kopcem, sjezd za sjezdem, občas se před někoho dostanu, častěji se dostává někdo přede mně. Trochu mne zlobí, že nikde není žádný kilometrovník a já tak vůbec netuším, jak jsem daleko. Konečně se objevuje občerstvovací stanice, jediná na trati. Naštěstí vím, že má být někde na osmadvacátém kilometru. Takže jsme někde za půlkou. Chvíli se tu zdržím, padá do mně jeden kelímek tekutin za druhým, sezobu i něco jednohubek se sádlem, sýr, salám. Skvělá nabídka.
Jedu dál, nohy jsou hned o něco silnější. Každou chvilku chytnu nějaký hmyz do obličeje, nejčastěji do očí. Už chápu, proč ostatní mají brýle. Na trati přibývá opravdu těžkých míst, kde se měníme v cyklokrosaře a kola musíme bahnem pronášet. Myslím na Angeliku, ta musí trpět.
I já už toho začínám mít opravdu vážně dost. Tenhle závod není pro mně, ten je pro ty, co mají nesrovnatelně víc naježděno, především těžkým terénem. Konečně dlouhý sjezd, dostávám se z lesa zpět na cesty a za chvíli jsem v cíli. Druhý závod za mnou, zbývá už jen běh. Bolí mně záda, ruce i zadek. Už vím, proč mají ostatní cyklošortky s polstrovaným pozadím. Do startu běhu je půl hodiny. Trnu, jestli to Angelika stihne.

Pěkně z první řady. Jinak to nešlo.

Stíhá to. Dvě minuty před startem běhu se objevuje na dohled. Vzhledem k tomu, že cíl bikemaratonu je zároveň startem běhu a lidé už jsou nastoupení na startu a Angelika se k nim blíží odzadu, musím jí hulákáním "Pozor, ještě jeden závodník" prorazit místo v davu. Angelika projíždí cílem, zahazuje kolo, sundavá helmu a rovnou se jde postavit na start. Pěkně do první řady. Stylové.

Ještě deset kilometrů a jsou z nás Železní býci

Můj úsměv už je čirá přetvářka

Pokud jsem si myslel, že deset kilometrů dám klidně i o půlnoci a poslepu, asi jsem nepočítal s tím, co se mnou udělá ranní triatlon a odpolední bikemaraton. Tělo už se běhání dost vzpouzí. Hlavně mu asi v pět odpoledne vadí, že naposledy jedlo v půl osmé ráno a nějaký ten energetický výdej tu během dne byl. Síla chybí. Dopředu se sunu pomalu. Zde musím vyzdvihnout připravenost organizátorů. Někdo by řekl, že čtyři občerstvovací stanice na deseti kilometrech jsou zbytečný luxus. Na většině desítek co jsem kdy běžel není ani jedna. Nám, kandidátům na titul Železný býk, přišel vhod každý důvod proč na chvíli přejít do chůze.Tahle desítka je trochu náročná i psychicky, protože jsou to dva okruhy a do druhého už se mi opravdu nechce. Ale kdo chce být býk, musí zatnout zuby a dokončit.
Je to tady. Probíhám cílem a slavím. Takhle dobitý jsem dlouho nebyl. Chvilku si vydechnu a jdu číhat na Angeliku a nafotit její finiš. Taky to zvládla. Ode dneška se můžeme navzájem titulovat "Býku!".

Je po všem

Neplavcův a necyklistův první triatlon

Těžko říct co mně to napadlo. Snad potřeba zkusit něco dosud nepoznané, snad potřeba dokázat si že na to mám. Zkrátka jsem doma nahodil téma "co zkusit triatlon" a Angelika nebyla proti. Zde je ovšem třeba poznamenat že ona slušně plave a v létě jezdí do práce na kole. Zatímco já plavu stylem "přeplavu bazén a neutopím se, fajn, umím plavat" a kolo vytáhnu čistě rekreačně dvakrát do roka. Ke stojaté nechlorované vodě navíc cítím instinktivní odpor. Ale co, sport je přece o sebepřekonávání se.
Volba akce byla snadná. První ročník Pražského triatlonu máme coby počerničtí doslova u nosu. Co se týče nabízených variant, sáhl jsem po nejkratší: 400m voda, 18km kolo, 2km běh. Začala příprava vybavení. Samozřejmě nevlastním nic jako neopren nebo, nepočítám-li staré kolo v garáži, cyklovýbavu a investovat do toho se mi zdá předčasné. Zvolil jsem tedy minimalistickou variantu. V čem se dá běžet, v tom se dá i jet na kole.V čem se dá jet na kole a běžet, v tom se dá i plavat, sundáme-li tričko a boty. A výbava byla na světě. Plavání v lehkých běžeckých šortkách, potom obout boty a natáhnout tričko, toť vše, proč z toho dělat vědu. Tolik k materiální přípravě. Fyzickou přípravu jsem pojal podobně bezstarostně. Na kole přece jezdit umím, takže to není třeba řešit. S plaváním jsem si tak jistý nebyl. Několikrát jsem tedy zašel do hloubětínského bazénu a potrénoval. Trochu mně překvapilo že jsem těch požadovaných 400m skutečně dokázal uplavat, byť sportu velmi vzdáleným stylem "stará dáma" a velmi pomalu. Ale co, jdu si triatlon zkusit, ne závodit.

My s našimi stroji

Toto je pro nás typické - jsme pomalí, ale pečliví, takže se registrujem první a vždy máme nízká startovní čísla

Na start jsem tedy přijel celkem v klidu. Prezenčka proběhla bezproblémově, kolo dostalo jedno číslo, já tři (na tričko, fixem na ruku pod rameno a ještě fixem na lýtko, asi pro případ že bych ruku cestou ztratil), a nastal čas uložit kolo do depa. Tady jsem narazil, kolo neprošlo vstupní kontrolou. Kontrolorovi vadily otevřené duté konce řídítek po kdysi dávno vypadlých plastových záslepkách. Že prý je to nebezpečné a musím to nějak vyřešit, nemilosrdně mně vykázal. Bylo třeba improvizovat. Nakonec pomohl obyčejný papír zmuchlaný a nacpaný do konců řídítek. Kolo tak dostalo taková sexy tykadla. Kontrolor si sice pořád něco nespokojeně mumlal, ale prošel jsem. Angelika se svým relativně novým kolem takové problémy neměla.
V depu jsem zjistil dvě věci. Pravděpodobně tu mám nejstarší kolo. A budu mít problém ho najít, protože jich tam je moc. Nicméně jsme svedli boj o místo pro naše kola (zde se projevila naše nezkušenost - do depa jsme dorazili později a už byla obsazená jak místa pro kola, tak místa mezi koly, protože ostatní si tam vyskládali svá převlékací nádobíčka).a umístili k nim svou cyklovýbavu, tj. tričko a boty. A šlo se na start.
První startovali borci delších tratí. Jak jsem tak sledoval ty davy co se vrhají do rybníka v neoprénech, nebylo mi dobře po těle a ptal jsem se sám sebe co tu dělám. Nakonec jsem i já musel. Bosýma nohama do studené vody na nerovné kamenité dno... zlaté pohodlné maratóny. Startovní výstřel, lidé přede mnou se vrhají do vody, já taky, je příjemně studená a já plavu a čekám nevyhnutelné - kdy že zůstanu na úplném chvostu. Netrvá to dlouho. Tak tři, čtyři minuty a karty jsou rozdané. Všichni před námi, vzadu já, pak ještě jeden chlapík mého věku a asi šedesátiletý pán s knírem. Ideální situace pro odlehčenou konverzaci, ale nikdo se do toho nehrne, bojujeme s nepřátelskou vodou. Musíme obeplout tři bójky a vrátit se na start, což dá těch asi 400 metrů. K první to ještě jde, u druhé už to je trápení, třetí se zdá strašně daleko, zpět ke startu už je to boj s umdlévajícíma rukama a protivným cizorodým živlem zvaným voda. Škrábu se zpět na břeh, chci se postavit, ale neposlouchají mně ani ruce ani nohy... tragédie. Z vody lezu tuším předposlední. Ale mělo to i světlou stránku. V depu nebyl problém najít své kolo. Silnější kategorie už byly dávno na trati, kolegové z mé kategorie většinou taky, takže moje kolo tam bylo chudák úplně samo. Dobíhám k němu, otírám si nohy ručníkem někoho jiného co leží poblíž a cpu se do ponožek a bot. To celkem šlo. Boj to byl s tričkem. Fakt nebyl dobrý nápad přišpendlit na něj číslo předem. Tričku se na mokré tělo nechce, já zabírám, špendlíky povolují a číslo visí na jednom... cenná minuta v tahu. Nakonec helmu na hlavu a jdem na kolo.

Z vody lezu předposlední, pro zbytek triatlonu těžko použitelný...

Na kole zjišťuji další překvapivou skutečnost - všechny scénáře a plány co jsem si dělal počítaly s tím, že na kole jedu v obvyklém stavu, tedy v pohodě. O tom ale nemůže být řeč. Nohy neposlouchají, jsou z plavání úplně vyšťavené. Jsem rád že jedu, na stíhání Angeliky, která na mně nepočkala, můžu zapomenout. První okruh je skutečně čiré zoufalství. Vysokou rychlostí se kolem mně míhají jezdci silnějších kategorií a já nemám šanci se kohokoliv držet ani na rovinách ani v kopcích. Snad jen jednou se mi stane že bych někoho předjel - na sjezdu z Horních Počernic do Běchovic nějaké dítě, odhadem dvanáctileté. Smutné. Moje kolo navíc dává najevo že opravdu není pečlivě udržované a hlasitým skřípěním brzd asi trochu děsím ostatní cyklisty. Ve druhém okruhu už se nohy trochu probírají a já mám pocit že jedu aspoň trochu svižně. Nic to ale nemění na tom že nikoho nepředjíždím. Kousek před koncem cyklotrápení, na vjezdu do Dolních Počernic řadím tak vehementně že mi padá řetěz. Supr, to jsem potřeboval... Chvíli zvažuji že bych to tak nechal být, co si pamatuji tak zpět k rybníku už je to jen z kopce... ale ne, je tu rovina a já zastavuji. Asi dvě minuty nasazuji. Konečně v depu. V podstatě nezastavuji, jen mrsknu kolo do stojanu a jdu na běh.
A další překvapení. Mám tak zmatené nohy že pořádně neběží. Vím že jde jen o dva kilometry a měl bych to tedy pořádně napálit, ale nejde to. Ale zas tak hrozné to není, občas někoho předběhnu. "Vole, sundej si helmu", zaslechnu za sebou. No jo, běžím s helmou, v depu jsem moc spěchal. Ale co, teď už je to jedno. V druhém kole se zas trochu rozběhnu, no prosím, ještě pár kilometrů a možná bych se úplně probral.

Výraz po doběhu dobře popisuje fyzické rozpoložení...

Ale už je tu cíl. A v něm Angelika která na mně udělala minutu a půl. Zaslouženě. Já zaplatil nováčkovskou a hlavně neplaveckou daň a je jasné, že mám-li se ještě v budoucnu triatlonu účastnit, budu muset jednak zapracovat na plavání, druhak koupit si konkurenceschopné kolo.
Ale to je teď jedno, o výsledek nejde, mety bylo dosaženo, kóta pokořena - zkusil jsem si to!