pátek 7. srpna 2020

Jak jsem v Miřejovicích zklamal svého vodiče

Letos se nám podmínky na závodech pravidelně střídají, takže horko se v Miřejovicích první srpnový den dalo očekávat jak z hlediska meteorologické pravděpodobnosti, tak z hlediska cyklu studený závod - horký závod. Na novoročním běhu Horními Počernicemi bylo chladno, na Madeiře bylo horko. Na půlmaratonu v Ústí bylo chladno a pršelo, v Truntově bylo dusno a hic. Na ruzyňské ranveji lilo jak z konve, takže bylo jasné, že v Miřejovicích bude jasno a horko. Což se beze zbytku naplnilo.

Sobota prvního srpna je pochopitelně nejteplejším dnem týdne s nebem bez mráčku a předpovědí 32°C. Atmosféra na startu má charakter klasické místní vesnické slavnosti. Jde o malý závod, kde se lidé povětšinou znají a nestartují tu poprvé. Já běžím místní rovinatou trať potřetí, Angelika podruhé

Co se týká osobních ambicí, žádné zde nejsou. Jsem už dost zkušený na to, abych po tělu nechtěl něco, čeho v teplotách nad pětadvacet stupňů nemůže být schopno. Budu spokojen, pokud závod rozumně odběhnu, aniž bych odpadal a přecházel do chůze. Takhle si to aspoň říkám cestou autem na start...
...jenže pak zahlédnu vodiče, kteří jsou zde pro časy 1:40, 1:50 a 2:00. Běh s vodičem jsem už dlouho nezkoušel a 1:50 je čas, se kterým bych tady asi byl spokojený. Inu, proč tedy ne?
Angelika si s podobnými úvahami hlavu neláme, teplo jí vadí méně než mě a tolik netrpí mužskou maskulinní ješitností a soutěživostí.

Po startovním výstřelu začínám podle plánu velmi zvolna s tím že uvidím, jak se mi budou chovat tepy a jaké budou pocity. Do závodu nás se vzrušeným štěkotem doprovází i sportovně naladěný psík. První kilometr je podél Vltavy, kterou následně přebíháme po jezovém mostě z roku 1904. Právě na mostě dobíhám vodiče na 1:50, dle trikotu se jmenuje Vláďa. Drží se ho další tři běžci, tak se zavěšuji za ně. Následně sonduji své pocity a zvažuji své šance na dokončení v tomto tempu. Nepřijde mi to moc pravděpodobné, ale nechci předčasně házet flintu do žita, respektive do chmele, protože kolem nás jsou hezké chmelnice.
Po první občerstvovačce na zhruba třetím kilometru se naše skupinka na trati osamostatňuje a zmenšuje, jsme už jen čtyři a jsme na trati celkem sami. Držím se dva kroky za ostatními, v uších sluchátka a jen se vezu. Po prvních nekomfortních kilometrech jsem chytil rytmus a běží se mi celkem dobře. Vláďa se správně snaží se svou miniskupinkou komunikovat, tedy aspoň se dvěma běžci kolem sebe. Nějakou dobu mi to vyhovuje, ale kdesi na šestém kilometru soudím, že se chovám sice vcelku rozumně z hlediska efektivity běhu, ale zato nespolečensky. Schovávám tedy sluchátka do kapsy a přidávám se k ostatním. Na další občerstvovací stanici přijdeme o dalšího člena skupinky, takže zhruba od sedmého kilometru už jsme jen tři. Krátce po obrátce v Dědibabech potkáváme v protisměru Angeliku, která opět fotí:

Jsme zhruba v polovině závodu a v tuto chvíli je mi celkem fajn a věřím si, že bych to v tomto tempu mohl dát až do cíle.
Předbíháme chlapíka, se kterým běží ten psík, co nás na začátku vyprovázel. Pes se zdá být v pohodě, byť má velmi krátké nožičky.
Na zhruba třináctém kilometru ve Všestudech nás opouští chlapík v černém a tak s Vláďou zůstáváme na trati sami. I mě přestává být do zpěvu, teplota leze pořád nahoru, tepy také a trať je teď zcela bez stínu. Nicméně běžíme, vedeme běžecké řeči a stále to ještě nějak jde. Na šestnáctém kilometru vbíháme do parku u Veltruského zámku. Normálně bych si to užíval, ale leze na mě krize a štěrk pod nohama mě spíš štve. To Angelika opět fotí:

Po opuštění zámeckého areálu míříme k poslední občerstvovačce. Cestou už Vláďu informuji, že nasazené tempo zřejmě neudržím a asi se mu odpojím. Jeho motivační "Na to zapomeň!" je sice fajn, ale mé přehřátí a dehydrataci to moc neřeší. Vláďa dál drží předem stanovené tempo 5:13 min/km.
Od občerstvovačky se držím ještě kilometr a půl, Vláďa se mě snaží udržet při životě co to jde, ale 1500m od cíle na něj mávnu ať si běží a musím zvolnit. Zpomaluji někam k šesti minutám na kilometr a doklusávám do cíle. Nakonec tedy na Vláďu nabírám zhruba minutovou ztrátu, čímž jsem zmařil jeho vodičskou snahu, neboť do cíle doběhl sám. V cíli mu děkuji za snahu a omlouvám se.
Zavodňuji se co to jde. O pár minut později dobíhá i chlapík se psem:

Psík půlmaratonec
Psík půlmaratonec

A zanedlouho dorazí i Angelika:

Po doběhu se ještě zdržíme, poklábosíme s ostatními, využijeme kupónky na nealko pivo i oběd a až poté prcháme přes stále stoupajícím vedrem do klimatizovaného auta.
Pokud by střídání chladných a horkých závodů mělo vydržet, tak v září poběžíme maraton v Berouně v dešti, ale tolik štěstí mít asi nebudu...

DETAILY BĚHU