neděle 7. června 2020

Ústí nebo Afrika, vždyť je to jedno

Hodně času uteklo od doby, kdy jsem na tyto stránky přidal poslední příspěvek. Ale ta rovnice je jednoduchá. Příspěvek = závod. Žádný závod = žádný příspěvek. Poslední článek nás zastihuje po návratu z Funchalu, uprostřed zimní přípravy pod trenérským vedením a vše se vyvíjí optimisticky. Cílem přípravy jsou jarní půlmaratony v Irsku a v Kosovu. Ale člověk míní a život mění, aneb chcete-li pobavit Boha, vyprávějte mu o svých plánech.
K tomu, aby se mi plány rozsypaly jako domek z karet ani nebylo třeba zásahu vyšší moci v podobě koronaviru. Stačil pořádný zápřah v práci v kombinaci s každodenními tréninkovými dávkami. U každého se to asi projeví jinak, u mě se vyčerpání projevilo tím, že jsem několik nocí strávil převalováním v posteli a koukáním do stropu místo toho, abych tělu věnoval tolik nezbytný regenerční spánek. To mě (spolu s Angelikou) donutilo zamyslet se, zde mi těch +- 300km naběhaných měsíčně víc dává nebo bere. Usoudili jsme že bere, propustil jsem trenéra a své běhání jsem si opět začal řídit sám. S téměř roční tréninkovou zkušeností již samozřejmě poučeněji, přičemž objemy jsem snížil na 200-250km, což, jak by řekl klasik, se už dalo vydržet.
To bylo na konci února. V půlce března se pochopitelně začaly překotně měnit i naše jarní plány. Nejprve mi odvolali konferenci v Dublinu, což mě ale zas tak nemuselo mrzet, protože vzápětí odvolali i půlmaraton, který jsem si poblíž Dublinu hodlal zaběhnout, načež vláda zavřela hranice a aerolinky zrušily let. Podobně to dopadlo i s dubnovým výletem do kosovské Prištiny, a zejména s hlavní akcí roku, Big 5 Marathonem v Jihoafrické republice. Nu což, v Čechách je také hezky.
Čtvrtrok koronavirové paniky jsem tedy strávil prací z domova a popracovním běháním po okolí, přičemž jsem netrpělivě čekal na uvolnění pravidel a prvního odvážněho organizátora, který se nebude bát uspořádat hezký půlmaraton. Už to vypadalo, že koncem května pojedeme do Unhošti, tam však na poslední chvíli také cukli, tak padla volba na Ústí nad Labem o týden později.
Závod považuji hlavně za test jak na tom po závodní pauze jsem, protože subjektivně si připadám po dlouhém sezení doma jaksi ztěžklý a těžkopádný.
Počasí nám přeje. Už dlouho předem je jasné že rozhodně nebude horko a když se z toho nakonec vyvrbí dvanáct stupnů a setrvalé mrholení, vůbec mi to nevadí. Pro mě je to ideální běžecké počasí. Jen to trochu degraduje předzávodní atmosféru. Na druhou stranu to však přispívá k požadovanému neshlukování se, na start se povětšinou čeká v autech.
Zhruba deset minut před startem vylézáme z auta s plánem ještě si odskočit na malou do nedaleké hospody. Zatímco u mužů to jako obvykle celkem odsýpá, ženám to trvá déle, takže když potom klušeme ke startovní čáře, zjišťujeme, že na nás nepočkali a na trať vybíháme s přehledem poslední se zhruba patnáctivteřinovou ztrátou. Utěšuji se tím, že je závod čipově měřený, takže je to jedno, ale doma pak zjišťuji, že je čipově měřený jen v cíli, nikoliv na startu, takže nás Angelika připravila o cenné vteřinky.
Trasa vede po Labské cyklostezce od Ústí směrem k Děčínu, po deseti a půl kilometrech je otočka a vracíme se zpět. Vzhledem k tomu, že v posledních letech často trávíme dovolenou na kolech, tak to zde už docela známe.
Vybíhám zcela plánovaně zvolna, nestojím o další protrápený závod po přepáleném startu. Nepřetržitý deštík mi dělá dobře a smývá ze mě otupělost pramenící z toho, že jsem do půlnoci seděl pracovně u počítače a pak měl (jako obvykle) problém usnout. Napadá mě, že podruhé běžím půlmaraton v Ústí a podruhé prší. Poprvé to bylo roku 2011. Asi tu prší pořád.
Cyklostezka nenudí. Je sice pořád víceméně rovně, ale zábavně se vlní, rozhodně nejde o rovinatý závod. Na šestém kilometru u pivovaru Březňák (výčepní desítku nebrat, ale jedenáctka ležák je výborná!) je první občerstovačka. Pivo kupodivu nemají, ale dva kelímky s ionťákem bodnou. Poté následuje dost prudké stoupání, což dokumentuje název hospody "Na kopečku", kolem které se probíhá.
Tempo se mi stabilizuje na pěti minutách na kilometr, což mám v plánu držet na obrátku, a pokud to situace dovolí, tak potom trochu přidat.
Na obrátce je k dispozici voda, tak do sebe opět házím dva kelímky. Cítím se celkem v pohodě, tak trochu přidávám. Zbytek trasy ubíhá nevzrušivě. Navzdory profilu se mi daří držet tempo a drobně ho navyšovat. Pohodu narušují jen promočené boty a ponožky, ve kterých se prsty začínají nepříjemně odírat. Holt jsem nenamazal na vodu, chyba.

Cílem probíhám zcela adekvátně vyřízený v čase spolehlivě pod 1:45, což je hranice, která mi v posledních letech slouží jako rozdělovník povedených a nepovedených výkonů.
Dostávám zábavnou plastovou medaili a jdu se k autu přiobléknout, abych mohl počkat na Angeliku. S tou jsem se potkal celkem brzy po obrátce, takže soudím, že se jí také dařilo. Nakonec se ukázalo, že trochu přepálila tempo a ve druhé půli odpadala, do cílem však doběhla důstojně.

První pokoronavirový závod tedy máme za sebou. A snad spoustu i před sebou, i když se zdá, že se ještě nějakou dobu budeme držet uvnitř hranic. Ale co, Čechy či Moravu zdaleka proběhané nemáme, exotika může počkat.
Čest a slávu odvážným organizátorům!

DETAILY BĚHU

1 komentář:

  1. Máte můj velký obdiv. Já si nedokážu představit, že bych měla chodit po práci ještě běhat. Přijdu domů, obstarám děti, zahradu, domácnost a je večer a jsem úplně vyřízená. Nějaký čas na mě a na mé koníčky tak absolutně není. Jsem z toho všeho už tak vyčerpaná, že jsem se minulý víkend svěřila kamarádce a ta mi poradila, ať se podívám po nějakých doplňcích stravy , aby se mi vrátila energie a síla do dalších dní.

    OdpovědětSmazat