středa 26. srpna 2015

Naše dovolenkové závody, část první, Hvar

Byl to dlouhý a náročný den. Brzo ráno budíček v apartmánu v jižní Dalmácii, sbalit po týdenní dovolené, přejezd autem a trajektem na Hvar a opět autem přes celý ostrov do hlavního města (taktéž Hvar). Zde rychlý a lehký oběd, vyzvednout startovní čísla a jet se ubytovat pro druhý týden naší dovolené. V penzionu ani nevybalujeme, jen vysadíme děti, převlékneme se do běžeckého a zase jedeme autem zpět do Hvaru, odkud ve tři hodiny odjíždí autobus na start do Starého Gradu. Tam máme ještě dvě hodiny času, tak si projdeme městečko a čekáme na půl šestou, kdy je start.
Startovní čísla se vydávají na místní radnici
Že se na Hvaru běží půlmaratón jsem zjistil loni, bohužel až poté, co jsme si zde zarezervovali dovolenou a to na termín čtrnáct dní před závodem. Dost mě to mrzelo, takhle těsně minout pěkný závod. Ale protože se nám tady na ostrově líbilo, letos už jsem to naplánoval velmi pečlivě a naši čtrnáctidenní (poprvé v životě!) dovolenou tak půlí náročný závod.
Stari Grad je hezké historické přístavní městečko a během čekání je na co koukat. Čekající běžci obsazují místní kavárny a my tak aspoň nemáme výčitky, že zdarma využíváme jejich toalety.
Start se blíží, takže dopíjíme, dávám baťoh do transportní dodávky, nafotíme se, popřejeme hodně štěstí a jde se na věc. Počasí nám relativně přeje. Je sice teplo a sluníčko, ale pofukuje, a navíc už jsme celkem aklimatizovaní. První polovina srpna byla v Praze podstatně horší. První kilometr vede městečkem s fandícími domorodci, ale už od druhého začíná jít do tuhého.

Nahoru

Začínáme stoupat. Zprvu jen zvolna, ale od třetího kilometru jsou naším věrným průvodcem dopravní značky signalizující stoupání, oblíbil jsem si zejména ty co ukazují deset stupňů a víc. Je to vlastně jednoduché. Trasa vede ze severního pobřeží ostrova (Stari Grad) na jižní (Hvar), a v cestě nám stojí hřbet ostrova vysoký 400 metrů. Nejprve na něj vyběhneme, pak krátký hřebenový úsek a zase dolů.
Zpočátku běžím lehce a vesele, dokonce předbíhám, což je ovšem logické, neboť na startu jsme se s Angelikou nějak zapomněli a startovali z úplného konce. Po pár kilometrech ale přituhuje, stoupání je nekonečné a dost ostré. Kolem pátého kilometru zkrátka nevydržím a co chvíli si na pár vteřin ulevuji chůzí. Dost pomůže občerstvovací stanice na pátém, kde se rozdávají láhve s vodou. Láhev místo kelímku sice znamená že nemám důvod přecházet do chůze abych se napil, ale mít vodu s sebou po zbytek trasy je k nezaplacení.
Co ve druhé polovině stoupání ubude na strmosti, to vynahradí vyšťavené nohy. Sice už tolik nevkládám chodecké vložky, ale tempo mi jaksi stále klesá. Přicházejí ale krásná panoramata. Jak tak šplháme silnicí vzhůru, po jedné ruce máme skalní stěnu, po druhé pak prudký sráz s výhledem na rozeklané členité zelenomodré pobřeží. Nádhera.
Na zadních startovních pozicích, já jsem to žluté, Angelika je modrá sukýnka vedle

Na desátém kilometru se pocitově zdá že jsem v nejvyšším bodě, je tu občerstvovací stanice a následuje vytoužené klesání. Ale jen na chvíli, hned za zatáčkou začínáme opět stoupat, a to až na dvanáctý kilometr. Krásný moment nastává ve chvíli, kdy běžíme přímo po hřebeni ostrova a napravo i nalevo pod sebou vidím moře. Teď hlavně aby se silnice co nejdříve stočila k tomu levému.
Touto dobou už je startovní pole jasně výkonnostně roztříděné a míjím se se stále stejnými běžci. Chvíli jsem před nimi, pak chvíli jdu a oni mě předběhnou, pak se zas rozeběhnu a jdu před ně. Už se tak trochu známe. Společně se tak dostáváme do míst, kde následuje ta snad snazší část trati.
Angelika na trati

a zase dolů...

Seběh znamená vyšší tempo a zdánlivou úlevu. Sympatické je, že trať nikterak nešvindluje. Předtím jsme pořád konstantně stoupali, a teď zas pořád jenom klesáme, A to poměrně ostře. Zatímco stoupání bylo roztažené na nějakých jedenáct nebo dvanáct kilometrů, klesání zabere jen osm. Start i cíl jsou na výškové nule u moře.
Teď to hlavně udýchat. Na patnáctém kilometru probíháme vesničkou, která sympaticky narušuje jinak trochu osamělou atmosféru a beru si další láhev vody. Místní hezky fandí. Cestou obdivuji chorvatské stavitele. Silnice je za všech okolností perfektní, ačkoliv se vine velmi složitým terénem. Nikde žádná díra, krásný asfalt.
Dolů je to pořádný sešup, je mi jasné že z tohoto běhu budou v dalších dnech pořádně bolet stehna, dobré ale je, že pomalu zlepšuji bídný čas z první poloviny. Klasická běžecká poučka říká, že co ztratíš ve stoupání, to seběhem nenaženeš. Je to pravda, na opravdu dobrý čas se tu pomýšlet nedá, ale ať to aspoň není dvouhodinová ostuda. Běžím co to dá, ale stejně vnímám, že pracuje spíš gravitace než já sám, tělo je tak utahané že v seběhu nejsem schopen k tempu aktivně přispívat silou.
Někde na osmnáctém kilometru mě praští do nosu silný zápach. O chvíli později zjistím o co jde - probíháme kolem hvarské skládky odpadu. Na bráně je velký obrázek přeškrtnutého foťáku. To na propagační materiály nepatří.
Jak se blížím k jednadvacátému kilometru, trochu mě mate že stále intenzivně klesám a město pořád nikde. A je vážně legrace jak je to městečko malé. Až asi 300 metrů před koncem vbíhám mezi domky, náhle přebíhám hlavní silnici kde mi policista zastavuje dopravu, míjím autobusovou stanici odkud jsme vyjížděli na start, vbíhám na náměstí a chybí poslední stovka do cíle. Ta vede náměstím s velkými dlažebními kostkami. Fixuji pohled na metr před sebe a hlídám si krok, nerad bych si na posledních metrech zrušil kotník. Náměstím vede úzký koridor pro běžce obsypaný dětmi s kterými si musím plácat rukama. V cíli před radnicí panuje krásná atmosféra, komentátor osobně uvádí jméno a národnost každého kdo dobíhá, dostávám medaili na krk a jdu doplnit tekutiny a cukry, nabídka je pestrá, hlavním sponzorem je místní maloobchodní řetězec. Čas 1:53 vzhledem k profilu celkem beru, během stoupání jsem se bál že bude o dost horší.

Angelika finišující

Sedám na schody před radnicí, pozoruji jak finišují ostatní a vychutnávám pocit že už to mám za sebou. Baví mě poslouchat národnosti dobíhajících, je to pestrá směsice. Při celkových 215 účastnících se tu sešlo 29 národností. Opravdu silně mezinárodní a velmi dovolenkářský závod.
O Angeliku jsem měl trochu obavy, kopce zrovna dvakrát nemiluje, ale s tratí se poprala slušně a ještě nechala spoustu lidí za sebou.
Jdeme si pro auto a vracíme se do penzionu za dětmi, místo do sprchy však míříme smýt pot do moře. Závody na ostrovech zkrátka mají něco do sebe.

DETAILY BĚHU